Když jsem byla ještě oficiálně dítě...
...měla jsem za to, že až budu opravdicky, ale opravdicky veliká (myšleno dospělá), protože velká já byla od jak živa a v jeslích na mě neměli oblečení, nemohla jsem tudíž chodit ve stejnokroji, což mě mrzelo :-), myslela jsem si tedy, že v dospělosti budu všechno vědět, všechno znát, všemu rozumět, všechno umět a taky mě nic nepřekvapí. Prostě jsem měla za to, že dospělák je prostě takový polobůh, který zvládá všechno s šarmem Supermana.
No a pravda je pochopitelně taková, že mě vlastně spousta věcí překvapuje stále. Mám pocit, že i když toho vím víc, než když jsem byla dítě, je toho stejně nekonečně mnoho, co stále nevím. A musím se hold smířit s tím, že nenaplním svoji dětskou představu o tom, že budu vědět všechno. Ale iluze je to lákavá, být takový obrovský CML (čti: centrální mozek lidstva) a vědět naprosto všechno. Na druhou stranu, nebyla by to trochu nuda? No, možná ne:-). Nechám se tou představou trochu unést...
Ale mám dojem, že by člověk (tedy alespoň já) neměl usnout na vavřínech, ale naopak měl mít touhu stále se něco nového dozvídat, učit, zkoušet, poznávat a zažívat. Bez ohledu na věk, bez ohledu na okolnosti a životní situaci. Protože díky tomu, mám ten dojem, si můžeme zachovat vnitřní mladost, zvídavost a nadšení. Vlastně stále zůstat takovým "malým - velkým dítětem". Není tohle přesně to, co bychom v sobě měli podporovat a pěstovat? Nezatrpknout, ale naopak být stále dětsky nadšení a skotačiví:-)? Slovo SKOTAČIT mě baví :-))).Teď jsem si představila ty rozskotačené "vážené pány nebo dámy", jak do sebe někde v parku trkají jak májová kůzlátka :-). No a proč ne, fantazii se meze nekladou:-). A té mojí už vůbec ne...
Mít dobrýho dědu je výhoda...
Mým velkým vzorem je v tomto ohledu děda z tátovy strany. O dědovi "ornitologovi" jsem tu už jednou psala. Jeho celoživotní láskou byly hned vedle babičky včely. Přes 40 let se těm holkám okřídlenejm poctivě věnoval, staral se o ně a měl z toho radost. Dokonce mě co by dítě zasvěcoval do toho jak se značí královny, jak se stáčí med či jak ustát čerstvý žihadlo mezi oči :-). No jo, děda mě zoceloval. Navíc měl dojem, že ze všech jeho 5 vnoučat jsem zřejmě jediná já ta správná "včelařka", která by to řemeslo po něm měla převzít. Bohužel jsem ho ve svých 20ti letech musela zklamat, nebyla jsem dostatečně duševně připravená "se odevzdat":-). Ostatně to nejsem myslím ani teď. Děda je předal někomu cizímu, ale pochopitelně po důkladném prověření, že jdou do správných a zodpovědně pečujících rukou.Tím, že skončil s včelařením, začala další éra a to éra esperanata. Znáte esperanto? Je to tzv.mrtvý jazyk. Svého času se s ním počítalo, jako s dnešní angličtinou. Prostě jazyk, s nímž se domluvíte na celém světě (bude-li se ho chtít někdo učit). A děda chtěl. Byl už dávno v důchodovém věku a pěkně to doma rozjel s magnetofonovými páskami, se slovíčky a slovníky. Ale hlavně, měl dopisovatele z různých koutů světa. A představte si, měla jsem z toho užitek i já...posílali si různé dárky a upomínkové předměty. Takže občas ke mně dorazila cizokrajná bonboniéra, nebo ručně uháčkovaná klíčenka nebo kosmetická taštička s nápisem Wimbledon :-).
Bohužel po určitém čase dědovy dopisovatelé pomalu odešli na druhý břeh a děda zůstal se svým esperantem tak nějak nevyužitý. Nebavilo ho to, což naprosto chápu. Přece nebude psát dopisy sám sobě a ještě si na ně odpovídat.
A tak přišla na řadu ornitologie :-). Děda se spřátelil s jistým pánem, který měl oprávnění na kroužkování ptactva. Potřebné se doučil a vyráželi spolu do terénu. Dávali těm kamarádům opeřeným "náramky", jak sám říkal. Pamatuji se, že o tom dokázal hodiny povídat. Byl stále v přírodě a dělal něco co ho bavilo. Navíc děda byl vážně přirozeně moudrý a vzdělaný člověk, i když neměl žádné tituly, věděl toho opravdu hodně. Prostě se zajímal, stále něco vymýšlel a neustrnul. Nakonec odešel na druhý břeh i jeho ornitologický soukmenovec a on sám kroužkovat nemohl. Neměl pro to oprávnění. Ale nezoufal a opět to vyřešil. Prostě jednoduše si opeřence přilákal na svojí rozlehlou zahradu tím, že jim udělal domečky a po stromech rozvěsil spoustu ptačích budek, které očísloval. Vedl si přesné záznamy o tom, kolik mladých a jakého druhu "letos odchoval". Víte, jak je to s tou horou a mohamedem...prostě si vždycky poradil a to se mi zas na něm líbilo. Zajímal se, nebál se zeptat, vzdělával se celý svůj život.
A stejně se budu ptát dál:-)!!!
Teď jsem si uvědomila, při jednom několikadenním školení, jak se vlastně všeobecně lidi neradi ptají. A to hlavně před obecenstvem. Pochopitelně proto, aby se neshodili a neukázali jako hlupáci, že něco nevědí. Přitom děti se ptají stále a nikdo je za hloupé nepovažuje. Říkám si, proč se bojíme zeptat, když nás to zajímá? Naopak bych řekla, že projevený upřímný zájem je přece skvělý. Vždyť jsme na tom všichni více méně stejně. Nikdo neví všechno. Každý ví něco, je v něčem dobrý a může to někomu dalšímu předat. Teda když dotyčný projeví zájem. A není to náhodou osvobozující, přiznat si nebo všem, že nevím? Být vlastně naprosto obyčejným smrtelníkem:-)???Hýčkejme si proto své vnitřní dítě, které je svobodné, upřímné, nebojí se ptát, rádo si hraje a nehraje si na někoho kdo není. Jasněěěě, ano, hraje si třeba na tatínka a na maminku :-). Ale to je vždycky poznat, že jde jen o hru :-).
Upřímně..., na co nejvíc vzpomínáte? Na situace, kdy jste se museli šponovat do nějaké role, kde jste sice měli nějakou rádoby "společenskou prestiž", ale cítili jste se v tom nepřirozeně a přiškrceně? Nebo na situace, kdy jste zapomněli na to, že jste "vážení dospělí" a prostě jste tu vážnost na chvíli setřásli a prostě si to užili se skotačivostí májového kůzlete, které trká a poskakuje jako smyslu zbavené:-)?
Tak co, jak jsou na tom vaše májová kůzlátka:-)??? Vypustíme je:-)???
Spartakiádní bohyně
