Jdete ve svém životě tou správnou cestou?

Kudy tudy?

Poslední dobou mě hodně baví cesty. Obyčejné cesty v lese, ve městě, v parku, podél řeky...Baví mě je fotit, prohlížet si je a zkoumat. Jakým směrem vedou, kam a jak se stáčí, jak jsou ohraničené a jestli jsou něčím zajímavé, přitažlivé, lákavé, hezké nebo naopak méně vábné, odpudivé nebo až strašidelné.

Zda po nich někdo jde nebo jsou pro změnu opuštěné. Nebo jsou jen momentálně opuštěné a jen čekají na to, až se po nich někdo vydá, až je konečně objeví. Najednou by totiž zase dostaly jinou podobu, byly by objevené :-). Zkrásněly by a byl by jim vdechnut život.

Je zřejmě hodně cest, které teprve čekají na své nalezení. A zřejmě odhalené nebudou všechny. Přesto je dobrodružné je hledat, nacházet, prohlížet si je a nechat se jimi vést. Co horšího se může stát? Jen nás někam dovedou :-).

Srdce, jediný možný kompas...

Pochopitelně mě to napadá i z vlastních pohnutek...jestli i já jdu po správné cestě, která mě dovede tam, kam mě "to" táhne. Zatím jen tuším, cítím, matně vidím nějaké obrysy. Vlastně jen tak šmátrám po zdech a zkouším, jestli se můžu něčeho chytnout. To co je však jisté je to, že mě vede srdce. Jakýsi vnitřní kompas nepodléhající okolnostem, většině ani tomu jak by to mělo "správně" být...Vím ale, že ho chci následovat. Je to něco, v čem je život, v čem je energie, smysl, naplnění...

Pravda, hlava pro to nemá dostatečné pochopení v rámci logiky, sektoru a zařazení do přihrádky. Do takové té přihrádky, která vypadá stejně jako všechny ostatní. Nevybočuje z řady, má stejnou barvu, chuť i zápach. Chtěla by nekomplikovanost, podřízení se tomu všemu, co je "normální". Jó hlavo, ty jsi naivní a bez fantazie:-).

Kdyby bylo srdce stejně "sektorovité" a chtělo by mít ve všem jasný řád a odpovědi, nebylo by to srdce. Srdce má totiž nárok na fantazii, imaginaci, pocity, tušení, nadšení, magičnost i okouzlení.... Hlava je jen takový dráb, který by to všechno rád chytil, uvěznil a řídil. Prostě to měl pod kontrolou...jakýpak vyskakování, nejasnosti nebo dokonce věta: "Já nevím."

Na to rozum: "No co to je? To se přece nenosí! Ty musíš vědět! Musíš znát odpověď! No tak řekni, kam půjdeš? Doprava nebo doleva?

Srdce: "Ale já vážně nevím. Vážně teď neznám jasnou odpověď."

A přesně tak ji zřejmě momentálně nezná ani moje hlava. Pochopitelně se jí to nelíbí, chce znát jasná stanoviska a vyjádření. Ideálně i s podpisem a razítkem. Já vím, má to se mnou holka těžký. Ale mám ten zvláštní pocit, jako by to naopak "vědělo" moje srdce a vedlo mě. Učilo mě, že tam kde se cítím dobře, neřku-li skvěle, tak tam je moje místo, můj směr. Tam kde to není zas až taková hitparáda nebo ještě hůř, pak to není moje startovní čára. A tak se učím naslouchat srdci a tišit svojí "sektorářskou" mysl, která má ten divně autoritativní pocit, že ví všechno nejlíp. Neví. Teď už se jen dohodnout a bude to fajn :-).

Možná se budeme muset vrátit k bodu nula...

Přemýšleli jste někdy, jestli opravdu jdete po svojí cestě, která patří jen vám??? Vaší osobě, vaší individualitě, vašim touhám a vašim snům??? A jste na té svojí cestě spokojení nebo vám ke spokojenosti ještě něco chybí??? Zeptali jste se svého srdce, svého vnitřního kompasu, co by opravdu chtělo??? A dostali jste odpověď???  Umíte mu naslouchat a číst mezi řádky???

Napadá mě k tomu, jestli třeba právě teď, v tomto okamžiku, třeba zrovna NEJDEME tou svojí stezkou určenou srdcem. A zda nás to stejně jednou nemine. Zastavit se a vrátit se několik kroků, metrů nebo dokonce i kilometrů zpátky. Na to rozcestí, kde jsme si možná tehdy nevědomky zvolili špatný směr.Co když právě ta naše cesta, ta jedinečná cesta pro každého z nás, je to nejpodstatnější, co zde máme objevit. Myslím (teda cítím :-)), že stojí za to se o to alespoň pokusit. Udělat svoje srdce, ne srdce někoho jiného, šťastné. A to hlava nehlava :-).




Loučím se s písní na rtech...VEĎ MĚ DÁL CESTO MÁ, VEĎ MĚ DÁL...




A co na to vaše srdce???

Svěřte se mi :-).




Spartakiádní bohyně