pátek 11. prosince 2015

Co je podle mě důležité pro život

Nevím jestli jste to zaznamenali také, ale já mám pocit, že čas na konci roku se jako by zrychluje. Přijde mi, že se toho stihne udát během jednoho obyčejného dne nějak moc. Že jsem tak nějak víc vytížená, nic nestíhám, všechno se mi rozbíjí, padá z ruky, topí ve vaně. Prostě že těch úkolů a povinností, které musím stihnout, zvládnout a dokončit je tak nějak víc než v měsících předešlých, obzvlášť v těch plných slunce. Možná je to proto, že si ten konec roku žádá jakousi "uzávěrku"a to nejen na poli pracovním. A možná tohle je právě ta příležitost, v tomto neskutečném chaosu, se na chvíli zastavit, vydechnout a zamyslet se nad tím, co je vlastně opravdu důležité? Co je opravdu důležité pro život? Protože pak mě možná nechá celý tento finální chaos naprosto klidnou...

1) HUMOR 

Tak to je můj jasnej dobíječ baterek. Zvláštní je, že s některými lidmi mi naskakuje úplně automaticky něco vtipnýho jen je vidím a následně už to společně pěkně rozjíždíme. Je v tom jakási spřízněnost. Ti co ho mají stejný, se v davu poznají a najdou. S jinými lidmi je to třeba trochu vlažnější, ale dá se na tom pracovat a něco z toho vydyndat. No a s těmi co nemají smysl pro humor, tak s těmi čas tolik netrávím, nicméně někdy nás okolnosti svedou dohromady. No a to pak pochopitelně musím sáhnout do jiných přihrádek...třeba do přihrádky o globálním oteplování. Pravda, nejsem si zde úplně jistá v kramflecích, ale nahodím výraz dodávající vážnost a i kdybych možná plkala úplný kraviny, tak je alespoň plkám s výrazem znalce.

2) ZASMÁT SE SÁM SOBĚ

Tak tohle je moje oblíbená činnost. V tom si myslím, že jsem dokonce i dobrá. Můj každodenní život je tak trochu o malých či větších humorných, absurdních nebo i dramatických událostech. Asi jako život každého smrtelníka. Já si toho všeho možná tak nějak ráda víc všímám a vítám to, protože kolikrát si k pobavení stačím sama, bez asistence kohokoliv. A když je to fakt drama a já ho nakonec překoušu, je z toho většinou dobrá historka z natáčení. A to mě vlastně baví nejvíc.

3) ZMĚNY

Ve svý podstatě je nikdo nemá moc rád, přitom nás většinou nejvíc obohatí nebo něco zajímavého přinesou do života. Jasně, nikomu se nechce z pěkně vyšlápnutý cestičky, kterou už zná dokonale zpaměti a už téměř nechybuje. No ale zde je právě přesně ta chvíle, kdy se musíme pochlapit a otestovat, jací vlastně jsme i v naprosto nových a nevyzkoušených situacích. Učíme se toho nejvíc o sobě, i když máme zpočátku třeba i strach, jak to dopadne a jestli to zvládneme. Máme možnost nahlédnout vše z jiné perspektivy. Vždyť jsme tady na té modré planetě přeci hlavně proto, abychom se učili, tak se tedy učme. 

4) UMĚT VYPNOUT 

Mám na mysli hlavně umět se oprostit od starostí všedních dni, od uzávěrek a nesplněných úkolů, které na nás stále mávají někde vzadu v hlavě a hlásí se ke slovu a chtějí, abysme se jim věnovali stále. Tak tohle je oblast, kterou se stále učím, ale pracuju na tom. Myslím si však, že umět vypnout myšlenky, když mám odpočívat nebo relaxovat, je velké umění mistra a že se vyplatí se o to pokoušet. Už se těším, až budu krásně vypnutá...ale abych pak třeba na něco nezapomněla, že jo :-)!


5) PŘÁTELÉ 

To je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí. Protože dobrý přítel, to je vlastně dobrovolně vybraný člen rodiny. Můžeme se s ním v klidu smát nebo si i pobulet a on to vydrží a nezdrhne, vyslechne a možná k tomu i řekne něco naprosto blbýho, co nás zase rozesměje, protože to je úplně mimo. Dá nám herdu do zad a řekne: "Tak a popojedem ne?.". No není to ten nejlepší vynález? Taková duše spřízněná a našla si nás naprosto sama a dobrovolně. A navíc po nás vůbec nic nechce. Prostě nás bere takové jaký jsme a ještě je jí s náma dobře...tak to už je skoro na pozlacení. Ale nebuďme zas tak vyměklí z tý spřízněnosti...my jí to přece taky umíme vrátit, jsme přeci taky kámoši. No ne?

6) UMĚT PLYNOUT

Už se vám to někdy stalo? Že jste prostě vypnuli autopilota (ty nekonečný myšlenky a úvahy a obavy a já nevím co ještě nemožnýho) a nechali jste se unášet? Nic jste neřešili a nic vás nevyvedlo z rovnováhy. Takový pomyslný unášení se na hladině moře. Všechno tak nějak vycházelo bez sebevětší snahy a námahy. Užívali jste si to nicnedělání a ještě vám všichni říkali, jak jste úžasní a a skvělí a ještě k tomu jak vám to sluší. Přitom vy nic, vy muzikanti. A kolem svět běhal a něco řešil, ale vám to bylo úplně fuk a jen jste si tak pěkně pluli v tom svym prostoru a bylo vám fajn. Jen jste se možná lehce usmívali a říkali si, že tohle je něco, co byste si měli schovat do nějakýho pytlíku a otevřít ho vždycky v době krize. No joooo, jenže v době krize tenhle pytlík hledám po všech kapsách a on nikde. A stejně si myslím, že když bych ho přeci jen našla, tak by byl propíchlej nebo by v něm byl vzkaz: "Děvče, už máš vybráno, sn(m)až se dál!" No, tak to je přesný, takhle by to přesně bylo :-).


7) UMĚT ŘÍCI PROMIŇ A DĚKUJI 

No tak to je taky krásná vlastnost, taková bohulibá! Co bych k tomu dodala...Snad jen, že se to učím a s většími či menšími úspěchy to občas i dokážu. U někoho mi to jde tak nějak líp a u někoho hůř. Na druhou stranu, asi bychom to měli umět říkat i sobě. Jenže za co že si to mám poděkovat? Třeba za to, že jsem dnes trochu netaktně řekla mému zubaři, ať mi nekreslí obrázky mého zubního podloží a trochu popojede, protože spěchám? No, on mi taky poděkoval. Ale pak už nekreslil a popojel.


8) UMĚT ŘÍKAT "NE"

A to i v situacích, že možná někoho nepotěšíme nebo nepotěšíme rovnou několik lidí. Přitom oni očekávali opačnou odpověď. No, v tom je právě ta zrada. NEZRADIT SÁM SEBE bez ohledu na okolí... Ruku na srdce, kdo z nás to kolikrát neudělá. Něco odkejveme jen proto, abysme nebyli za špatný nebo za ty mimo partu a pak nás to vlastně štve, protože cítíme, že to nebylo fér. Né vůči nim, ale vůči nám samotným. A jasně, vždycky na to není energie, ale když je, cvičně to NE řekněme a uvidíme co se stane. Třeba nic a třeba hodně.


9) UMĚNÍ ODPOUŠTĚT

Tak tohle je taky bohulibá disciplína a zvládá ji málo kdo. Rozhodně netvrdím, že zrovna já jsem toho vzorným příkladem. Jisté je, a to už mám prověřené, že odpuštění není ani tak úleva pro dotyčného hříšníka či hříšnici, co nám tak zkomplikoval život nebo situaci, ale je to hlavně úleva pro nás samotné. Protože odpuštěním někomu, děláme největší službu sami sobě. Protože sami sobě odpustíme. A to rozhodně stojí za to, chceme-li jít životem s čím dál lehčím batůžkem na zádech. Možná proto jsem si letos koupila novou krosnu na cestování. To vypadá, jako bych s tou ubývající zátěží zatím nepočítala.


10) UMĚNÍ NEROZPTYLOVAT SE

Tak to je téma dnešní doby - internet, televize, chytré telefony, e-maily, sms zprávy, všichni chtějí všechno hned teď a ideálně včera. Díky těmto "rozptylovačům" tak nějak nejsme schopni dokončovat v klidu důležité záležitosti a úkoly. Díky rozptýlené pozornosti a neschopnosti se plně soustředit pak ani nestíháme své záliby, koníčky, přátele, rodinu a vše co máme rádi. Stěžujeme si, že nic nestíháme a nemáme na nic čas, přitom jsme se oddali moderní době a bez těchto všech pomůcek a vymožeností, které nám mají šetřit čas, vlastně veškerý končí v jakési propasti rozkouskovanosti do nepodstatných dílčích částic. No, vybrali jsme si sami a teď si stěžujeme, ale asi to jde i trochu spravit. No a jsem na začátku svého psaní. Tohle je přesně můj současný problém. Takže vyhazuji telefon, no vlastně 2 už jsem zdárně letos zlikvidovala. Vypínám internet. Televizi naštěstí nevlastním, takže bod k dobru. A jdu si vyřezávat nožíkem koníka jako protest k dnešní době :-). Ale vážně...asi s tímto budu muset něco udělat a svůj čas si víc užívat, protože to je to nejcennější co hned po životě a zdraví máme. Takže s ním nakládejme s rozumem.


11) LÁSKA

Tak to je esence života. Láska byla je a bude. Říká se, že je přítomna stále, jen ji občas nechceme vnímat, slyšet, zažívat a stěžujeme si, že není taková jak bychom si ji přáli, že ji nedostáváme tolik, kolik bychom si ji zasloužili nebo že se k nám otočila zády. Ale prý tu opravdu a stále je. Stejně jako ten čas (který je relativní), s kterým ale neumíme možná tak dobře nakládat. A jak je to tedy potom s tou láskou. S tou už nakládat umíme? Možná si naložím lásku do zavařovačky a pak podám hlášení.



A co Vy, moji milí, jak to vnímáte Vy?
Co je pro Váš život důležité?





Spartakiádní bohyně










pondělí 9. listopadu 2015

Co myslíte? Je dobré zůstat navždy tak trochu zvídavým a hravým dítětem?

Když jsem byla ještě oficiálně dítě... 


...měla jsem za to, že až budu opravdicky, ale opravdicky veliká (myšleno dospělá), protože velká já byla od jak živa a v jeslích na mě neměli oblečení, nemohla jsem tudíž chodit ve stejnokroji, což mě mrzelo :-), myslela jsem si tedy, že v dospělosti budu všechno vědět, všechno znát, všemu rozumět, všechno umět a taky mě nic nepřekvapí. Prostě jsem měla za to, že dospělák je prostě takový polobůh, který zvládá všechno s šarmem Supermana.

No a pravda je pochopitelně taková, že mě vlastně spousta věcí překvapuje stále. Mám pocit, že i když toho vím víc, než když jsem byla dítě, je toho stejně nekonečně mnoho, co stále nevím. A musím se hold smířit s tím, že nenaplním svoji dětskou představu o tom, že budu vědět všechno. Ale iluze je to lákavá, být takový obrovský CML (čti: centrální mozek lidstva) a vědět naprosto všechno. Na druhou stranu, nebyla by to trochu nuda? No, možná ne:-). Nechám se tou představou trochu unést...

Ale mám dojem, že by člověk (tedy alespoň já) neměl usnout na vavřínech, ale naopak měl mít touhu stále se něco nového dozvídat, učit, zkoušet, poznávat a zažívat. Bez ohledu na věk, bez ohledu na okolnosti a životní situaci. Protože díky tomu, mám ten dojem, si můžeme zachovat vnitřní mladost, zvídavost a nadšení. Vlastně stále zůstat takovým "malým - velkým dítětem". Není tohle přesně to, co bychom v sobě měli podporovat a pěstovat? Nezatrpknout, ale naopak být stále dětsky nadšení a skotačiví:-)? Slovo SKOTAČIT mě baví :-))).Teď jsem si představila ty rozskotačené "vážené pány nebo dámy", jak do sebe někde v parku trkají jak májová kůzlátka :-). No a proč ne, fantazii se meze nekladou:-). A té mojí už vůbec ne...



Mít dobrýho dědu je výhoda...

Mým velkým vzorem je v tomto ohledu děda z tátovy strany. O dědovi "ornitologovi" jsem tu už jednou psala. Jeho celoživotní láskou byly hned vedle babičky včely. Přes 40 let se těm holkám okřídlenejm poctivě věnoval, staral se o ně a měl z toho radost. Dokonce mě co by dítě zasvěcoval do toho jak se značí královny, jak se stáčí med či jak ustát čerstvý žihadlo mezi oči :-). No jo, děda mě zoceloval. Navíc měl dojem, že ze všech jeho 5 vnoučat jsem zřejmě jediná já ta správná "včelařka", která by to řemeslo po něm měla převzít. Bohužel jsem ho ve svých 20ti letech musela zklamat, nebyla jsem dostatečně duševně připravená "se odevzdat":-). Ostatně to nejsem myslím ani teď. Děda je předal někomu cizímu, ale pochopitelně po důkladném prověření, že jdou do správných a zodpovědně pečujících rukou.

Tím, že skončil s včelařením, začala další éra a to éra esperanata. Znáte esperanto? Je to tzv.mrtvý jazyk. Svého času se s ním počítalo, jako s dnešní angličtinou. Prostě jazyk, s nímž se domluvíte na celém světě (bude-li se ho chtít někdo učit). A děda chtěl. Byl už dávno v důchodovém věku a pěkně to doma rozjel s magnetofonovými páskami, se slovíčky a slovníky. Ale hlavně, měl dopisovatele z různých koutů světa. A představte si, měla jsem z toho užitek i já...posílali si různé dárky a upomínkové předměty. Takže občas ke mně dorazila cizokrajná bonboniéra, nebo ručně uháčkovaná klíčenka nebo kosmetická taštička s nápisem Wimbledon :-).

Bohužel po určitém čase dědovy dopisovatelé pomalu odešli na druhý břeh a děda zůstal se svým esperantem tak nějak nevyužitý. Nebavilo ho to, což naprosto chápu. Přece nebude psát dopisy sám sobě a ještě si na ně odpovídat.

A tak přišla na řadu ornitologie :-). Děda se spřátelil s jistým pánem, který měl oprávnění na kroužkování ptactva. Potřebné se doučil a vyráželi spolu do terénu. Dávali těm kamarádům opeřeným "náramky", jak sám říkal. Pamatuji se, že o tom dokázal hodiny povídat. Byl stále v přírodě a dělal něco co ho bavilo. Navíc děda byl vážně přirozeně moudrý a vzdělaný člověk, i když neměl žádné tituly, věděl toho opravdu hodně. Prostě se zajímal, stále něco vymýšlel a neustrnul. Nakonec odešel na druhý břeh i jeho ornitologický soukmenovec a on sám kroužkovat nemohl. Neměl pro to oprávnění. Ale nezoufal a opět to vyřešil. Prostě jednoduše si opeřence přilákal na svojí rozlehlou zahradu tím, že jim udělal domečky a po stromech rozvěsil spoustu ptačích budek, které očísloval. Vedl si přesné záznamy o tom, kolik mladých a jakého druhu "letos odchoval". Víte, jak je to s tou horou a mohamedem...prostě si vždycky poradil a to se mi zas na něm líbilo. Zajímal se, nebál se zeptat, vzdělával se celý svůj život.



A stejně se budu ptát dál:-)!!!

Teď jsem si uvědomila, při jednom několikadenním školení, jak se vlastně všeobecně lidi neradi ptají. A to hlavně před obecenstvem. Pochopitelně proto, aby se neshodili a neukázali jako hlupáci, že něco nevědí. Přitom děti se ptají stále a nikdo je za hloupé nepovažuje. Říkám si, proč se bojíme zeptat, když nás to zajímá? Naopak bych řekla, že projevený upřímný zájem je přece skvělý. Vždyť jsme na tom všichni více méně stejně. Nikdo neví všechno. Každý ví něco, je v něčem dobrý a může to někomu dalšímu předat. Teda když dotyčný projeví zájem. A není to náhodou osvobozující, přiznat si nebo všem, že nevím? Být vlastně naprosto obyčejným smrtelníkem:-)???

Hýčkejme si proto své vnitřní dítě, které je svobodné, upřímné, nebojí se ptát, rádo si hraje a nehraje si na někoho kdo není. Jasněěěě, ano, hraje si třeba na tatínka a na maminku :-). Ale to je vždycky poznat, že jde jen o hru :-).

Upřímně..., na co nejvíc vzpomínáte? Na situace, kdy jste se museli šponovat do nějaké role, kde jste sice měli nějakou rádoby "společenskou prestiž", ale cítili jste se v tom nepřirozeně a přiškrceně? Nebo na situace, kdy jste zapomněli na to, že jste "vážení dospělí" a prostě jste tu vážnost na chvíli setřásli a prostě si to užili se skotačivostí májového kůzlete, které trká a poskakuje jako smyslu zbavené:-)?


Tak co, jak jsou na tom vaše májová kůzlátka:-)??? Vypustíme je:-)???






Spartakiádní bohyně







pondělí 26. října 2015

Když se řekne PŘÁTELSTVÍ

Co nebo kdo je vlastně opravdový přítel?

Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo je váš opravdový přítel? Máte ve své blízkosti někoho, o kom to můžete s čistým srdcem a bez zaváhání vyslovit? A jaká kritéria pro označení "OPRAVDOVÝ PŘÍTEL" máte? Je to někdo, s kým se téměř denně vídáte a trávíte s ním hodně času? Nebo to může být i někdo, koho vidíte třeba jen jednou za rok nebo i za delší čas? A přesto víte, že je to vaše duše spřízněná.

Mým životem prošlo přátel myslím dost. Někteří z nich jdou se mnou stále. Jiní se objevili jen na určitou část nebo jen úsek života a pak se zase ztratili. Jiní nejsou permanentně v mé blízkosti. Často o nich hodně dlouhou dobu ani nevím, ale mají ten zvláštní dar, že se najednou zjeví, když je potřebuju. Tak se tak jako by vynořují a zanořují jako velryby v moři...ve vlnách.


Máte ve svém okruhu VYNOŘOVAČE?


Tihle "VYNOŘOVAČI" jsou náhodou hodně zajímaví tvorové. Mám pocit, že se vyskytnou právě v situaci, kdy je nevědomky nejvíc postrádáme, potřebujeme, voláme.... Prostě se zjeví, řeknou nám něco důležitého, jen tak mimoděk a přitom to má grády. Tak nějak to přesně zapadá do našeho scénáře. Řeknou nebo udělají něco, co zapadne jako kostička do skládačky. A pak si v klidu zase jdou po svém, zanoří se zpátky do vln :-). Asi jdou říct pro změnu něco Neptunovi nebo Sirénám, to nevím :-). V každém případě mají tu zvláštní a přitažlivou sílu právě v tom, že se vždycky objeví v okamžik, kdy si je žádáme. Prostě to vycítí na dálku. Naše cesty směřují k bodu, kde se spolu protnou. Vyslyší naše volání z útesu, tam u červeno-bílého majáku. A připlují :-).

Vlastně mě teď k tomu napadá, že mám všeobecně ráda velryby a delfíny. Myslím, že to jsou hodně inteligentní a vnímaví tvorové, stejně jako naši milí VYNOŘOVAČI :-). A stejně tak jsou ohroženým a vzácným druhem, stejně jako VYNOŘOVAČI....asi si nechám to slovo patentovat, je dobrý...VYNOŘOVAČI:-))). A pokud máte ve svém "bratrstvu" právě VYNOŘOVAČE, hýčkejte si ho (je). Myslím, že to je takovej anděl strážnej v lidskym těle. Nepotřebuje být s vámi stále, jen vás občas přijde navštívit :-).

U mě to funguje tak, že mě najednou ten člověk začne víc "skákat" do hlavy, do myšlenek. Ale nikterak zásadně se nad tím nezamýšlím. Prostě mě napadne a za chvíli zase vypadne :-) Je to taková milá vzpomínka, kdy si řeknu, že už jsme se vlastně dlouho neviděli a že by to bylo moc fajn, se zase potkat. A šup, v hlavě jsou zas další věci a lidi a situace. Prostě VYNOŘOVAČ nemá moc v popisu práce se v našich hlavách moc zabydlovat, má na starosti jiný věci, důležitější:-). Tuhle práci přenechá jiným lidem, povinnostem, myšlenkám. Třeba kdy začínají vánoční výprodeje a jiné životně důležité mezníky:-).


S VYNOŘOVAČEM býváme přítomní a bdělí


No a pak se to stane...po krátkém čase, a někdy jde jen o hodiny, někdy o dny a někdy dokonce o týdny, se najednou "náhodně" potkáme. A máme z toho většinou oba radost (poznámka autora: kdyby z toho setkání měla radost jenom jedna strana, nebo dokonce ani jedna, nejedná se o VYNOŘOVAČE, ale o blbou náhodu:-)).

Ale když je to tak jak má být, říkáme si, že jsme si na sebe v poslední době často vzpomněli a že je fajn, že se konečně zase vidíme. Takhle nějak mi to funguje. Je to většinou hodně intenzivní setkání. A nemusí být ani moc dlouhý. Prostě je tak nějak "nadupaný" potřebnýma informacema a taky pocitama. Čas tak nějak plyne pomaleji a výživněji, i když ho spolu tolik nestrávíme.

Opravdu je něco na tom, že když jste najednou přítomní, v tomto okamžiku a myšlenky vám nikam neutíkají, prostě jste jen tady.... něco se stane...čas se zpomalí...jste v jakémsi zvláštním prostoru. Kolem tepe zrychlený život. Ale vás se to pro tuto chvíli vůbec netýká. Jste se svým "VYNOŘOVAČEM" (to slovo mě fakt baví) a říkáte si s lehkostí a humorem věci, které jsou pro vás důležité a pro něj zřejmě taky. Je to vzájemná výpomoc, družba nebo Freundschaft :-). Nazývat to můžeme jakkoliv. V každém případě je to přínosné pro obě strany, energie proudí...vnímáte to celým tělem, je to cítit ve vzduchu, je to příjemný čas, jste doma:-).

A pak vám najednou zase zmizí a vy jemu taky. A čas plyne dál...nemá cenu lámat si hlavu, kdy zase připluje. Jisté je, a na to se můžeme spolehnout, že opět v pravý čas :-).


A co vy, moji milí, máte také svého VYNOŘOVAČE :-)???





Spartakiádní bohyně






středa 21. října 2015

Podzim - čas nechat staré listí opadat

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou vlastně máme obrovskou výhodu oproti jiným národům, že žijeme v naší zemi, v našem teplotním pásmu??? No, podle mě mimořádnou. Protože každý rok zažíváme proměnu 4 ročních období. Máme jaro, léto, podzim a zimu. Díky tomu máme tu neopakovatelnou příležitost se KAŽDOROČNĚ ZNOVU NARODIT. Následně dozrávat, moudřet a nechat staré věci odejít. Abychom se v následujícím jaru zase prvně nadechli o něco svobodnější:-).

Čtvero ročních období

Je to vlastně na vlas stejné jako v životě...Jaro, léto, podzim, zima = Narození, dospělost, zralost a smrt. Takový přirozený koloběh života, ale i koloběh každého obyčejného roku v našem neobyčejném životě.

Je to takové...Z Z M R ... vysvětlím později :-).


Všechny 4 součásti roku, ale i života, jsou stejně důležité a na sebe navzájem napojené. Žádná z nich podle mého není důležitější. Jedna bez druhé nemůže harmonicky existovat. A nebo možná i může, když ji přeskočíme, ale pak v tom soukolí něco chybí a asi to pak i potřebujeme někde dohledat, dohnat, doladit. Prostě zasejeme, necháme růst, sklidíme a necháme odpočinout...zase na příští setí,:-). A taky nezapomeneme pohnojit, aby byla půda na příště výživnější :-).


"Z" jako Začátek - JARO

Na každém začátku je narození, kdy jsme dětmi, čistými a neposkvrněnými bytostmi, nepopsanými listy. A automatickou přirozeností dětí je učení, hraní, tvoření, nasávání, skákání, pohyb, vstřebávání, pozorování, dotazování, poslouchání, opakování, napodobování. Rosteme a připravujeme se na další etapu, epochu nebo kvartál, chcete-li :-).

"Z" jako Zrání - LÉTO

To je doba "dospělosti" nebo přesněji spíš dospívání...kdy aktivně konáme, tvoříme, zároveň zhmotňujeme své myšlenky, uskutečňujeme přání a plány. Potkáváme se nejvíc s novými lidmi. Vždyť jo, venku je teď tak krásně, tak proč sedět doma. Jsme nejvíc, jak to jen jde, aktivní. Zkoušíme a pouštíme se do různých akcí a projektů. Díky tomu se můžeme setkat s úspěchy nebo také narazit na jejich protipóly. No a proč taky ne, kdo nic nedělá, nic nezkazí :-). Více se konfrontujeme, hledáme a nacházíme. Ztrácíme se a znovu nalézáme.....vše je tak nějak letně v pohybu. Není čas lámat si hlavu včerejškem, zítřek nese nová poznání :-).



"M" jako Moudrost - PODZIM 

Zralost nebo chcete-li stáří. Jen mám k tomu takovou malou poznámku. Stáří je v dnešní době bráno jako něco, co není v kurzu. Ten kurz a souřadnice udala bohužel doba. Nejsi mladý a krásný = z kola ven. Ale na to nebudu čerpat energií, prostě chybí pokora. Tečka.
Pro mě je nejbližší vyjádření: PODZIM = MOUDROST = ZRALOST.

Vždyť jde možná o nejlepší období v životě, na které bychom se měli těšit. Kdy už nemáme potřebu se za něčím nesmyslně honit, zkrátka jsme zmoudřeli, zklidnili se a máme tolik potřebný nadhled, který nám v předešlé etapě leckdy zoufale scházel. Navíc jsme stále tvořiví. Máme větší porozumění a pochopení pro sebe i pro ostatní, tolik se netýráme "MUSY" a "BYCHY", Umíme se zastavit a vnímat hlouběji krásu každodennosti. Jsme pokornější, škoda že nám to chybělo ve 20 nebo 30 letech. Ale to k tomu prostě patří. Jinak by asi nebylo čtvero ročních období, ale stačilo by jen trio :-). Jsme prostě moudřejší. Umíme citlivěji naslouchat svému srdci, víc v klidu vše prožívat a především už se nikam zbytečně nehnat...



"R" jako Rozloučení - ZIMA 

Nebo také ukončení jedné etapy. Možná pomyslná smrt. Možná jen přechod na jiné místo. K novému začátku. Ohlédnutí se za tím, co jsme tu během své práce, pouti (pobytu) vykonali a zda-li to stálo za to, přineslo kýžené ovoce. Zda jsme naplnily svoje sny a touhy nebo se o to alespoň pokusili. A také zda jsme za sebou zanechali "čistý stůl" se sebou, s ostatními, se světem...



A vzhledem k tomu, že tu máme právě PODZIM, tak ještě pár slov k němu by se šiklo :-)...




Podzim je vlastně se svým sychravým počasím a k tomu patřící melancholií a zádumčivostí takový ideální čas, nechat staré věci odejít a rozloučit se s nimi. Prostě a jednoduše můžeme nechat opadat staré listí, které už nám k ničemu neslouží. Pěkně lísteček po lístečku...dát sbohem starým křivdám, které nám k ničemu nejsou. Dát sbohem starým bolístkám, které zas a jenom jitří staré rány. Dát sbohem starým myšlenkovým vzorcům, které stejně nikam nevedou a jen se točí v kruhu. Nebo dát sbohem všem činnostem, které nás netěší, neboť je děláme jen z povinnosti. Prostě se upřímně, v klidu a s láskou rozlučme s tím, co k nám už nepatří :-).




Vlastně tu máme každý rok, v jeho 365 dnech a 4 ročních obdobích, jako takovou malou retrospektivu našeho života. Takovou malou rekapitulaci toho, co jsme v tomto "jednom malém životě = v jednom roce" zvládli a jestli jsme s tím spokojení. Pokud ano, pak gratuluji upřímně. A pokud ne, můžeme to vylepšit hned v roce nadcházejícím. A pokud se to nepovede hned na 100%, pak nezoufejme, máme ještě celý život před sebou :-).




No není ten podzim vlastně skvělej???





Spartakiádní bohyně




pondělí 12. října 2015

Jdete ve svém životě tou správnou cestou?

Kudy tudy?

Poslední dobou mě hodně baví cesty. Obyčejné cesty v lese, ve městě, v parku, podél řeky...Baví mě je fotit, prohlížet si je a zkoumat. Jakým směrem vedou, kam a jak se stáčí, jak jsou ohraničené a jestli jsou něčím zajímavé, přitažlivé, lákavé, hezké nebo naopak méně vábné, odpudivé nebo až strašidelné.

Zda po nich někdo jde nebo jsou pro změnu opuštěné. Nebo jsou jen momentálně opuštěné a jen čekají na to, až se po nich někdo vydá, až je konečně objeví. Najednou by totiž zase dostaly jinou podobu, byly by objevené :-). Zkrásněly by a byl by jim vdechnut život.

Je zřejmě hodně cest, které teprve čekají na své nalezení. A zřejmě odhalené nebudou všechny. Přesto je dobrodružné je hledat, nacházet, prohlížet si je a nechat se jimi vést. Co horšího se může stát? Jen nás někam dovedou :-).




Srdce, jediný možný kompas...

Pochopitelně mě to napadá i z vlastních pohnutek...jestli i já jdu po správné cestě, která mě dovede tam, kam mě "to" táhne. Zatím jen tuším, cítím, matně vidím nějaké obrysy. Vlastně jen tak šmátrám po zdech a zkouším, jestli se můžu něčeho chytnout. To co je však jisté je to, že mě vede srdce. Jakýsi vnitřní kompas nepodléhající okolnostem, většině ani tomu jak by to mělo "správně" být...Vím ale, že ho chci následovat. Je to něco, v čem je život, v čem je energie, smysl, naplnění...

Pravda, hlava pro to nemá dostatečné pochopení v rámci logiky, sektoru a zařazení do přihrádky. Do takové té přihrádky, která vypadá stejně jako všechny ostatní. Nevybočuje z řady, má stejnou barvu, chuť i zápach. Chtěla by nekomplikovanost, podřízení se tomu všemu, co je "normální". Jó hlavo, ty jsi naivní a bez fantazie:-).

Kdyby bylo srdce stejně "sektorovité" a chtělo by mít ve všem jasný řád a odpovědi, nebylo by to srdce. Srdce má totiž nárok na fantazii, imaginaci, pocity, tušení, nadšení, magičnost i okouzlení.... Hlava je jen takový dráb, který by to všechno rád chytil, uvěznil a řídil. Prostě to měl pod kontrolou...jakýpak vyskakování, nejasnosti nebo dokonce věta: "Já nevím."

Na to rozum: "No co to je? To se přece nenosí! Ty musíš vědět! Musíš znát odpověď! No tak řekni, kam půjdeš? Doprava nebo doleva?

Srdce: "Ale já vážně nevím. Vážně teď neznám jasnou odpověď."

A přesně tak ji zřejmě momentálně nezná ani moje hlava. Pochopitelně se jí to nelíbí, chce znát jasná stanoviska a vyjádření. Ideálně i s podpisem a razítkem. Já vím, má to se mnou holka těžký. Ale mám ten zvláštní pocit, jako by to naopak "vědělo" moje srdce a vedlo mě. Učilo mě, že tam kde se cítím dobře, neřku-li skvěle, tak tam je moje místo, můj směr. Tam kde to není zas až taková hitparáda nebo ještě hůř, pak to není moje startovní čára. A tak se učím naslouchat srdci a tišit svojí "sektorářskou" mysl, která má ten divně autoritativní pocit, že ví všechno nejlíp. Neví. Teď už se jen dohodnout a bude to fajn :-).



Možná se budeme muset vrátit k bodu nula...

Přemýšleli jste někdy, jestli opravdu jdete po svojí cestě, která patří jen vám??? Vaší osobě, vaší individualitě, vašim touhám a vašim snům??? A jste na té svojí cestě spokojení nebo vám ke spokojenosti ještě něco chybí??? Zeptali jste se svého srdce, svého vnitřního kompasu, co by opravdu chtělo??? A dostali jste odpověď???  Umíte mu naslouchat a číst mezi řádky???

Napadá mě k tomu, jestli třeba právě teď, v tomto okamžiku, třeba zrovna NEJDEME tou svojí stezkou určenou srdcem. A zda nás to stejně jednou nemine. Zastavit se a vrátit se několik kroků, metrů nebo dokonce i kilometrů zpátky. Na to rozcestí, kde jsme si možná tehdy nevědomky zvolili špatný směr.Co když právě ta naše cesta, ta jedinečná cesta pro každého z nás, je to nejpodstatnější, co zde máme objevit. Myslím (teda cítím :-)), že stojí za to se o to alespoň pokusit. Udělat svoje srdce, ne srdce někoho jiného, šťastné. A to hlava nehlava :-).




Loučím se s písní na rtech...VEĎ MĚ DÁL CESTO MÁ, VEĎ MĚ DÁL...




A co na to vaše srdce???

Svěřte se mi :-).




Spartakiádní bohyně

pondělí 28. září 2015

Bota stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Neplánovaně spřízněné duše

Nevím jak vy, ale já mám ve svém životě věci, které mě, ač chci nebo nechci, věrně provázejí na každém kroku. Víc si jich všímám, mám na ně spadeno, jsou v mém zorném poli, v mém hledáčku, nikdy mi neuniknou...a já naopak zřejmě neuniknu jim. Je to vzájemná propojenost, spřízněnost, skoro až symbióza:-). Neříkám však, že chtěná. Něčím mě iritují a něčím mě stále magicky přitahují. Vlastně se jim vysmívám, přesto je neumím vypudit z hlavy a napadají mě k nim stále nějaké myšlenky, příběhy, úvahy...ale hlavně ty příběhy:-).

Prostě jsou už tak hluboko zakořeněny v mé šedé kůře mozkové, že nejde dělat, že neexistují. A to jsem si naivně myslela, že konkrétně tyto věci a vnímavost vůči nim spadá pouze do citlivého pubertálního věku, kdy jsem nad nimi hrubě ohrnovala nos. To však neznamená, že v dospělosti už budu natolik povznesená a uvědomělá, že mě nechají naprosto v klidu. Ano, ano... chyba lávky. Jsou se mnou stále a klidná rozhodně nejsem :-). Stále ve mně jitří ty samé nebo i nové pocity. Stejně jako kdysi, dospělost nedospělost...skoro si říkám, že se mi snad snaží něco sdělit...ale co? Na to se budu snažit díky této úvaze přijít :-).


A jaké konkrétní věci, které mi nedají spát mám na mysli?


Co takhle...



Boty značky Prestige


Co bych vám o nich na úvod řekla...musím se hluboce zamyslet, jít až k samé podstatě věci :-).

No,... v každém případě je to obuv, která z praktického pohledu plní nezaměnitelnou funkci už jen v tom, že v ní je noha tak pohodlně a bezpečně usazena, že nehrozí jakékoliv zranění, i kdybyste v nich skočili z výšky 10ti metrů. Navíc vysoký klín je vhodný při deštivém počasí, procházkách v kalužích a při nižším stupni povodňové aktivity. Při tom vyšším už doporučuji na ně nespoléhat.

Prostě tyto boty jsou tak skvěle a ergonomicky tvarované, mohutným klínem odpružené, že zbrzdí i ten nejtvrdší náraz. Povinně by je měli nosit všichni zaměstnanci, kteří převážnou část pracovní doby stráví na nohou. Už jen kvůli prevenci plochých nohou a vybočeného palce u nohy - tzv.Hallux valgus. Teď jsem vás dostala co? Ale fakt se to tak jmenuje :-).





Takže pro koho je bota podle mého celoživotního zkoumání určena: 


Pro prodavače, záchranáře, vysokohorské turisty (Himaláje a spol.), herce - hlavně v akčních a tanečních filmech (jako např. James Bond, Batman, Dirty Dancing), číšníky, recepční, policisty, lékaře na sále, profesory na vysokých školách a taky všechny, co chtějí žít na vysoké noze. Dále pak pro novináře, kadeřníky, parašutisty (to kvůli bezpečnému dopadu a prevenci odražení Achillovy paty) a spousty spousty dalších profesí...

Dokonce mě napadlo, že když se tato nestárnoucí bota vyrábí převážně ve své základní bílé a černé verzi, dala by se vlastně úplně v pohodě využívat i k jiným, než zdravotně-pracovním účelům. Prostě by nás měly provázet i v životně významných okamžicích jako je například den svatební.

Bílá verze pro nevěsty jako pohodlný doplněk svatebně nezávadného dne. Dá se v nich úplně v pohodě utíkat, bude-li to třeba. A pokud ne, rozhodně v nich stabilně ustojíte i 20 let manželství. Protože ten vysokej a širokej klín jen tak něco nezviklá :-). No a černá prestižní veze pro muže jako elegantní doplněk dodávající černému obleku nebo smokingu na vážnosti. Navíc zklidní chvějící se ženichova kolena, před vyřčením osudového ANO.

Dají se úplně v pohodě dědit z matky na dceru, případně z otce na syna. A pokud je bude syn šetřit, pak i na vnuka. Zkrátka se generačně ušetří :-).
Bude-li to třeba a jeden z páru bude muset čelit vrtkavým okamžikům, které manželství bezesporu provázejí, prostě si jen nazujete Prestižku a hned uvidí situaci z vyšší perspektivy. "Vymazlená" botka ho okamžitě stabilizuje a zchladí rozbouřené emoce.



Stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Když tak o tom uvažuji, Prestižky se vlastně hodí pro všechny situace, kdy se člověk cítí rozechvělý, rozhozený, nejistý, nesvůj...zkrátka má trochu obavy, neřku-li strach či paniku.... Trochu tím hodíme vidle i do farmaceutického průmyslu...Ty jo, ty boty jsou prostě do nepohody:-)!!! A to jsem je nikdy nebrala moc vážně, přitom skýtají tolik překvapivého...

Vyjmenuji tedy stěžejní situace, ve kterých byste je měli mít pro všechny případy a psychickou pohodu na nohou:

1. První den ve škole.
2. Maturita, přijímací řízení na , zkoušky všeho druhu.
3. Autoškola - zde nejen kvůli závěrečným zkouškám, ale i kvůli správnému zapření do pedálů.
4. První rande - těm víc stydlivým se budou hodit i na 2. - 5. schůzce. No, někomu pak i při                     následném rozchodu, pokud se bez nich neosmělí.
5. Zubař - pokud vám stojí vlasy hrůzou už jen, když slyšíte vrtačku nebo kvílejícího pacienta na           křesle.
6. První pusa
7. První sexuální zkušenost - nebo první sexuální zkušenost s každým novým partnerem, abyste je         vůbec vynosili :-).
8. Pracovní pohovory - zde doporučuji pořádně přeleštit a vypucovat.
9. Svatba
10. Přijde-li na to, tak i rozvod.
11. No a naši blízcí by neměli zapomenout nás "stabilně" obout i v náš den poslední.


Uvědomili jste si vůbec někdy, jak nepostradatelnou funkci plní Prestiže v našich životech? Nebo jakou nepostradatelnou funkci by mohly plnit, dáme-li jim k tomu příležitost? Navíc v této náročné době plné zvratů a nejistot. Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik situací a zlomových okamžiků by nám pomohly zvládnout?


Už vidím, jak se přepisuje název pohádky (Sůl) nad zlato, ale to nechám až čas, aby naplnil mou předpověď :-) !!!
Doufám, že si tímto vyznáním získám náklonnost výrobce a jeden pár dostanu zdarma, abych mohla vše dokázat v praxi :-). Po ničem jiném totiž ve skrytu duše netoužím, to je vám doufám jasné :-).


Loučím se se sloganem na rtech: NEBOJME SE TOHO A BUĎME V KLIDU PRESTIŽNÍ!!!
Neboť právě Prestiže vnáší klid do našich životů :-). 


Jaký máte názor na Prestižky vy?



Spartakiádní bohyně

pondělí 21. září 2015

Švestkové knedlíky s moly a taky mákem

Babičky a jejich vrtochy

Mojí babičce bude letos 92 let. Těší se velmi dobrému zdraví a je stále plná vitality, nezlomnosti, ale také tvrdohlavosti. Zkrátka to nevzdává a to se mi na ní líbí:-).

Znám ji celý svůj život, takže můžu říct, že ji mám prozkoumanou velmi dobře. Je to žena velmi energická, svérázná, zásadová, spořivá, pořádkumilovná, precizní, paličatá, ale taky vtipná. Měla vždy dokonale čistý a uspořádaný byt. Zrovna tak vkusně a ke svému věku stylově sladěné oblečení.
Dále dokonale upravené blond vlasy do pěstěných vlnek. Nejsem si však úplně jistá, jestli o své vtipnosti sama ví nebo je to jen můj úhel pohledu :-).

Jako dítě jsem si myslela, že ona ví všechno nejlíp, dělá všechno nejlíp...nejlíp vaří, nejlíp peče, má nejlíp natočené vlasy, nejlíp mi splétá copy, má nejlíp naklizený byt a spoustu spoustu dalších "nejlíp" věcí.

Díky tomuto jejímu "bezchybnému" počínání, které sama propagovala a upozorňovala na něj, jsem si vážně do určitého věku myslela, že ona vážně 100% dokonalá je. A pak přišly právě ty "vtipné" okamžiky, kdy se její dokonalost stala pro mě ne až tak nedostižitelná, ale právě spíš úsměvná.




Kamarádky na život a na smrt


Babička měla dlouhá léta nerozlučnou kamarádku paní Brabcovou. Pro mě velmi milou dámu, která uměla moc hezky vyprávět a která měla také moc hezky pěstěný účes :-).
Tyto dvě ženy se vídaly téměř denně a podnikaly spolu různé pochůzky a akce. Jako jedna z nejčastějších byla pochopitelně pochůzka po všech obchodech, které mají letákovou slevovou akci. Byly spolu i na dovolené u moře, slavily spolu Silvestry a narozeniny. Prostě nerozlučná dvojka.

Zároveň ale mezi nimi existovala neustálá rivalita, kterou, jsem měla pocit, nezastírala hlavně babička. Když jsem jí například jednou navštívila a na návštěvě zde byla i paní Brabcová, která donesla na ochutnávku svůj meruňkový koláč se žmolenkou, probíhalo to asi takhle:

Paní Brabcová: "Karolínko, nabídni si koláč, dneska jsem ho pekla a dala do něj 4 vajíčka a taky skoro celou Heru..."

Babička: "To já dávám do koláče 5 vajec a Heru celou."

Bylo mi paní Brabcové pochopitelně líto a chtěl se jí zastat, tak jsem řekla:

"Hmmm..., ten se Vám ale opravdu povedl, je moc dobrý."

Paní Brabcová: "Vážně ti chutná? To jsem ráda. Můj syn i vnuk ho mají taky rádi."

Babička: "Můj koláč chutnal úplně všem, kdo ho kdy jedl."

Pochopitelně jsem jí v tom nechtěla utvrzovat, protože mi to přišlo neuctivý k paní Brabcový. Ale pravda byla ta, že babička pekla velmi dobře, nicméně její soukmenovkyně také:-).

Takže to byla jen taková ukázka, kdy mě babička zrovna moc nerozesmívala, spíš jsem měla chuť ji usměrnit jak malé dítě, ale ovládla jsem se. Přeci nebudu napomínat někoho o 2 generace staršího, navíc před třetí osobou, to se přece nedělá. Nějak jsem nerozuměla tomu, proč se svojí kamarádkou tak soupeří, vždyť o nic nejde. Měla jsem vždycky tendence být na straně paní Brabcové.


Ale po nějakém čase jsem vše pochopila....

Potkala jsem jednoho slunečného letního dne na koupališti vnuka paní Brabcové, s kterým jsem se pochopitelně znala. Slovo dalo slovo a rozvyprávěli jsme se navzájem o svých babičkách, které máme pochopitelně rádi, ale někdy nám pěkně pijou krev. K mému překvapení jsem zjistila, že jeho babička se prý chová úplně stejně jako ta moje. A to tím, že je také neskutečně soutěživá, tvrdohlavá a nerada uznává svojí chybu. Má prý svojí pravdu, kterou si nenechá vymluvit.

Překvapil mě tímto doznáním, neboť paní Brabcová byla přede mnou vždycky milá, nekonfliktní a naprosto v pohodě. Ale její vnuk mě vyvedl z omylu. Popsal mi situace, jak probíhají, když se na návštěvě u svojí babičky potká s tou mou. V úžasu jsem zjistila, že je to to samé v bledě modrém.
Prý má naopak tendenci se zastávat pro změnu mojí babičky, která je prý velmi milá a vlídná a nikdy v opozici :-).

Tak tohle mě dostalo...a začali jsme si vyprávět různé historky, které jsme s nimi individuálně zažili a světe div se, opravdu byly téměř na chlup stejné, jak přes kopírák. Nasmála jsem se tehdy jako nikdy.
Vlastně se mi i ulevilo, že se paní Brabcová nedá a tu hru si spolu holky jedou ve stejném stylu :-). Prostě je to vyrovnanej souboj, žádný vítěz ani poražený...tak to má být :-).




A teď příběh se švestkovými knedlíky, mákem a moly...

Švestkové knedlíky s mákem byly odjakživa moje nejoblíbenější sladké jídlo. Navíc babička je dělala opravdu luxusní. Velmi tenoučké bramborové nebo tvarohové těsto potahovalo švestku, celé se zasypaly velikým množstvím máku, poprášily cukrem a zalily rozpuštěným máslem...neskutečný gurmánský zážitek to pro mě vždycky byl. Pro někoho možná obyčejný jídlo, ale pro mě delikatesa.

Jednoho dne, to už bylo dávno potom, co jsme si s vnukem paní Brabcové vysvětlili, jak to spolu holky maj, jsem byla pozvaná k babičce na tuto švestkovou specialitu. Babička nikdy nekupovala mák namletý, protože byl zbytečně drahý a navíc měla svojí historickou mašinku na mák, kterou ráda používala. To byla vždy moje práce namlít ho dostatek. Vždycky mě z toho bolela celá ruka, ale za ten zážitek to stálo.

Jako vždy, i tentokrát přinesla babička ze spíže pytlík s mákem. Chtěla jsem část nasypat do mašinky, ale v tom jsem si všimla, že v máku se hýbou jakási zvířátka...takoví nechutní bílí červíci. Hned jsem to babičce nahlásila, že má evidentně moly v máku. A babička, která nerada přiznávala, že má něco špatně, bleskurychle řekla:

"Ale to není možný, vždyť jsem ten mák kupovala minulý týden."

Já: "No to asi bude starší než týden. A pytlík byl otevřený, takže ti tam moli nakladli vajíčka a teď tam máš jejich potomky."

Babička mžourajíc do pytlíku: "Ale nepovídej. Ukaž...Nic tam nevidím, prosím tě."

A já se nedala: "Babi, tak si vem brejle, vždyť se to celý hejbe...podívej."

Babička: "Ale co povídáš, kde by se tam vzali..."

Já stále připravená nemlít mák s červíky:

 "Tak se podívej na tohle a na tohle a na tohle...už to vidíš? Babi nezlob se, ale tohle fakt nebudu jíst!"




Po dlouhém přesvědčování a ukazování...

Babička: "No jo, ale je to divný, tomu nerozumím. Absolutně nechápu, jak se to tady vzalo."

Já: "Tak já skočím do krámu a koupím nový mák."

Babička: "Ježiš, to je na dlouho. Než přijdeš, budu to muset zase ohřejvat."

Já: "Tak já se stavím u paní Brabcový, ta určitě bude doma nějaký mák mít."
Paní Brabcová bydlela jen o 3 patra níž.

Babička: "No tak běž, ale hlavně jí neříkej, že jsem měla v máku ty červy, jo?!"

Já: "Neboj, to je jasný."

Hlavně nepřiznat chybu:-) !!!


A šla jsem. Paní Brabcová, jak jinak než ochotně, odběhla hned do kuchyně a přinesla mi sáček s mákem. Prý, že to je samozřejmé a že jí ho babička nemusí ani vracet. Slušně jsem poděkovala a vyběhla 3 patra nahoru za babičkou.

Zde jsem pytlík, který už byl také načatý, otevřela a zjistila, že i v tomto máku jsou malá červí zvířátka...

Babička: "Co se směješ?"

Já: "Tak paní Brabcová tam má taky moly."

Babička: "No tak vidíš, mně to bylo hned jasný, že já je tu přece nemohla mít. Brabcová tu byla předevčírem na návštěvě, tak jednoho musela přinést s sebou na svetru a ten se mi tu pak rozmnožil... v tom máku!!!"

A to už jsem byla vážně mrtvá...

Já: "No jasně babi, nebo jsi jí ho tam odnesla na svetru ty minulý týden, když jste spolu zavařovaly kompoty."

A to už i babička povolila a začala se taky smát.



No uznejte, někdy si svojí soutěživost neseme až do pozdního věku. Jak jsem psala na začátku, babičce bude letos 92 let a stále jí to nepustilo :-).


Máte nebo měl jste někdo také "soutěživou" babičku nebo dědu?

Svěřte se bohyni :-).




Přeji pohodové babí léto se švestkovými knedlíky a nebo i bez nich :-) !!!




Spartakiádní bohyně


čtvrtek 10. září 2015

Jak jsem špatně vsadila čísla a zaspala ve vlaku

Již uběhlo celkem dost vody v řece, kdy se odehrál tento příběh, ale s nadcházejícím podzimem mi nezbývá, než si ho s úsměvem na rtech připomenout...


Jak sem se trochu sekla při sázení

Kdysi jsem pracovala v sázkové kanceláři v jednom nejmenovaném, malém, leč celkem známém městečku, kam všichni v létě rádi zavítají k jezeru. Tuto nenápadnou, dnes již neexistující kancelář, navštěvovalo pár stálých hostů. Tito byli nezapomenutelní tím, že člověk za nějaký ten čas věděl, co se bude odehrávat, měl je přečtené. Jejich návštěvy probíhaly v pravidelných intervalech, říkali vesměs to samé, sázeli si na ty samé favority a přisazovali stejný počet bodů. Pokud se někdy stala změna, okamžitě jsem ožila a říkala si zaplať Pán Bůh, příjemné vyrušení z "autistického" stereotypu :-). Prostě jste si podle nich mohli řídit hodinky a předpokládat co za téma vytáhnou tentokrát. Což pro člověka, který má rád zajeté pořádky a nerad vybočuje z řady je celkem uklidňující, ne však pro mě a mojí kamarádku, s kterou jsme tam pracovaly. Na druhou stranu na to dnes ráda vzpomínám, protože s odstupem času to byl vážně "úlet", takové vtipné panoptikum.

Tak například pan Dušák - takový frajerský typ. U něj bylo vždycky jasné, že bude mít nějaký nespokojený komentář k tomu, jak to tam vedeme. Nejvíc mu vadilo, že u nás na rozdíl od konkurence nemáme televizi, nemůže si tam dát pivo a taky nemůže zaparkovat hned u domu. Ano, tohle nám říkal vždycky. Z dnešního pohledu jsme byli vlastně taková sázkovka, kam si člověk musel dojít pěšky, nebyl vyrušován zvukem televizoru a navíc jsme mu nic nenalili :-). Takž hazard ve spojení se zdravým životním stylem:-).

Jednoho dne si tam Dušák přišel vsadil na číselnou hru, něco jako je sportka. Pro mě jako pro obsluhu byl zádrhel vždy v tom, že jsem se musela soustředit, na jaký konkrétní den to chce a zda na první nebo druhý tah. Každý den se totiž odlišoval jiným písmenem a tah také. Takže například před vsazené číslo 5 v pondělí při prvním tahu se muselo dát písmeno M. Takže jsem musela v tabulce zadat M5, v druhém tahu pondělního slosování se ale už muselo dát před číslo N, takže N5. A tak to šlo dál až do neděle. Zkrátka a dobře...každý jednotlivý tah (byly vždy 2 za den) měl jiné označení velkým písmenem. A to se mohlo lehce splést, když vás někdo svou negativní aurou znervózňoval. A věřte nebo ne, pan Dušák mě znervózňoval maximálně.

Dal mi tedy čísla a řekl, že chce vsadit na nedělní druhý tah. Tak jsem udělala jak si přál a byla jsem ráda, že ho mám z krku. Opět mi zopakoval, jak to u nás za nic nestojí a jak je to všude jinde lepší a odešel. Vždycky jsem si oddychla, že je pryč.

Hned v pondělí, po nedělním tahu, se s velkou parádou stavil u nás v kanceláři s partou kamarádů. Byli ve velmi rozverné a bujaré náladě. V tom Dušák vytáhl tiket a pravil:

"Tak si jdu pro těch 10.000,- korun, který jsem vyhrál na tu neděli, slečno!"

Hned mi bylo jasný, proč jsou kluci tak rozdovádění. Šli to s "haurem" Dušákem oslavit. Zřejmě je všechny svolal, aby se předvedl jako správnej frajer, že "podojil" tu naprosto nemožnou sázkovou kancelář. Kde je to úplně k ničemu, navíc si tam nemůže dát ani pivo, koukat na telku a zaparkovat auto.

Teď přišla moje chvíle:

"Je mi líto, ale tyhle čísla máte vsazený na pondělní druhý tah."

Dušák: "Ale já to chtěl na neděli, na druhej tah. Vždyť jste u toho byla a musíte si to pamatovat!!!"

Já: "Ano, pamatuju si, že jste to říkal. Ale já to spletla. Omylem jsem to vsadila na pondělí. Je mi líto. Příště si to musíte zkontrolovat."

Dušák: "No tak to snad ne!!! Já si jdu pro deset tisíc a teď nic?!!! To si snad ze mě děláte prdel!!!"

No nebudu dál rozpitvávat, co všechno tam na mě spustil. Překvapilo mě, že se zdržel nadávek na mojí osobu. Ale to jak jsem si vyslechla, že to u nás stojí za hovno, nebudu znova opakovat. To už jsem znala, tuhle básničku :-). Pochopitelně se asi i před svými kumpány najednou necítil jako macho, protože z plánovaných deseti tisíc a pařby teď nic nebude. A zádrhel byl tak trapně neočekávaný...ta blbka na přepážce to posrala!!! Skoro mi ho bylo až líto, ale co se dalo dělat. Už bylo pozdě. Co dodat na závěr...vždyť i bohové jsou jenom lidi, takže i Spartakiádní bohyně má svoje záseky no...promiň, Dušáku!!!



Jak si vsadit na kole


Jednoho dne, kdy jsem opět jela vlakem do práce....usedám do kupé a těším se na ranní projížďku malebnou přírodou. Jenže večer před tím jsme to celkem protáhli, takže do pár minut zavřu oči a usínám. Probudím se až o zastávku dál, než jsem měla původně vystupovat. Takže šok. Rychle vystupuji na vesnické zastávce a nikde ani noha. Nezbývá než se vydat zpět do "mého sázkového městečka". Když dám nohy na ramena, tak to snad ještě v stihnu před otevřením. A tak si to pádím cestou necestou, polem nepolem. Je ráno, slunce svítí, ale nikde ani živáčka. Když se dostanu do úseku, kde jdu cestou mezi lesem a polem, trochu mě napadne, že se necítím úplně bezpečně, ale kdo by si tady na mě co vzal, že :-)?

Za chvíli uslyším zvuk, něco se ke mně zezadu přibližuje...otáčím se a vidím kolaře, jak se na mě zubí a zdraví. Celkem se mi ulevilo, že vidím živou a známou duši. Nejsem už sama a zřejmě budu mít na cestě známý doprovod. Takže mě nenapadne divoká zvěř ani nic podivného. Mám ochránce :-).

Je to jeden z dalších pravidelných návštěvníků naší kanceláře. Tomuto pánovi jsme s kamarádkou říkaly "nádražák". Pracoval na dráze a odvyprávěl nám, co vše tam zažil a jak je to skvělé tam pracovat. Byl opravdu loajálním a oddaným zaměstnancem, to se musí nechat. Říkal nám, že tam pracují se svojí ženou oba dva, střídají se ve směnách tak, aby mohli dohlížet na syna (takže se moc nevídají). Jezdí na pravidelné drážní dovolené. Jeho syn jezdí na drážní tábory a dokonce i bydlí v drážním bytě a to hned v nádražní budově. Světe div se, mají i drážní zahrádku. Co víc si přát, že?

No pochopitelně jsme mu nemohly vymyslet jinou přezdívku, než právě Nádražák. Ten se pro dráhu narodil a taky pro ni i zemře. Předpokládám, že i syn po něm pak přebere drážní otěže a bude dál velebit toto "modré" řemeslo :-).

Nádražák: "Dobrý den, co Vy tady???"

Já: "Aaale, zaspala jsem a vystoupila až tady,"

Nádražák: "Ajajaj, to je nemilé. Tak snad to stihnete do práce včas, aby lidi nečekali."

Já: "To taky doufám. Ale jsem ráda, že jsem Vás potkala, trochu jsem se tu sama bála."

Nádražák: "Víte, já to dneska k Vám nestihnu. Myslíte, že Vám můžu dát sázenku s penězma tady?"

Já trochu překvapeně: "No,....asi....jo..."

Nádražák: "Tak to jste moc hodná, tady je. Tak na shledanou!"

A šlápnul do pedálů svojí skládačky a byl v tahu. Tak jsem byla zas sama uprostřed cesty mezi lesem a polem. Nicméně jsem se v duchu musela fakt smát, jak to se mnou pěkně zmáknul. Nemůžu se na něj zlobit, nebude se tady přece zdržovat neplánovaně s nějakou holkou. Musí se jasně řídit vlakovým řádem a ten má neměnný a přesný pravidla. Přes který navíc nejede vlak. Jak trefné :-). Troufám si tvrdit, ač jsme společně toto téma nikdy neotevřeli, že jeho nej barva je právě modrá. A hádejte proč :-)???


Tak co, taky jste si někdy vsadili a nic nevyhráli?
Vítejte v klubu, já taky ne :-).


Hezké zářiové dny se vzpomínkou na Doksy :-).


Spartakiádní bohyně




čtvrtek 3. září 2015

Žhavé historky z podsvětí MHD

Nikdy dřív by mě to nenapadlo, ale prý se dost liší osazenstvo cestujících po jednotlivých trasách pražského metra. Prý se objevují úplně jiné úkazy a perzóny na trase A, B i C. A z toho prý trasa C vychází nejhůř. No nevím, ale právě Céčko je mým denním chlebem. Přepravuji se po něm pravidelně do zaměstnání a taky nazpět. Ale rozhodně nemůžu říct, že bych se tam nudila. Největší dobrodružství totiž nastává ve večerních hodinách. To je nejsilnější kumulace zvláštních nebo vtipně vyhlížejících "hrdinů" a s nimi spojených historek.


1) Muž s broukem na zádech velikosti dvacetikoruny


...a tak si to zase pěkně jedeme večer z práce s mojí drahou kolegyní a hodnotíme co uplynulý den dal a vzal :-). V tom se otevřou dveře na stanici Pražského povstání a nastoupí statný muž v tmavě hnědé kožené bundě (opět má oblíbená hnědá :-)).

Na první pohled by se mohlo zdát, že na tom není nic zvláštního. Ale to jen do té doby, než se k nám muž otočí zády, kde zhruba v místě mezi jeho lopatkami trůní veliký živý brouk červeno - zlatavé barvy velikosti kovové dvacetikoruny. Okamžitě mi zazáří očička vzrušením a dloubu nenápadně loktem do kolegyně. Ta je také hned v pohotovosti a merčí. Je to opravdu nezvykle velké a neobvykle zabarvené hmyzí zvířátko. Nemůžeme z něho spustit oči. Je evidentní, že tento pán o něm nemá ani tucha. Protože kdyby o něm věděl, určitě by si ho nechal sednout spíš na rameno jako papouška nebo opici. Jenže tady je to na zádech. Tato nezvyklá situace nás hodně baví a tak na něj stále upřeně zíráme a čekáme co se bude dít dál.

Po nějaké době se uvolní místo k sezení. Náš sledovaný "hrdina" je nejspíš unavený a chce ulevit svým končetinám. Takže se rychle přesouvá k uvolněné sedačce, kde nejen že ztěžka dopadne na svojí sedací část, ale i zprudka narazí zády do opěradla. V tom vytřeštíme s kolegyní oči a je nám to jasné. Tohle byla zřejmě první a zároveň poslední jízda zlatavého brouka velikosti dvacetikoruny. Ten prudký náraz zkrátka nemohl přežít. Muž o celém případu nemá stále nejmenšího šajna a nechápavě na nás hledí, protože si nešlo nevšimnout, jak v sobě dusíme smích.

Stále jsme ještě doufaly, že třeba má tato historka optimistický závěr, ale bohužel ne. Muž po pár zastávkách vystoupil a osmi nohý "ozdobný" kamarád je fuč...takže budiž mu země lehká. Na druhou stranu, měl štěstí. Skonal na nejvhodnějším místě, právě v podzemí (in the underground) :-).
Vlastně se vždycky těšíme, co zajímavého nám další "výlet" metrem z práce domů nachystá a věřte nebo ne, materiálu je hodně. Teda pokud máte náladu, bystré oko a jste ve střehu :-).



2) Čelní náraz


Další vtipná historka se odehrála v autobuse MHD taktéž v Praze. Vyjížděla jsem ze stanice Na Cibulkách směrem dolu s prudkého kopce po tzv.kocourech. Řidič s námi jel, "jako když to ukrad".Tentokrát byl hrdinou opět muž. Teď si tak říkám, že to může působit, že jsem si na muže zasedla a do vtipných historek obsazuji hlavně je. Ale věřte mi, není tomu tak, prostě nějak víc a možná i raději právě muži obsazují tyto "životní role" :-). Teda alespoň v mém okolí.

Takže...jedeme s prudkého kopce rychlostí blesku po kocouřích hlavách. Já jakožto sedící mám co dělat, abych se vůbec udržela na sedačce. A co teprve ten pán vedle, který hrdinně stojí a jen se drží pravou rukou horního madla. V tom autobusák prudce zabrzdí a tento stojící muž to už neustojí a letí po celé délce autobusu dopředu ke kabině řidiče, o kterou se rozplácne. Zároveň cestou ztrácí botu. Je to jak v černobílé grotesce.

Naštěstí se mu nic nestalo, byl jen lehce dezorientován a asi i trochu omráčený z toho nárazu. Ochotně se ho ujímá starší paní hned na prvním dvoj sedadle a pomáhá mu se usadit. Ztracenou botu soucitně podává další spolucestující. Takže se vše tváří v pořádku a kompletně. V tom při další zastávce po této události nastupuje nerudná důchodkyně s pojízdnou taškou, která absolutně netuší, co se před pár chvílemi odehrálo a hned bez ostychu spustí na "pomačkaného hrdinu":

"No prosím Vás, takovej mladej člověk!!! No, snad mě pustíte sednout!!! Tohle je místo pro invalidy přece!!!"

A to už celý autobus nevydržel a dal se do upřímného smíchu. Náš hrdina beze slova a jakéhokoliv vysvětlování vstal a opět se postavil. Zbytek cesty dojel ve stoje. Již byl poučen a ví jak má v případě nouze manévrovat. Vlastní zkušenost je nepřenosná a nejlepší škola, no ne?

Tímto bych ráda všem popřála pohodové a ničím nerušené cestování nejen pražskou MHD, která je nejen dobře organizovaná, ale díky zábavě a smíchu přispívá k prodloužení života :-).


Taky se vám občas namane nějaká obdobná situace v MHD?


Přeji hezké zářiové dny plné zážitků :-).




Spartakiádní bohyně





čtvrtek 27. srpna 2015

Konec prázdnin / začátek školního roku

A zase ta škola....

Vzhledem k tomu, že prázdniny pomalu končí a nezadržitelně se blíží 1.září, nostalgicky se mi vybavují moje začátky školních docházek a taky spolužáci. Pamatujete si, když jsme chodili na první stupeň základní školy, tak nám náš soused byl vždy přidělen a vybrán do dvojice paní učitelkou (nebo ještě soudružkou)? Když tak o tom přemýšlím, tak by mě zajímalo, jak takový výběr nebo selekce do dvojic vlastně probíhala? Jestli si paní učitelka zkrátka řekla:

"Tak dám dohromady tyhle dva, protože on je zlobivej a neučí se, ale ona je šprtka a sedí s rukama za zády i o přestávce, takže toho raubíře bude motivovat."

Nebo: "Nováková je z Manušic a Florian z Libchavy, takže nebudeme zbytečně míchat vesničany s měšťáky, takže dvojice je opět jasná."






Přidělený soused...

Pamatuju si na svůj úplně první den v první třídě, kdy jsem jako svýho parťáka dostala Jirku Krečmara, kterej měl už jako malej kluk lehce zastřenej hlas, takže mluvil sexy hláskem už v 6ti letech. A nejen, že to byl bezesporu sympaťák, ale hned na úvod mých prvních školních dní na mě "rozjel" malou násobilku. A to jsem byla vedle. Tímto traumatem, hned první den ve školní lavici předurčil, že s matematikou teda rozhodně kamarádi nebudeme. A opravdu jsme nebyli. Navíc Jirka, když jsme psali nějaké samostatné matematické cvičení, vždycky vystavil takové vysoké clony z ostatních sešitů a knížek, abych náhodou neopisovala. Pamatujete si to, jak se tohle dělalo? Přišlo mi to pochopitelně degradující, protože už jen z hrdosti, bych k němu do sešitu nekoukala, i kdybych měla v hlavě úplně vymetýno a jediná záchrana by byla "obšlehnout" to, co tam Jiří vytvořil. Na druhou stranu, já jsem mu na oplátku něco podobnýho dělala o češtině, tam zas neměl šanci on cokoliv "vobisovat" (čti: zjistit). Ale vezmu-li to kolem a kolem, byli jsme myslím docela dobrá dvojka.


Dalšího do dvojice jsem následující rok dostala Járu Jaška. A světe div se, opět schopného matematika. Ten na mně taky uplatňoval látku daleko za obzorem mého tehdejšího matematického chápání. Na druhou stranu je pravda, že občas i poradil a nestavěl si mohyly ze sešitů. Takže zde jsem klidně, beze strachu a hrdosti mohla nakouknout a případně si "polepšit". Fungovala mezi námi vzájemná výpomoc - čeština vs. matika, tzv.RADA VZÁJEMNÉ HOSPODÁŘSKÉ POMOCI. Takže no problemos.

Dalším mým společníkem byl Michal Pražák. Opět matematik. Zde mi začíná docházet, že těmi matematiky mě chtěla zřejmě soudružka motivovat k lepším matematickým výkonům. Nicméně plán nevyšel, nijak se to na mně pozitivně neodrazilo. Tento "kolega" si sešitové mohyly opět stavěl a navíc žaloval. Představte si, že mě jednou v návalu vzteku shodil na zem ze židle. A ve finále, když přišla soudružka učitelka do třídy a ptala se:

 "No Pražáku, co se to tady děje?"

Bleskurychle odpovědět: "Karolína mě bouchla židlí do oka!"

No byla jsem z té věty v šoku. Taková lež!!! A přiznejme si, i kdybych sebevíc chtěla chudákovi Michalovi něco podobného provézt, zrovna tento úkon by šel těžko...ta židle a to oko:-). Přišlo mi to do nebe volající, že mu to může vůbec někdo uvěřit, natož dospělý a rozumný člověk. Ale nějak jsem neměla sílu se obhajovat. Co taky můžu chtít od souseda, kterej má už ve 2.třídě nohy číslo 8 a nosí Prestižky - bílý...fůůůj!!! Ostatně naše tehdejší učitelka je také nosila ve stejné barvě, což mezi nimi evidentně tvořilo silné pouto, kdy nekoukala nalevo ani napravo a její objektivita šla hned stranou. No a jak už se to samo nabízí, dostala jsem za to černý puntík já na nástěnku cti a Michal se z toho pohotově vykroutil. Tímto naší tehdejší soudružce učitelce dodatečně odpouštím, ať má o něco lehčí kříž na svých bedrech :-).

Taky jste měli ve třídě něco obdobného, kam se veřejně zapisovaly prohřešky a pochvaly?



Nástěnka cti a hříchů...

Pokud někdo nezažil nástěnku na červené a černé body musím ho tedy zasvětit...bylo to vlastně takové veřejné "udělátko", které trochu degradovalo nebo naopak povyšovalo některé žáky nad druhé. Myslím si, že v dnešní době liberalizmu a nediskriminace, by se už zřejmě tohle neujalo. I když se možná pletu a stále se to někde praktikuje, ale nevím o tom. Tak například jeden spolužák David Lesák dostal černý puntík za to, že každý den dojížděl z přilehlé vsi na kole bez sedla. Nebo, že nemá pantofle a svačinu. Další spolužák Ríša Slezák dostal černý puntík za to, že má moc dlouhou ofinu a tím mu prý vadí při psaní a čtení. Dostával za to i poznámky do žákovské knížky. Tak se jednoho dne paní matka naštvala a preventivně ji svému synkovi ustřihla u kořínků vlasů, aby mu to nějaký ten pátek vydrželo. Za to, že to působilo neesteticky, už ale naštěstí další černý puntík nedostal. To už by bylo vážně moc. Možná se pak i soudružka trochu chytla za nos, jestli zrovna tohle byl cíl, kterého chtěla výchovně dosáhnout.

Hlavně sucho a teplo...

Svůj nejčernější černý puntík, který jsem dostala já a na který z nespravedlnosti nikdy nezapomenu, jsem obdržela v zimně, hned v první třídě. Každý týden jsme v zimních měsících chodili celá třída v doprovodu soudružky učitelky do nedaleké sauny. My dívky jsme si s sebou neměly nosit plavky, ale jen náhradní spodní prádlo...a vlastně stejně tak chlapci. Takže jsme celou saunovací proceduru všichni absolvovali v náhradním prádle, nikoli v plavkách. Tenkrát to nikdo neřešil a nám to bylo fuk. Zlomový okamžik nastal v situaci, kdy jsem si onoho osudného dne náhradní prádlo zapomněla.

Nejít bez něj mezi spolužáky bylo nepředstavitelné, sice nám všem bylo pouhých 6 let, ale prostě tohle mě ani ve snu nenapadlo. Šla jsem tedy do sauny v prádle, které jsem přes den měla na sobě. Dilema nastalo, když jsem se po saunovací proceduře měla začít oblékat do suchého oblečení. Pochopitelně jsem byla naučená, jako slušné děvče, že pod kalhoty pochopitelně patří kalhotky, i když v tuto chvílí totálně mokré. I napadlo mě tenkrát, že udělám výjimku, když je venku sníh a mrzne a mokré prádlo tedy sundám. Ale zvítězil naučený zvyk, přes který nejel vlak. Cítila jsem se fakt nekomfortně, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem dodržela zaběhnuté regule, i když jsem celkem trpěla. Nenapadlo mě však, že mokré kalhotky prosáknou. A toho si právě všimla naše soudružka a vzala si mě stranou. Uhodila na mě přísně, takže jsem ji všechno, ač stydlivě, přiznala...No a ejhle, soudružka nebyla vůbec diskrétní, což mě překvapilo, hned po příchodu mi "vyšila" velký černý puntík na veřejnou nástěnku cti a hříchů. Je vám doufám jasný, že mi bylo pěkně trapně. Ale babička ze mě měla radost, když jsem jí svojí příhodu líčila. Prý jsem se zachovala správně a nejednala by jinak "hlavně si prý mám "jet" to svoje, i když mě okolnosti zrazují !!!" Takže jsem si soukromě dodatečně vysloužila virtuální puntík červený, nicméně nástěnku jsme doma neměli, což mě mrzí :-).


Mít oko u pedagoga se vyplatí...

Na závěr bych jen doplnila, že např.moje milá kolegyně z práce má 2 syny, také základní školou povinné.V práci pro ně schraňujeme víčka od pet lahví a občas přilepšíme i nějakým sběrem, aby měli "oko" u paní učitelky. Na to se prý dodnes hraje. Moje oblíbená věta na to konto bývá: "Podívej se, kluk nemusí bejt Einstein, ale ve sběru by měl být první!"


Takže držím palce všem sběrovým referentům a nástěnkám cti. Ať jsou vždy jen pozitivně zabarvené v rudé puntíky a mají jen motivující a sebevědomí posilující efekt :-)!!!




Spartakiádní bohyně


pondělí 17. srpna 2015

Výlet do Krakonošova - 3.díl...


Slovo na úvod...

Takže se blížíme s Krakonošskou trilogií do finále...bohužel jsem natolik upovídaná, že jsem to neuměla stáhnout na jeden díl. Na druhou stranu Pán prstenů byl taky rozkouskovaný, takže houby zle :-). Já vim, trochu troufalé přirovnání...ale hlavně pocitově :-). Pozitivní stránka věci je však i v tom, že na 4.díl to už nevydá :-).

Zaznamenala jsem, že jsme byli s Míšou podezříváni, že jsme za celý náš pobyt v Krkonoších neudělali vůbec žádný turistický okruh. Ale ne ne ne, nenechte se mýlit, to teda udělali, náhodou.

Po našem odpoledním probuzení, kdy jsme dospávali předešlou noc, při níž jsme se zároveň sociálně vzdělávali s místním vysokohorským lidem (drali jsme s ním pochopitelně peří a předávali si životní zkušenosti, jak už to tak u toho draní bývá :-)), jsme se na tu Sněžku vskutku vypravili. Sice to nebyl takový ten poctivý výlet, kdy v 8.00 hodin ráno natěšeně vyšlápnete ze startu a tematicky se opíráte o sukovici, aby to bylo stylový. V ruce tisknete mapu a po barevně vyznačené stezce si to razíte k vrcholu. Bez sebemenších potíží se orientujete a stoupáte vzhůru lesy, lukami a cestami... a tu náhle zahlédnete jelena, lišku či divočáka...posvačíte na posedu a s naprostou odhodlaností bdělého trempa stoupáte zarputile dál.

To by se mi taky líbilo...takhle hezky pohádkově a dokonale, ale jak už sám název Spartakiádní bohyně napovídá, je prostě trochu "střelená" a bohyně si možná říká právě proto, že vůbec není dokonalá, i když se o to možná může někdy snažit. Stejně vždycky zjistí, že ta její "božská" nedokonalost je vlastně docela zábavná. A kdyby nedej bože dokonalá byla, asi by se jí toho úsměvného v životě moc nedělo a vlastně by jí to i nudilo :-). Takže dost filozofie o bohyni...prostě snaží se holka jedna seč jí síly stačí...ne vždycky to ale dopadne. Nicméně okruh nakonec s Míšou stejně dali a mohli si to hrdě trempsky odškrtnout ze "seznamu nezbytných životních událostí před tím, než ulehnou do panálu" :-).

Expedice Sněžka

Start se z hostitelské roubenky uskutečnil ve 14.30 SEČ. Paní domácí jsme naštěstí nepotkali. Zřejmě by jí bylo podezřelé, jak to že se v takto pozdní hodinu chystáme na jí doporučený "dlouhý turistický okruh" na Sněžku, který jsme jí odkývali v 9.30 ráno. Museli jsme proto volit alternativu. A to pochopitelně s ohledem na čas. Jenomže na druhou stranu, kdybychom se předešlé noci nezdrželi s místním vysokohorským lidem, tak bychom neměli tu možnost nakouknout pod roušku místního genia loci. Sice bychom mohli následujícího dne vyrazit pěkně z rána a mašírovat si to jako poctivý a zodpovědný turista. Ale nevěděli bychom zhola nic o tom, jak to vlastně chodí na horách očima starousedlíků. A to nás, myslím že mohu odkývat i za Michala, vlastně zajímalo nejvíc. Rádi poznáváme nejen nový kraj, ale i místní spoluobčany a jejich životní postřehy, které jsou k nezaplacení:-). Je to vlastně taková případová studie dané lokality :-). Ach jo, koukám, že stále odbíhám a nedržím se tematicky Sněžky a dále rozvětvuji chapadýlka příběhu...:-). Omluvte mě prosí, ale taková jsem já:-).

Takže k "Expedici Sněžka"...
Vzhledem k tomu, že už byla trochu pokročilá hodina, museli jsme si trochu pomoct. Tak jsme se na vrchol Krkonoš museli nechat přiblížit lanovkou. Ale to přece nevadí, když jste trochu ve skluzu. Navíc podívat se na svět trochu z výšky a s nadhledem přeci vůbec neškodí a ještě se v těsné kabině můžete i seznámit s natěsno namáčknutými spolucestujícími...teda pokud o to stojíte.

Takže jsme přistáli na Sněžce jak návštěvníci z jiné planety...A bylo krásně. Viditelnost naprosto dokonalá do všech světových stran. Slunce zářilo. Vál celkem studený vítr, i když v nížině bylo teplo až moc. Opar žádný, zkrátka ideální podmínky na hloubavé hledění v dál jako Praotec Čech. I když ten to prozkoumával trochu jinde, pravda. To ale nevadí, jen jsem se tam do něj trochu vžila :-). Jediné co mi lehce zkazilo dojem bylo, že jediná místní celkem stylová restaurace nemá jídelní lístky a nabídky v jiném jazyce než polštině, protože je prostě polská. Nějak nemají chuť ani snahu být trochu vstřícní k jiným národům. Konkrétně mě to teda docela odradilo a nic jsem si tam proto neobjednala, ač jsem fakt chtěla. Polsky neumím, takže smůla...


Být krávou je vlastně fajn...

A tak jsme si to po podrobném výhledu vůkol pochodovali dolů. Tentokrát už pochopitelně po svých. Protože to už by bylo vážně trapný, nechat se jen vozit :-). Zhruba v půli zpáteční cesty jsme narazili na přívětivou dřevěnou venkovní restauraci, kde jsme se oba cítili moc příjemně po všech stránkách. Nádherné výhledy, příjemné prostředí, vstřícný personál, kuchyně výtečná a mok zlatavý opět v režii Krakonoše. Jak jsem psala již minule - pivo Krakonoš je tak úžasně jemné, jak jen Krakonošův vous může být...povískejte ho proto v něm a nechte se překvapit co se stane...vřele doporučuji :-).

Společnost nám dělalo mimo jiné 6 místních kravek, které si majitelé chovají na mléko, z něhož vyrábějí lahodné tvarohy, pomazánky, kefíry atd. Kravky byly výstavní, pohodový a přítulný, tak jsem je také vískala na hlavě jak Krakonošův vous :-). Taková příjemná malá biofarma rodinného typu. Zde jsme tam s chutí spočinuli a nechali tu příjemnou atmosféru do sebe nasávat. Schovám si to v sobě jako hladivou vzpomínku do pomyslné krabičky a až bude někdy třeba, jen pootevřu víčko...a nechám se tam zase vtáhnout :-). Vážně krásný místo, ale už si nepamatuju název, abych udělala reklamu :-).

Měli tu dokonce i dvě poctivé dřevěné kadibudky. Jednu pro panáčky a jednu pro panenky. V úrovni očí nechybělo typické dokonale vyříznuté srdíčko, odkud jste mohli stále sledovat ta úžasná panoramata a říkat si, že i činnost s tímto místem spojená se dá vykonávat s radostí. Povýšená na zážitek, který si zase rádi zopakujete. A tak nešetříte zlatavým Krakonošem, aby ukrátil ten časový rozestup, kdy se do "dřevěného království", se srdcem uprostřed, můžete znovu navrátit:-).

Následujícího dne jsme opět vyrazili na snídani dolů do jídelny, kde nás opět obsluhoval pán připomínající východoněmeckého turistu. Tentokrát jsme tam byli včas, takže setkání proběhlo bez komentářů z jeho strany. Po minulém zážitku už neriskoval dotaz, jestli si dáme něco konkrétního z jeho nabídkového repertoáru. Jako například: pečivo, teplý gothaj, teplé mléko, teplou sekanou atd. Beztak bychom opět odpověděli, že to stejně nejíme. Tak raději poučen z předešlého rána, šetřil energií a případným zklamáním :-).


Na chvíli adrenalinovým králem...
Napadlo nás ale, že bychom měli navštívit místní bobovou dráhu a pořádně to na závěr rozjet. No spíš Míša to rozjede. Já jsem v tom adrenalinovém světě poněkud přizdis*áč. Ale řekla jsem si: "Děvče, na vnitřního přizdis*áče nehleď, jdi do toho po hlavě!" A tak jsem šla.

Bylo nám obsluhou v běhu řečeno, že se brzdí takovými dvěma dlouhými pákami po obou stranách vozítka směrem dozadu a směrem dopředu zase pouštíte rychlost. Obsluhující pán to říkal spíš Michalovi, který seděl v bobech přede mnou, takže já jsem ho moc neslyšela a začala být vystresovaná protože jsem se už začala rozjíždět volajíc:

"Prosím Vás pane, já jsem Vám moc nerozuměla, můžete to zopakovat???"

A on pomalu a klidově na to: "Je to jednoduchý, dozadu brzdíte, dopředu pouštíte." a to už volal spíš za mnou, protože nám to odstartoval.

Zkoušela jsem tedy cestou nahoru brzdné páky směrem dozadu, ale nefungovalo to...chytla jsem nerva...ach jo, co budu dělat...určitě jsem dostala nějaký špatný kus...a teď mě to vyhodí z dráhy. Prostě jsem se lehce vypsychovala, že možná budu letět vzduchem. Když jsem se celá opocená vyvezla nahoru, rozjelo se vozítko celkem rychle a v tu chvíli jsem zjistila, že brzdy fungují...HURÁÁÁÁ, asi přežiju!!! I ulevilo se mi a přibržďovala jsem si opravdu přizdis*áčsky docela dlouhou dobu, až se možná mohlo chvílemi zdát, že místy i stojím. Ale to mně bylo jedno, důležité bylo přežít:-).

V ten okamžik jsem zaslechla něco jako přiškrcený rachotivý hlas, jak někde v mé blízkosti mluví. Proběhlo mi hlavou: "Asi brzdím provoz, tak mě tu organizátoři napomínají zabudovanou vysílačkou, která je nejspíš v každém vozítku jako komunikační spojka". Akorát té mojí není vůbec rozumět. Stále jsem slyšela neúplné chraplavé věty jakoby z dálky. Ale pro jistotu jsem raději přidala, aby do mě třeba někdo zezadu nenaboural. Nakonec jsem šťastně dorazila do cíle a byla ráda, že to mám za sebou. Absolvovat znovu jsem už nechtěla. Jedna jízda "králů" naprosto uspokojila mé adrenalinové touhy na hodně dlouho. Navíc to divný vysílačkový hlášení jak ze záhrobí mi taky fakt stačilo. Až teprve večer jsem se ke svému pobavení dozvěděla, že ta divná vysílačka nebyl nikdo jiný, než moje kamarádka, která se mi snažila v kritickou chvíli dovolat. Já jsem nějak omylem hovor přijmula, aniž bych o tom věděla a ona na mě mluvila v tom rachotu zpoza mé uzavřené kapsy u bundy, tak zvaného neprofuku :-). Takže hlas ze záhrobí byl odtajněn. Na druhou stranu mi je jasný, že nějaká "záhada" se zase někdy objeví, o tom žádná :-).


A malé osvěžení na závěr...

Po bobovém zážitku jsme se rozhodli, že si ještě uděláme rehabilitační procházku kolem řeky. Voda jak všichni víme má blahodárné pročišťující a zklidňující účinky na tělo i ducha. Projdeme se po lesnatém břehu a načerpáme ještě co se dá, než se vydáme k domovu. Po určité době mi to ale přišlo až moc uklidňující, tak mě napadla myšlenka, kterou jsem převedla ve slova:

"Míšo, a co kdy jsme si tu cestu vylepšili a přešli tady tu říčku tak trochu adrenalinově... po kamenech?"

Míšovi se do toho moc nechtělo, což chápu. Nevypadalo to tam totiž moc stabilně. Ale pak se najednou nadechnul a odrazil...raz...dva...tři...čtyři...pět...šest...ladně to přehopkal jako mladý neohrožený bizon, který brodí řeku plnou predátorů. A v mžiku na mě mával z druhého břehu. Trochu jsem mu záviděla, klukovi ušatýmu, má to za sebou:-).

Tak a teď já...začátek se vydařil...odrazit...raz...dva...tří...a stop...zasekla jsem se přesně na prostředku a vrávorala. Mávala jsem rukama a snažila se chytit balanc povzbuzována Michalem, jak si mám správně stoupnout a kam mám dát pravou a kam levou nohu. Věděla jsem, že jsem uvízla na scestí a Michal mě svými radami začínal celkem vytáčet. Tak na něj už trochu naštvaně halekám:

"Ježíííš, já vím kam si mám stoupnout a kam si mám dát nohu. Ale nějak nemám tu správnou rovnováhu. Navíc se ten kámen kejve a klouže. Běž pryč! Nekoukej na mě! To mě ještě víc znervózňuje!!!"

I vyhnala jsem dobráka bizona do zákulisí. Odtud na mě neměl šanci vidět. Měl už to za sebou a chtěl mi jen předat své zkušenosti. Což za normálních okolností chápu, ne však když jsem v krizi.  A dál jsem bojovala zatím ještě v suchu s vodním živlem. Chtělo se mi vrátit zpátky na výchozí stanoviště, protože návrat bych ještě v pohodě zvládla. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych se vracet neměla, že to je přizdis*áčský:-). I Michal na mě něco v tomto duchu volal ze svého "vyhnanství". A tak jsem si řekla:

"Běž holka, to dáš! Co horšího se může stát? Maximálně zahučíš do vody."

A to mě vlastně uklidnilo a dodalo odvahy, díky které jsem vykročila kupředu a taky hned zahučela do vodního živlu.V onen okamžik odhodlání mi noha sklouzla a já stála celá ve své "kráse bohyně" po lýtka ve vodě a volala svého věrného turistického druha Michala. Který jako správný parťák okamžitě přispěchal ke břehu a natahoval ke mně svou dlouhou záchranářskou paži. Bylo to fakt vtipný. Prý mě celou dobu nenápadně sledoval a bavil se nad tím, jak si dodávám odvahy a lavíruji nad propastí, která je nevyhnutelná. Takže jsem pak strávila půl den, včetně cesty do Prahy, v mokrých pohorkách. Ale to mně nevadilo, na srdci mě totiž hřálo, že jsem to nevzdala a nevrátila se zpátky. Sice jsem zapadla do chladivé voďénky, ale alespoň vím jaké to tam je :-).

Tímto uzavírám Krakonošskou trilogii, stírám pot z čela, že jsem to doklepala do zdárného konce a budu se těšit zase příště :-).

Máte také nějaký horalský zážitek z letošního léta?


Přeji zážitky nabušené zbývající letní dny plné odvahy :-)!!!



Spartakiádní bohyně