Výlet do Krakonošova - 1.díl

Krkonoše, ráj turistů

Do Krkonoš nebo-li Krakonošova jsem se vypravila minulý víkend s mým dlouholetým kamarádem, naprostým NEtrampem, promiň Míšo:-). No, abych to jako uvedla na pravou míru. Já taky nejsem bůh ví jaký tramp, ale mám alespoň boty do nepohody a batoh :-).
Můj milý kamarád, který mi to doznání jistě rád promine, má z trampské výbavy tak akorát trampského ducha. Ale to je vlastně nejdůležitější, nebo ne? No jasně, že ano...Zachraňovala jsem to tedy za nás za oba již zmíněnou obuví, batohem, skládacím nožíkem rybičkou a tzv.neprofukem (bundou do větru a deště), ale zjistila jsem, že má rozbitý zip. Nicméně to jsem nepřiznala, takže jako bych nic neřekla:-).

I vypravili jsme se na náš výlet za dobrodružstvím tohoto sobotního rána a dopravním prostředkem nám byl autobus, jedoucí plné tři hodiny, se skupinou zajímavých spolucestujících. Připadali jsme si tam jako účastníci zájezdu, jejichž hlavní kápo byl řidič Karel a jeho hnědé podšálky:-).
Pan řidič se možná Karel vůbec nejmenoval, ale to nehrálo roli, pro nás to byl prostě Karel a z toho se už neměl šanci vykroutit. Bylo nám hned po nalodění jasné, že tohle bude teda jízda. A nemýlili jsme se.

Karel a jeho parta

Průměrný věk osazenstva byl 65+, což předurčovalo novátorského ducha. Paní s pánem za námi si neustále stěžovali, že rozhodně nevydrží 3 hodiny bez přestávky na toaletu. Asi po 2 hodinách jízdy to paní psychicky nevydržela a šla za řidičem, ať jejímu choti zastaví, že potřebuje vykonat potřebu.

A Karel na to opáčil: "No tohle by mohl říct každej. Už máme 15 minut zpoždění. To už nenajedu. Pak mám mít 30 minut povinnou přestávku a k tomu ještě vypisování papírů. Na to už mi nezbyde čas. Chápete to???"

A paní na to: "Ale to mě nezajímá. Vy musíte brát zřetel na to, že s Vámi jedou senioři. Přece se kvůli Vám chudák nepočůrá..."

Karel: "Ale já Vám znova opakuju, že máme zpoždění a že už to nenajedu!"

Pak si tam něco brblal pod fousy, ale při nejbližší zastávce pustil pána ze dveří, který hned u prvního sloupku vykonal co potřeboval. Jeho žena pak prohlásila: "Ale stejně si na Vás budu stěžovat." A jelo se vesele dál. Teda alespoň pro nás vesele...i když pro toho pána "s potřebou" už určitě alespoň veseleji.

Když potom vystoupili tito dva průbojní pasažéři a v liduprázdném voze jsme se už přepravovali jen my 2 - já a můj kamarád Michal, k tomu ještě jedna spolu pasažérka a pochopitelně řidič Karel, začal se Karel vyptávat:

"A kde vy vlastně vystupujete? Až na konečný?"

My s Michalem chápavě: "Nebojte se, až na konečný."

Karel: "No, protože kdybych musel ještě zastavovat na všech dalších zastávkách, tak už těch 15 minut nenajedu a to už bych vážně nestih tu  povinnou přestávku."

My opět s uklidňujícím tónem hlasu: "Nebojte se, to najedete a všechno v pohodě stihnete."

Karel: "Ale je to hrozný s těma lidma. Takhle kdyby chtěl každej stavět na čůrání, tak nemusím vůbec nikam jezdit."

A pak nás vysadil na vytoužený konečný stanici. Slušně se s námi rozloučil a šel si v poklidu po svém - povinná přestávka a vyplňování papírů to jistily:-).

Hned po výstupu na autobusovém nádraží, na nás "mávala" cedule na dveřích nádražní budovy: WC MIMO PROVOZ!
A tím se příslovečně završila naše cesta do Krakonošova. Ještě, že s námi na konečnou nejel ten pán s plným močovým měchýřem. Protože kdyby Karlovi vyhověl a neodskočil si a ve finále vystoupil až tady a zde by na něj čekal tenhle "transparent", asi by se i raději rozbrečel. Přeci jen by ze sebe dostal alespoň trochu přebytečné tekutiny:-).


Také milujete cestu autobusem na delší vzdálenost???



Pokračování příště...




Spartakiádní bohyně

Plní se vám vaše přání???

Nepostradatelná perzóna č.1

Nevím jak vy, ale já nějak nemám štěstí na domovní důvěrníky. Od doby, kdy jsem je začala vnímat, tak mi přijde, že to jsou samí nerudní dědci...
V době, kdy jsem bydlela ve svém rodném městě a byla ještě doba "kdy dnes znamená zítra", spravoval náš vchod v paneláku jistý pan Novotný, který tu svojí "funkci rostlináře" bral opravdu zodpovědně, ne-li až za hrob.
Jednou, když jsem byla doma a on nesl nějaké moc důležité papíry a nikdo mu neotevíral, začal nám bušil do dveří se slovy: "Vím, že tam jste, otevřete". Jo, byly to celkem "gestapácký" projevy, ale on byl tak nějak víc "zahleděný" do svojí povinnosti, že to vskutku přeháněl.
Ale já neotevřela. Nechtěla jsem s ním mluvit a navíc jsem se ho i trochu bála. Byl jak rozzuřenej býk, kterýmu máváte před očima rudým šátkem...a to vlastně na tu dobu i sedělo:-).

Dále chodil kontrolovat, zda jsme prvomájovou výzdobu balkónů a oken provedli s dostatečným odevzdáním se pro věc. Lezl nám do bytu a bodoval. Moje mamka to nikdy moc neřešila, ale pro klid v baráku jsme tam vždycky něco vylepili, aby se vlk nažral a koza zůstala celá :-). Nějaká holubice míru či co se tam vždycky dodala a vlaječka taky :-).

Nepostradatelná perzóna č.2

No a teď v době dospělosti se díky svému příbytku, který je součástí činžovního domu, setkávám s obdobným "zarputilcem" pro věc. A věřte mi, opět to není můj oblíbenec. Ale já jeho podle všeho také ne. Mám už s ním za sebou několik potyček, kdy mě osočoval, že jsem "schválně" nebyla doma, když se něco důležitého konalo. A že vůbec nečtu nástěnku. Já??? Vždyť já byla po dobu docházky do pionýra vždycky pečlivý kronikář (to sepisování mi zůstalo dodnes) a taky zodpovědný nástěnkář. Takže na nástěnky mi nesahejte, pro ty já mám slabost. Jenomže tady totiž žádná opravdová nástěnka není. Upozornění tu lepí jen na jekási kovová dvířka s nápisem HUP (čti hlavní uzávěr plynu) :-). No a tím to asi bude...k plynu nemám tak vřelý vztah.

Jen tak pro představu a přiblížení této perzóny...je hodně veliký a statný, mluví zásadně polokřikem, prostě neumí mluvit, aniž by řval. Když mě potká na chodbě, jeho obvyklá věta je: "Slečno, na slovíčko..." A to už vím, že je zase nějakej průser...

Poslední a zatím nejúsměvnější akce se odehrála minulý týden...
Jsem doma. Kdosi razantně zvoní na zvonek u dveří. Jdu k nim a otevírám. Na rohožce stojí on, náš domovní důvěrník. Opět v lehce rozpumpované náladě, majíc brunátnou tvář, zouvajíc si boty a hlásíc:

"Dobrý den, nevím jestli jste si toho všimla, ale máme před barákem totálně posranej celej chodník!"
Já suše: "Ano, to jsem si všimla."
On: "No, tak mě pusťte dovnitř, ať se můžu podívat odkud to padá. Máme tu totiž usídlenýho dravce. Tak ať mi pak nenadáváte, až půjdete domů, že vám to spadlo na hlavu."

A už se ke mně rval...

Já trochu naivně, s tím že ho zastavím v rozletu: "No ale já nevím, jestli jsem připravená na to pustit Vás dovnitř...nemám moc uklizeno."
On: "Na to snad nemusíte být připravená. Ale jestli s tím teda máte problém, tak dovnitř nepůjdu no."

A zas rudnul a byl celej lesklej od potu...i zželelo se mi ho...dědka...

Já: "No dobře,...tak pojďte dál." Ale mám vnitřní nutkání ho odmítnout, protože je děsně negativistickej a nevrlej jak starej jezevec...

Vykoukl tedy z okna, zkontroloval okolí a po důkladném ohledání místa činu nic nenašel. Pak mi tu ještě něco zahlásil a opustil můj prostor. Odešel kamsi do útrob našeho domu. Byla jsem ráda, že to mám z krku a zase ho nějaký čas neuvidím...

Noví sousedé...

K večeru jsem se pak podívala z okna, abych se mohla rozplynout nad panoramaty a s úžasem jsem zjistila, že asi 1,5 metru od mého okna opravdu bydlí čtyř členná dospělácká rodinka z "čeledi poštolek". Poprvé jsem měla možnost vidět je tak z blízka. Přiznávám, že jsem se těch čtyř zvířátek velikosti sovy celkem lekla. Oni mě ale zřejmě taky, protože se střelhbitě rozlétli do okolí. A v tom okamžiku, kdy jsem byla ohromená, co za skvělé sousedy to mám, mi v hlavě vyvstala oznamovací věta nebo vlastně souvětí: "Tak a máš to, odříkaného chleba největší krajíc...zítra se budeš muset stavit za svým "oblíbeným" domovním důvěrníkem a nahlásit mu, že tu ty poštolky opravdu bydlí."

Neee, vzpouzelo se mé já. Já ho tady znova nechci!!! I vzpomněla jsem si na svého dědu ornitologa a rozhodla se, že to raději nahlásím jeho kolegům - přátelům ptactva. Nechám je, ať je přesunou do přírody, kde jim jistě bude lépe. Navíc v přírodě určitě nebude vadit, když tam někomu potřísní prostor před vstupem do obydlí. I když...nevím jak se na to bude tvářit takový jezevec, nevrlý a podsaditý to tvor. Snad taky nemá v lese na starosti domovní důvěrnictví :-). To už by byl vážně pech. Ale myslím, že se spolu nějak dohodnou...jsou to přeci všechno zvířátka a ti mluví stejnou řečí :-). Jen mezi námi lidmi je to bohužel někdy složitější...

A jak jsem si tak vnitřně mnula ruce, že se tedy díky svému skvělému plánu nebudu muset následujícího dne s našim důvěrníkem vidět, i přihodilo se mi něco nečekaného...prostě jsem si to přivolala...

Akce - zlomený klíč...

Hned druhý den si to tak pěkně štráduju domů, v poklidu odemykám těžký dveře hlavního vchodu...a cvak...zlomenej klíč. Sakrrraaa!!! Musím to hned nahlásit, jako poctivý "lamač klíčů". No a komu asi??? Odpověď je průzračně jasná. Přece "mému důvěrníkovi"...a to už jsem se v duchu musela ironicky smát, protože jsem to setkání zas viděla v barvách. A taky nad tím, že si mám dávat pozor na to co NE/CHCI...protože to tu můžu mít v cuku letu...tak mi to zkrátka funguje.



A jak Vám?
Také se Vám rychle plní věci, které si buďto honě NEpřejete nebo naopak hodně přejete?
Prý máme všichni tu schopnost, akorát si ji nikdo z nás moc neuvědomuje:-).


Hezké letní dny,



Spartakiádní bohyně

Pojďte s námi kempovat, po spartakiádnicku - 2.díl

Malá rekapitulace

...minulý příspěvek z kempovacího příběhu končil tím, že jsme se museli jít zotavit k přilehlému vodnímu zdroji. Protože kdekoliv jinde nebylo možné fungovat, natož přežívat...náš nebohý stan stále čekal na vyrovnání svých kůstek, aby si nepřipadal nepatřičně mezi stanovými obry a přívěsovými frajery. Rehabilitující operaci jsme nakonec uskutečnili, tak byl rád. Nedalo mi to a nenápadně jsem občíhávala sousední příbytky a zkoumala co je u nás špatně...no, skoro všechno, ale zjednali jsme náležitá opatření a doladili nedostatky. Skoro mi ukápla slza dojetím, když jsem toho našeho, teď už narovnaného "stana Standu" viděla. Byl krásně a hrdě vypnutý. Přilehlý košatý keř pro jeho předchozí duševní podporu už nebyl třeba. A jak jsme tak na něj byli hrdí, připevnili jsme mu čestně na hruď naše stanovací číslo - 205. A to už byla přímo dokonalost sama...

Hojně rozmnožený živočišný druh - muž z kempu

Kemp byl opravdu dost nabitý. U vody jsme měli možnost v klidu si prohlédnout místní obyvatele. Všimla jsem si, že průměrný vzorek "muže kempaře" je diametrálně odlišný od "muže z hlavního města". Muž z kempu měl v 90% případů pivní mozůlek a kobercovitý porost na přední i zadní části trupu. Normálně nemáte možnost tohle zkoumat, ale jak jsem psala minule, byli jsme horkem odrovnaní, takže jsme půl den strávili v horizontální poloze u vody. A člověk se občas musí nějak zabavit, tak prostě jen pozoruje okolí nebo se učí nebo si čte nebo nezávazně konverzuje...no a já pozorovala a v hlavě se mi rodila tato případová studie :-). Za kterou mi jistě bude lidstvo vděčné :-).

Jeden pán z místního 90% vzorku se nějak podezřele často objevoval v našem zorném poli, neřku-li přímo v nápadné blízkosti. Tu, když jsme se běželi schovat před deštěm pod přístřešek, otevřeli zásoby vína a on se chtěl přidružit. Tu, když jsme šli provádět ranní hygienu. Tu když jsme vyrazili na oběd. A nakonec i tu, když jsme se chystali na lože...zjistili jsme s podivem, že to byl náš nejbližší soused...zhruba 5 metrů od nás.

Co vše můžete zaslechnout místo pohádky na dobrou noc

K tomu to byl soused velmi hlasitý...Nejen, že vydával chrápavé zvuky a já to psychicky nevydržela, ale navíc jsem vylézala co půl hodinku ze stanu a hlasitě mlaskala. Občas to na chvíli zabralo a bylo na chvíli blažené ticho. Ale to trvalo vždy tak 10 minut...Vydával vlastně celou škálu zvuků od vzdychání, přes kvílení, až po zvláštní chraplavý zvuk, kdy to vypadalo, že se k nám blíží prase Karbous z večerníčku o Hajném Robátkovi :-). Když celou tuto zvukovou stupnici vyčerpal, začal nás posluchače obšťastňovat i zvuky z opačné části těla...a na to už i mlaskání bylo krátké. Takže fajn usínání:-).

Byla jsem náležitě hrdá na svůj nový značkový spacák, který jsem si výhodně pořídila ve slevě. Vydržel mi v perfektním stavu přesně jeden dnu noc a den. Kdy mi ho následně moje kolegyně spolu trempka chválila a já jí přikyvovala, jakej to byl skvělej kauf...právě dotahujíc jezdec zipu do konce... a cvak...cosi odlétlo a já měla od tohoto okamžiku spacák větrací, bez funkčního zipu. Ale na druhou stranu, byla horká letní noc, takže zimou jsem netrpěla. Nicméně není nad "výhodné koupě".

Hlady neumřeme

Následujícího rána jsme zjistili, že naše zásoby jídla jsou na nule a že máme fakt velikej hlad a že by bylo záhodno si někde něco obstarat. I vydali jsme se proto do terénu a poptali se místních, kam že se máme rozběhnout za potravou. A hle, štěstí se na nás usmálo...právě dnes se prý otevírá fungl nový obchod s potravinami a drogérií...Takže hlady prý neumřeme a hygienicky se taky očistíme. Tak jsme vyšlápli k místu určení. Přivítal nás skromný obchůdek nevelkých rozměrů, ale to přeci nevadí. Důležitý je, že obstaráme obživu. Trochu mě zarazilo, když jsem se rozhlédla vůkol a uvědomila si, že právě dnes otevřeli. Vypadalo to tam spíš jako v době hospodářské krize. Počet kusů od jednoho druhu potraviny nebo hygienické potřeby, byste spočítali na prstech jedné, maximálně dvou rukou. Dokonce i rohlíků bylo jen 9. Byli jsme tak zaskočeni, že jsme vůbec nepostřehli, že jedna paní právě naplnila svůj pytlík posledními 9ti rohlíky. A tímto obratným gestem rozhodla o našem stravovacím programu. Budeme dnes tedy živi ze vzduchu a vody...vždyť to je jednou za čas tělu prospěšné a zdravotně nezávadné:-). Tímto jí upřímně děkuji, protože nás morálně zocelila a posunula naši psychickou odolnost o krůček ku předu.


Máte také nějaký úsměvný zážitek z kempu?
Klidně mi o něm napište, bude to jen mezi námi trempy:-).


Loučí se s letním větrem ve vlasech a již opět funkčním spacákem,



Spartakiádní bohyně

Pojeďte s námi kempovat - samozřejmě po spartakiádnicku

Správný tremp nenechá nic náhodě

Tak jsem si letos po 100 letech vyrazila pod stan...ale to nikomu neříkejte, tvářila jsem se, že jezdím pravidelně. Ztratila bych potom drsnou tvář trempky, nebo-li ženy do nepohody, která zvládá naprosto s přehledem rozdělat oheň dvěma křemeny a když nejsou náhodou po ruce, tak dvěma dřívky s trochou suché trávy, která se pod nimi ráda a dobrovolně vznítí.

Pojmula jsem to spartakiádnicky zodpovědně a jako nefalšovaný tremp si nezapomněla přibalit s sebou do batůžku - kudličku rybičku, baterku, otvírák na víno (ten nakonec nebyl potřeba), provázek, jehlu vyrobenou z rybí kůstky (protože klasická by byla trapně netrempská), opalovací krém, nový spacák a samozřejmě dobrou náladu :-).
Bohužel jsem neměla čas sehnat čutoru, liščí ohon na širák (i když širák jsem taky nesehnala), celtu, buzolu, foukací harmoniku, kotlík, turistický salám (sice uzeniny nejím, ale v rámci trempu bych se na oko přemohla a rozkousaná sousta bych nenápadně schovávala do kapesníku a pak někde pod stolem mezi trempy nabízela čtyřnohým kamarádům, abych neplýtvala materiálem, protože na chleba se vydělává nejhůř, tak co teprve na turisťák...).

Hoďte tam tu plachetnici

Vyjeli jsme hezky pěkně stylově s trochu orezavělou Karosou, která už dnes běžně na silnicích nejezdí, ale vzhledem k tomu, že mám ráda ty retro časy, tak mi to přišlo náhodou roztomilý. Po příjezdu na místo určení jsme nahodili batožiny na záda a hrdě trempsky si to mašírovali malebnou vískou, pak lesem a polem ke kempu. Na recepci jsme obdrželi číslo 205, které si prý máme připevnit ke stanu, až ho tedy postavíme "na nohy". Paní recepční bohužel nemohla tušit, že to číslo možná nebude kam přidělat, protože nikdo z nás stan nikdy nestavěl. Tak možná si ho přidělám na palec u nohy, až budu nucena usnout pod širým nebem v jedné ruce žmoulajíc kudličku rybičku a v druhé rybí kůstku. Samozřejmě jedním okem stále ve střehu, to pro případ, že by nás chtěl někdo přepadnout ze zálohy.

Místo "stavění stanu na nohy" jsme raději v tom neskutečném pařáku zaparkovali hned v nejbližší venkovní restauraci. Lidé tu na nás byli hned od začátku přívětiví a pohostinní. Asi do pěti minut nám na stole přistálo několik panáků s tím, že když jsme přece u té přehrady, kde se jezdí na těch lodích, musíme hned do sebe hodit tu "plachetnici". Což byl slangový výraz pro Tuzemský rum :-).
Ale musím uznat, že i když jsem slušně vychovaná a vím, že se darovanému koni nemá hledět na chrup, v tomto případě jsem musela..."plachetnice" rozhodně není můj favorit, natož v 36 stupňovém horku :-).
Navíc zde měli jednu vychytávku, kterou jsem ještě nikde neviděla. Všichni hosté restaurace byli, jako na nádraží, hlasitě organizováni reproduktorem, ať si vyzvednou svojí objednávku jídla na baru: "Objednávka číslo 15...objednávka číslo 17..." a tak to šlo dál. Zarazilo mě ale až vyvolání: "Objednávka nabíječky na iPhone." A to už vyrážela k výdejnímu místu moje kolegyně spolu trempka. Prý si ji zapomněla doma a tak se šla jen tak pro případ zeptat, jestli jí náhodou nemají. No a evidentně ji měli:-).

Stanové nedochůdče

Po této eskapádě jsme se vydali utábořit, vedro bylo teda neskutečný. Ale zařekli jsme se, že to dáme a ubytujeme se před tím, než půjdeme konečně svlažit horkem vyšťavená těla. No mořili jsme se s tím teda hodně dlouho a ten výsledek bych vám nepřála vidět. Takové to bylo celé pěkně nakřivo...takové nedochůdče z "čeledi" iglů, které mělo jen základní kostru potaženou moskitiérou a hlavní nepromokavá vrstva byla jen ledabyle přehozená. Náš ubohý "rádoby" příbytek se krčil mezi tří ložnicovými stanovými velikány a moderními přívěsy. Ještě, že jsme ho vztyčili u košatého keře, ten mu dodával na mužnosti...chudák malej, tohle si nezasloužil.
Nemělo cenu to dál znásilňovat, večer budeme víc v klidu a odpočatější. Vedrem nám to už moc nemyslelo. Jediné východisko byla voda a horizontální poloha a tak jsme své touhy naplnili...po svlažení těla jsme upadli do komatického stavu a nabírali síly na další minuty, hodiny a dny...


Jak to pokračovalo dál odtajním příště...

A jak vy??? Také jste byli o minulém, vedrem obdařeném víkendu, někde kempovat nebo alespoň u vody??? Svěřte se :-)...


Loučí se lehce opálená, přesto stále plachetnice do sebe neházející...


Spartakiádní bohyně

Prázdniny s Louis de Funesem

Babička = Louis de Funes

Jako malá holka jsem dost času trávila se svojí babičkou...
A to hlavně v létě v době prázdnin. Babička byla žena velmi precizní - vše muselo mít pěkně svůj řád, vše bylo v pravých úhlech a na svém místě. Pravidelná věta po příchodu ze školy byla: "Karolínko, nejdřív si napiš úkoly na nečisto, pak na čisto..." a držela mi piják při psaní, abych měla správný sklon písma...no, bylo to možná trochu přes čáru...ale zase mám dnes krásnej sklon:-).

Babička byla navíc ženou, která uměla spát celou noc na zádech a nepohnout se o píď. A to proto, protože byla ráda upravená a spávala s vlasy natočenými v kovových natáčkách. Tak zvaném kovovém krunýři, jak to vlastně trochu vypadalo...au au!!! Byla velmi zásadová - hlavně co se mužů týče - po odchodu dědy neexistoval podle jejích měřítek vhodný adept. A všem gentlemanům, co se jen pokusili přiblížit nebo vlichotit do její přízně, to rázem dala pocítit. Její obvyklá věta byla: "Jsem ho VODPALAJSTROVALA, tos měla vidět, dědka!"

Babička byla prostě kápo a přes to nejel vlak. Alespoň v mém dětství. Ale když si člověk odmyslel, že je vlastně ona ten kápo a bral to trochu s humorem, rázem se mu otevřelo jeviště plné vtipných příhod a situací. Babička mi trochu připomínala svými gesty a projevem francouzského herce Louis de Funese. Jeho filmy patřily v mém dětském věku k nejoblíbenějším viz. Fantomas, Četníci, Piti Piti Pa atd. Když jsem to jednou babičce ve své naivitě sdělila, nesetkala jsem se moc s pochopením....tenkrát jsem nechápala proč. Vždyť Louis byl přece skvělej, společně jsme se u něj nasmály nesčetněkrát...no jo, dítě:-).

Stanoviště pod vysokou borovicí

Vzhledem k tomu, že máme léto v plném proudu, nemohu nevzpomenout na naše časté výlety na nedaleké koupaliště, kde jsme trávili velkou část prázdnin s  mojí starší sestrou a pochopitelně babičkou :-).
Myslím si, že babičku hodně bavilo nás vykrmovat, protože s sebou vždy nosila velký proutěný košík plný jídla. A tím nás poctivě celý den u vody ládovala. Nebudu zastírat, že jsem se nenechala přemlouvat, měla to totiž vždycky moc dobrý. Ale lidé v našem okolí, kteří nás už od vidění znali, se vždy jen lehce usmívali, když viděli, že zase do sebe něco cpeme a babička neustále tahá další a další jídlo jak králíky z kouzelnického klobouku.

Navíc babička měla ráda zajeté pořádky a nerada měnila cokoliv. Takže jsme každý den, my 3 ženy, rozbily stanoviště na tom samém místě, u vysoké borovice. Se sestrou jsme většinou chtěly hned vyběhnout do vody a věnovat se potápění a různým vylomeninám. Ale babička byla, jak už jsem zmiňovala, zásadová. Usadila nás v parném létě se slovy: "Nejdřív si na chvilku sedněte, ať vychladnete a nejdete do vody rozhicovaný." A měly jsme to...

Nejraději jsme se sestrou chodily do vody s nafukovacím lehátkem. To ale babička neměla moc v oblibě, protože jsme byly hůř pod kontrolou a nemohla nás hned spacifikovat. Její oblíbená činnost, když jsme krotily vodní živel, bylo tzv. hlídkování na břehu rybníka a sledování naší sesterské dvojice Z jedné ruky učinila náhradní kšilt proti slunci, aby na nás v letním žáru dobře viděla. A ta druhá sloužila k opakovanému gestu ve smyslu "no tak pojďte už z vody". Vždycky nám přišlo, že po nás chce, abychom z té vody vylezly hned co jsme tam teprve přišly. Ale výhoda lehátka byla ta, že jsme si na něm mohly vesele plavat zády k babičce, kopat si nožičkama a předstírat, že ji vůbec, ale vůbec nevidíme...to zas neměla ráda ona :-).

Plivni mu do oka

V areálu koupaliště byly pochopitelně i převlékárny, takové dřevěné chlívečky vedle sebe pod střechou. Chodila jsem si tam poctivě každý den ráno i večer převléci plavky. Nikdy jsem nešla sama, ale vždy jen v doprovodu babičky. Dohled byl zkrátka všude, ale zřejmě věděla proč to dělá. Po vnitřních stěnách jednotlivých kabin byly namalované přisprostlé obrázky a tu a tam byl vyražený malý suk ve zdi. Pochopitelně mě ta umělecká díla zajímala a chtěla si je prohlížet. Nicméně babička mě nenechala, že to prý rozhodně není nic pro moje dětské oči. Jednoho dne, když jsme se šly zase převlékat a já ani očkem nezabrousila na zakázanou malbu, mi najednou babička nenápadně zašeptala: "Podívej se nenápadně doleva. Vidíš tam ten vyražený suk a v něm to oko???" Přikývla jsem, protože tam vážně bylo a mrkalo. A babička už jen dodala: "Plivni do něj!!!". A tak se stalo. Prostě nešlo neposlechnout...byla kápo :-).


A co vy, jaké máte vzpomínky na prázdniny na koupališti???



Spartakiádní bohyně