Jak jsem se málem stala žabí ženou

 

 Správná volba koníčku je základ

Když jsem chodila na první stupeň základní školy někdo z rady starších (učitelé nebo rodina, už nevím) rozhodl, že bychom se my děti měly více hýbat, neboť ve zdravém těle zdravý duch přece!!! Prostě aktivně sportovat.

Tak jsem se jednoho dne ocitla v plaveckém oddíle trenéra Kačera - jak trefné jméno pro trenéra plavání že? Byl snědý, tmavovlasý, na krku měl stříbrnou píšťalku a na těle bílé tričko a červené trenýrky - jo jo, barevná variace, která se v té době moc neobměňovala.

Nějak se mě nikdo neptal, jestli se mi zrovna tento sport zamlouvá nebo ne, prostě byl mi přidělen. Ostatně já sama to vlastně taky nevěděla do té doby, než jsem tam vstoupila - A NEZAMLOUVAL. Voda prostě nebyl můj živel. Ale byla jsem slušně vychovaná, tak jsem neodmlouvala a tiše trpěla.

Gumová čepice je grunt

V té době se navíc mohlo do bazénu jen v gumové koupací čepici (čti opravdu tuhé a nepružné gumové koupací čepici). Já jsem vítězoslavně obdržela výrazně zelenou s vylisovanými tvary květin velikosti současné padesátikoruny (to jen tak pro představu). Takže bezvadná módní záležitost. Na štěstí pro mě na tom byli někteří spolu plavci i hůř. Např.Honza Hobrmajer měl žlutou koupací čepici (naprosto stejně tuhou) s vylisovanými jako že vlasy a k tomu rozčísnutými na pěšinku. Takže taky skvělý model. Tenkrát mu k dokonalosti chyběl už jen hřeben v kapse. To se mu asi někdo pomstil, zřejmě paní matka. Údajně si přála, aby se takto poctivě ráno česal, tak mu pořídila vzorovou formu. 

I kovová tyč má svůj důvod

Na první lekci nikdy nezapomenu. Měla jsem dojem, že nikoho z trenérů (ani trenéra Kačera) moc nezajímalo jak kdo z nás ustrašených nováčků umí plavat. Naházeli nás do vody, tam kde nikdo nestačil a snažte se, bojujte, žabaři...Lapali jsme po dechu, plácali rukama nohama a snažili se udržet na živu. Před námi drželi v dost velké vzdálenosti, aby nás motivovali k životu, kovovou tyč. Je pravda, že i při pocitu, že mi jde o život, jsem cítila hrozný vztek, že na ní nedosáhnu. A to byl zřejmě účel...bojovat. Nemusím podotýkat, že tady o žádném plaveckém stylu nemohla být řeč. To teprve mělo přijít až po selekci a taky po přeživších.

Zapomněla jsem dodat, že po celou dobu plaveckého výcviku jsem měla hodně husté a dlouhé vlasy až do pasu. Takže byl veliký problém je narvat pod tu šílenou čepici. Člověk se v ní cítil jak v lisu, hrozně to stahovalo nejen hlavu, ale i obličej. Vlastně se mi tam ty vlasy skoro nevešly. Čepice mi v bazénu často uplavávala. Bylo to docela problematický a Kačer z toho byl nevrlý a často mi to předhazoval. A to vůbec netušil, že jsem jsem ho omylem jednou viděla v šatně bez trenýrek. Další trauma...

Když už jsem tam chodila nějaký ten pátek a zdolávala několik bazénů na jeden zátah, připadala jsem si o dost jistější. Ale stále jsem tam chodila s odporem. Každá cesta na trénink, zápach chlóru a vlastně i ta voda, ve mně budily nelibost.

Nedobrovolně žabí ženou

Jednoho dne trenér Kačer usoudil, a to vážně nevím jak na to přišel, že bych měla přejít do oddílu potápění. Prý jsem na to stavěná. Já??? Cože??? Nechci!!! 
Přitom hromadné výlovy puků ze dna jsem bytostně nesnášela. Hodil nám je vždy jak aport, všichni se nořili do hloubek a předháněli, kdo bude u dna první. Teda kromě mě. Já neměla ráda to strkání a hlavně ten přetlak v hlavě, když jste plavali ke dnu. Už takhle jsem ji měla dost skřípnutou v čepici, takže dablovanej přetlak.

V té době jsem ale neuměla říkat NE, no a tak jsem teda z poslušnosti přešla do potápění. Nicméně moje nechuť k bazénu ještě víc vzrostla. Ale můžu vás uklidnit, netrvalo to dlouho. Zřejmě jsem čekala na příležitost nebo záminku jak se z celé této vodní záležitosti vyvlíknout.

I dlouhý vlasy mají svý výhody

Při jednom nezáživném tréninku, teď už mezi "žabími" kamarády z potápěčského týmu, mi ten den už asi popáté uplavala má epesní zelená koupací čepice s výlisky květin. Trenér Kačer to už zřejmě psychicky nevydržel a zavolal si mě na souš, tak zvaně si mě vzal stranou. A s naprosto vážnou tváří mi oznámil: "Holka, s tou čepicí musíme něco udělat. Takhle to dál nejde. Musíš se rozhodnout! BUĎTO PLAVÁNÍ NEBO VLASY!"

A na to jsem ve skrytu duše čekala, přišla moje chvíle...HURÁÁÁÁÁ!!!
Nahrál mi na smeč. Nešlo ani tak o to, že bych já přehnaně lpěla na mé dlouhé kštici, ale věděla jsem, že moje rodina ano. A to byla moje vstupenka na svobodu. Rozhodně nechtěli, abych o své kadeře přišla, takže jsem vítězoslavně dala sbohem nenáviděnému bazénu, stále zarudlým očím a slisované hlavě. VÍTEJ SVOBODO A SBOHEM GUMOVÝ SVĚRÁKU!!!




Vaše Spartakiádní bohyně

5 důvodů, proč (ne)jezdit na (pionýrský) tábor

 

1.Z dívek se stávají ženy

Jako malá osmiletá školačka jsem se s mojí nejlepší kamarádkou (zkratka NK) rozhodla, že pojedeme na letní pionýrský tábor. V té době pro nás průlomový okamžik, kdy se z malých holek stanou velké, protože se na pár týdnů vymaní od pečující rodiny, která určuje pravidla hry.

No nebudu předstírat, že jsem z toho měla trochu staženej žaludek, protože jsem nevěděla do čeho jdu a co se na takových "team buildingových akcích" pro odhodlané dívenky děje.

Shromáždění celé skupiny nás táborových nováčků probíhalo jednoho prázdninového dne před naší základní školou, kde nás čekal autobus značky Karosa i s řidičem a vedoucími.

Mě osobně byla doprovodit celá rodina, včetně babičky.
Ano, chtělo se mi brečet dojetím, že je opouštím, ale zarazila to ve mně právě babička. A víte proč? Protože to vzala za mě. Dala se do usedavého pláče a držela se mě tak pevně, že ji moje máti musela ode mě odtrhávat a uklidňovat, že se přeci za dva týdny zase setkáme. Nevím, asi tomu nevěřila nebo chtěla jet pod stan také a zavzpomínat na léta v Sokolu. Co se jí ale honilo hlavou, na to do dnes neznám odpověď. Musím ještě dodat, že jsme jeli rovných 10 km za hranice našeho města, takže vážně to byl hodně odvážný tah.

Měla jsem s sebou, dle táborovou radou doporučeného seznamu, napěchovaný hnědý kufr, tak zvaný papírák, ještě po mamce. No, parádu jsem s ním zřejmě moc nenadělala. Ale mně se líbilo, že s ním v ruce působím velmi dospělácky a odhodlaně. Z dnešního pohledu mám dojem, že ten velký hnědý papírový kufr působil v dětské ručce poněkud ponuře. Možná právě to babičku tak rozesmutnělo, protože zažila na vlastní kůži válečné časy.

2.Dívky si začnou vážit dobrého bydla

Po zhruba 15 minutách od startu jsme dorazili do táborového letoviska, které sestávalo z 10ti plátěných stanů žluté barvy rozestavěných ve vyhrazeném areálu do kruhu. My s mojí NK dostaly přidělený jeden z nich. Výbava celého příbytku spočívala pouze ve dvou podlážkách na obou stranách, na které jsme rozhodily karimatky a spacáky. To bylo vše. Prostředkem vedla ulička, na jejímž konci vévodil můj hnědý kufr sloužící od teď jako stůl, šatní skříň nebo polštář.
Bylo mi jasné, že začínají sparťanské časy. Tohle nebyl můj útulný,dívčí, panelákový a vytápěný pokojíček.

Po nenáročném ubytování, protože nebylo kam z kufrů vybalovat, jsme s mojí NK zjistily, že ve stanu nebydlíme úplně samy. Byli tam s námi v různých zákoutích i osminozí kamarádi škvoři. A na co si každý, kdo někdy byl na táboře vzpomene v souvislosti s těmito roztomilými, leč velmi pohyblivými zvířátky? No přece na to, že tato milá zvířátka velmi ráda zalézají do uší a prokoušou se v nejlepším případě až do mozku. No hrůůůůza!!! A to jsme se s kamarádkou dozvěděly hned od starších kamarádů táborníků. 

Některé z nás tato informace dohnala k zoufalým činům. Například naši sousedé, bratři Kupkové spali každou noc v žluté gumové koupací čepici, která podle nich měla té nepříjemné záležitosti s mozkem zabránit. Zřejmě to fungovalo, ale oni měli každé ráno neuvěřitelně přilepené své tmavé vlasy k hlavě, které připomínaly pro změnu hnědou koupací čepici. Ta ale na rozdíl od té žluté, už nešla sundat.

3.Dívky objevují své vzory

Hlavním kápem tábora byl Soudruh. Nepamatuji si už jeho civilní jméno a to zřejmě proto, protože jsme ho tak ani oslovovat neměli. A nebo se prostě křestním jménem Soudruh jmenoval. Nevím, tehdy to asi bylo možné. Pro nás to zkrátka byl jen Soudruh, jehož slovo bylo zákonem. Uměl rozdělat oheň, zabrnkat na kytaru, vylézt na stožár a taky morseovku. Tu nás s nadšením sobě vlastním učil denně. Až v osudný den, jsme pochopili proč.

Jedné půlnoci byla vyhlášena akce zvaná Stezka bobříka odvahy, zřejmě všem táborníkům známý akt. Šli jsme každý sám hlubokou nocí cestičkou vedoucí kolem hřbitova. Na konci této cesty zářila jasným světlem jakási hranatá věc posazená v nohách pomníku, zřejmě nějakého významného hrdiny zdejšího kraje. A tam u té zářivé věci (byla to kartonová krabice), jsme se každý jednotlivě měli podepsat svým vlastním jménem, ale ne jen tak obyčejně, ale písmem morseovým.

Jo jo, měla jsem strach, že to v té nervozitě a úzkosti z číhajících bubáků nezvládnu. Stejně jako moje NK, která si v rozespalosti na tlusté pletené ponožky, oblékla žabky a ty jí kvůli tomu neustále padaly z nohou. Byla proto díky nepravidelné chůzi Soudruhem diskvalifikována. Po celou dobu nočního zátahu se držela, ale po zbytek noci pak vedle mě na dřevěné podlážce provzlykala. Také dodnes nevím, zda vzteky, že pionýrsky selhala nebo úlevou, že to nemusela absolvovat.

4.Dívky své vzory také ztrácejí

Já jsem nakonec k cíli došla a splnila úkol - podepsala se morseovkou svým křestním jménem a v tom okamžiku se to stalo....vztyčila se bílá postava držíc si pod bradou papírové masky baterku, vydávajíc dávivý zvuk....Ano, byl to soudruh...a já ho i v tom úleku poznala. Byla jsem překvapená, že hřbitovní strašidlo je vlastně on, ale nenechala na sobě nic znát a pozdravila ho. Čímž jsem ho asi překvapila, protože na mě promluvil svým normálním hlasem a přikázal mi, že to musí zůstat jen mezi námi. Slíbila jsem, protože sovo Soudruha bylo zákonem. Až teprve dnes jsem se rozhodla vynést pravdu na světlo.

Zato bratři Kupkové měli navrch. Jako jediní dokázali morseovkou zaznamenat nejen celé svoje jméno, ale navíc připsali i básničku a adresu svého bydliště (prý to pilovali po večerce). Zřejmě to mělo velký úspěch, protože druhý den dostali oba dva od Soudruha medaili, diplom za statečnost a nabídku do klubu přátel morseovky, kam on sám prý od útlého věku docházel. Kluci měli velkou radost a hned odpoledne se svým prvenstvím chlubili svému tatínkovi, který nám přijel zpestřit odpoledne v rámci táborového programu. 

5.Z dívek se stávají střelci

Pan Kupka vedl střelecký oddíl, kam oba synové aktivně docházeli a bral toto odpoledne s námi nezkušenými táborníky, jako nábor do řad svých svěřenců. Připravil terče a vzduchovky. Na zem rozložil deky, odkud jsme z lehu po dvojicích mířili na střed a snažili se ho zasáhnout. Nějak jsem moc nechápala, jak se s tím zachází a brala to jako nutné zlo. Přeci jen v 8 letech byla moje dívčí představa o zábavě diametrálně odlišná. Ale uposlechla jsem nařízení, ulehla na deku, zlomila zbraň, nabila a vystřelila. Takto asi 5x po sobě. Pak otřela pot z čela a byla ráda, že to mám za sebou. 

Večer u táborového ohně, při slavnostním vyhlášení nejúspěšnějších střelců, jsem s hrůzou zjistila, že jsem se ze všech dětí trefila nejblíž středu. Tudíž mě otec Kupka chce do oddílu. Byl celý nadšený, třásl mi rukou a sděloval, jak moc se těší, až budeme trénovat u nich v clubu a viděl mě už mezi olympioniky. Líčil mi (nám) barvitou budoucnost. Měl zřejmě pocit, který jsem s ním nesdílela, že potkal talent. Já z toho nadšení měla akorát tak stažený žaludek. Celou noc jsem hleděla do stropu stanu a přemýšlela jak to udělat, abych se této záležitosti okolo střelby a zapálené rodiny Kupkovy vyhnula.

Pokračování příště....


Vaše Spartakiádní bohyně

Mám blok napsat blog

A bohyně se přiznala

Marně si hlavu lámu s čím a jak začít svůj blog...mám vygumováno, kreativita a vtipnost mlčí.

S čím se vyšvihnout a jaký napsat svůj úplně první článek...???

No co vám mám povídat, není to zrovna procházka růžovým sadem, když to beru zodpovědně, teda alespoň z mýho pohledu.


Chuděra, má blok...


Zkrátka a dobře, stručně řečeno - mám blok napsat blog. Nejsem žádná ostřílená blogerka ani sebevědomá exhibicionistka. A když, tak jen když se nikdo cizí nedívá.
Jsem jen obyčejná holka, co má od mala potřebu komunikovat a to nejen se sebou, ale i se světem.

Nápadů je hodně, ale co když mám prostě blok??? To je docela blbý co, když chci blogovat???!!! Znáte tyhle protichůdnosti i u sebe? Já teda jo, je to můj denní chleba.


Jak šel čas...

Začalo to už v dětství - šly mi slohy. Pak jsem moc ráda pozorovala a poslouchala lidi, vyhledávala zajímavý situace, nechala svoji fantazii ať pěkně pracuje na plný obrátky. Nacházela na čemkoliv něco zajímavýho, vtipnýho, poučnýho. Ráda komunikuju a zajímám se o ledasco, ale hlavně o život a lidi v něm.

Zajímá mě jejich názor, jak se na co koukají, co si o tom myslí a porovnávám to s tím, co si zase myslím já...Baví mě ta rozmanitost a různost úhlů pohledu. Kolikrát si říkám, že je vlastně zázrak, že si jsme vůbec schopni rozumět (já vím, taky to někdy drhne). Protože co člověk to originál a jiný názor. No a pak z toho vznikla touha psát. Ale na to dloooooooouho nebyla odvaha. No protože kdo by to přece četl??? 

 A abych ten svůj blok trochu zmenšila, protože jen tak z plezíru jsem psát nechtěla, rozhodla jsem se pro nějaký kurzy tvůrčího psaní a blogování. Prostě, abych jako nabrala to tvůrčí sebevědomí. No, byla jsem naivní v tom, že jsem si myslela, že mi to pomůže odstranit blok. Jo jo, chyba lávky. Blok mám díky tomu možná ještě větší. A víte proč? 


I bohyně jsou jen lidi...

Protože jsem na sebe od jak živa přísná a nic si neodpustím, zjistila jsem tam ke své škodě, jakou spoustu věcí o psaní nevím, jaká hromada lidí je o poznání schopnějších a kreativnějších než já, v čem mám mezery (a že abych byla spokojená, je to podle mě práce minimálně na dva životy...no jsem trochu ve skluzu). Jenže není tohle právě ten blok? Že nejsem dokonalá a že se vším můžu začít teprve tehdy, až dokonalá budu? A nenačekala bych se náhodou až do své smrti a přesto by ke mně ta vysněná dokonalost nikdy nepřišla? A jsme u toho...:-)

Zkrátka jsem se tou touhou, mít to všechno tak jak má, v pořádku a nejlíp jak to jen půjde, totálně zablokovala a úplně mi tím došla šťáva a nadšení.
Postavila jsem před sebe strašáka, kterému se říká dokonalost a ke kterému všichni tak rádi směřujeme. Ale chceme to ve skutečnosti? Být dokonalí? Nebo nás vlastně ta dokonalost trochu děsí? 

Raději si zatím ani nečtu blogy jiných lidí, aby mě to neodrazovalo ještě víc. Protože oni budou v mých očích určitě skvělí a mně to blok ohledně blogu ještě utuží. Takže tu teď píšu navzdory bloku, z jedné vody na čisto, jako téměř nepolíbená blogerská panna, která cudně přešlapuje a nejistě žmoulá cíp své nařasené sukénky.

Držte mi proto palce, ať rozpustím svůj blok, nechytím se do osin dokonalosti, z vysoka kašlu na předsudky a nechám volnou ruku své nedokonalosti spolu s hravostí a větrem ve vlasech. 


Přeju nám všem co nejvíc nedokonalostí, které z nás dělají lidi :-) !!!




Vaše Spartakiádní bohyně