Když se řekne PŘÁTELSTVÍ

Co nebo kdo je vlastně opravdový přítel?

Zamysleli jste se někdy nad tím, kdo je váš opravdový přítel? Máte ve své blízkosti někoho, o kom to můžete s čistým srdcem a bez zaváhání vyslovit? A jaká kritéria pro označení "OPRAVDOVÝ PŘÍTEL" máte? Je to někdo, s kým se téměř denně vídáte a trávíte s ním hodně času? Nebo to může být i někdo, koho vidíte třeba jen jednou za rok nebo i za delší čas? A přesto víte, že je to vaše duše spřízněná.

Mým životem prošlo přátel myslím dost. Někteří z nich jdou se mnou stále. Jiní se objevili jen na určitou část nebo jen úsek života a pak se zase ztratili. Jiní nejsou permanentně v mé blízkosti. Často o nich hodně dlouhou dobu ani nevím, ale mají ten zvláštní dar, že se najednou zjeví, když je potřebuju. Tak se tak jako by vynořují a zanořují jako velryby v moři...ve vlnách.

Máte ve svém okruhu VYNOŘOVAČE?

Tihle "VYNOŘOVAČI" jsou náhodou hodně zajímaví tvorové. Mám pocit, že se vyskytnou právě v situaci, kdy je nevědomky nejvíc postrádáme, potřebujeme, voláme.... Prostě se zjeví, řeknou nám něco důležitého, jen tak mimoděk a přitom to má grády. Tak nějak to přesně zapadá do našeho scénáře. Řeknou nebo udělají něco, co zapadne jako kostička do skládačky. A pak si v klidu zase jdou po svém, zanoří se zpátky do vln :-). Asi jdou říct pro změnu něco Neptunovi nebo Sirénám, to nevím :-). V každém případě mají tu zvláštní a přitažlivou sílu právě v tom, že se vždycky objeví v okamžik, kdy si je žádáme. Prostě to vycítí na dálku. Naše cesty směřují k bodu, kde se spolu protnou. Vyslyší naše volání z útesu, tam u červeno-bílého majáku. A připlují :-).

Vlastně mě teď k tomu napadá, že mám všeobecně ráda velryby a delfíny. Myslím, že to jsou hodně inteligentní a vnímaví tvorové, stejně jako naši milí VYNOŘOVAČI :-). A stejně tak jsou ohroženým a vzácným druhem, stejně jako VYNOŘOVAČI....asi si nechám to slovo patentovat, je dobrý...VYNOŘOVAČI:-))). A pokud máte ve svém "bratrstvu" právě VYNOŘOVAČE, hýčkejte si ho (je). Myslím, že to je takovej anděl strážnej v lidskym těle. Nepotřebuje být s vámi stále, jen vás občas přijde navštívit :-).

U mě to funguje tak, že mě najednou ten člověk začne víc "skákat" do hlavy, do myšlenek. Ale nikterak zásadně se nad tím nezamýšlím. Prostě mě napadne a za chvíli zase vypadne :-) Je to taková milá vzpomínka, kdy si řeknu, že už jsme se vlastně dlouho neviděli a že by to bylo moc fajn, se zase potkat. A šup, v hlavě jsou zas další věci a lidi a situace. Prostě VYNOŘOVAČ nemá moc v popisu práce se v našich hlavách moc zabydlovat, má na starosti jiný věci, důležitější:-). Tuhle práci přenechá jiným lidem, povinnostem, myšlenkám. Třeba kdy začínají vánoční výprodeje a jiné životně důležité mezníky:-).

S VYNOŘOVAČEM býváme přítomní a bdělí

No a pak se to stane...po krátkém čase, a někdy jde jen o hodiny, někdy o dny a někdy dokonce o týdny, se najednou "náhodně" potkáme. A máme z toho většinou oba radost (poznámka autora: kdyby z toho setkání měla radost jenom jedna strana, nebo dokonce ani jedna, nejedná se o VYNOŘOVAČE, ale o blbou náhodu:-)).

Ale když je to tak jak má být, říkáme si, že jsme si na sebe v poslední době často vzpomněli a že je fajn, že se konečně zase vidíme. Takhle nějak mi to funguje. Je to většinou hodně intenzivní setkání. A nemusí být ani moc dlouhý. Prostě je tak nějak "nadupaný" potřebnýma informacema a taky pocitama. Čas tak nějak plyne pomaleji a výživněji, i když ho spolu tolik nestrávíme.

Opravdu je něco na tom, že když jste najednou přítomní, v tomto okamžiku a myšlenky vám nikam neutíkají, prostě jste jen tady.... něco se stane...čas se zpomalí...jste v jakémsi zvláštním prostoru. Kolem tepe zrychlený život. Ale vás se to pro tuto chvíli vůbec netýká. Jste se svým "VYNOŘOVAČEM" (to slovo mě fakt baví) a říkáte si s lehkostí a humorem věci, které jsou pro vás důležité a pro něj zřejmě taky. Je to vzájemná výpomoc, družba nebo Freundschaft :-). Nazývat to můžeme jakkoliv. V každém případě je to přínosné pro obě strany, energie proudí...vnímáte to celým tělem, je to cítit ve vzduchu, je to příjemný čas, jste doma:-).

A pak vám najednou zase zmizí a vy jemu taky. A čas plyne dál...nemá cenu lámat si hlavu, kdy zase připluje. Jisté je, a na to se můžeme spolehnout, že opět v pravý čas :-).


A co vy, moji milí, máte také svého VYNOŘOVAČE :-)???





Spartakiádní bohyně

Podzim - čas nechat staré listí opadat

Přemýšleli jste někdy nad tím, jakou vlastně máme obrovskou výhodu oproti jiným národům, že žijeme v naší zemi, v našem teplotním pásmu??? No, podle mě mimořádnou. Protože každý rok zažíváme proměnu 4 ročních období. Máme jaro, léto, podzim a zimu. Díky tomu máme tu neopakovatelnou příležitost se KAŽDOROČNĚ ZNOVU NARODIT. Následně dozrávat, moudřet a nechat staré věci odejít. Abychom se v následujícím jaru zase prvně nadechli o něco svobodnější:-).

Čtvero ročních období

Je to vlastně na vlas stejné jako v životě...Jaro, léto, podzim, zima = Narození, dospělost, zralost a smrt. Takový přirozený koloběh života, ale i koloběh každého obyčejného roku v našem neobyčejném životě.

Je to takové...Z Z M R ... vysvětlím později :-).

Všechny 4 součásti roku, ale i života, jsou stejně důležité a na sebe navzájem napojené. Žádná z nich podle mého není důležitější. Jedna bez druhé nemůže harmonicky existovat. A nebo možná i může, když ji přeskočíme, ale pak v tom soukolí něco chybí a asi to pak i potřebujeme někde dohledat, dohnat, doladit. Prostě zasejeme, necháme růst, sklidíme a necháme odpočinout...zase na příští setí,:-). A taky nezapomeneme pohnojit, aby byla půda na příště výživnější :-).

"Z" jako Začátek - JARO

Na každém začátku je narození, kdy jsme dětmi, čistými a neposkvrněnými bytostmi, nepopsanými listy. A automatickou přirozeností dětí je učení, hraní, tvoření, nasávání, skákání, pohyb, vstřebávání, pozorování, dotazování, poslouchání, opakování, napodobování. Rosteme a připravujeme se na další etapu, epochu nebo kvartál, chcete-li :-).

"Z" jako Zrání - LÉTO

To je doba "dospělosti" nebo přesněji spíš dospívání...kdy aktivně konáme, tvoříme, zároveň zhmotňujeme své myšlenky, uskutečňujeme přání a plány. Potkáváme se nejvíc s novými lidmi. Vždyť jo, venku je teď tak krásně, tak proč sedět doma. Jsme nejvíc, jak to jen jde, aktivní. Zkoušíme a pouštíme se do různých akcí a projektů. Díky tomu se můžeme setkat s úspěchy nebo také narazit na jejich protipóly. No a proč taky ne, kdo nic nedělá, nic nezkazí :-). Více se konfrontujeme, hledáme a nacházíme. Ztrácíme se a znovu nalézáme.....vše je tak nějak letně v pohybu. Není čas lámat si hlavu včerejškem, zítřek nese nová poznání :-).

"M" jako Moudrost - PODZIM 

Zralost nebo chcete-li stáří. Jen mám k tomu takovou malou poznámku. Stáří je v dnešní době bráno jako něco, co není v kurzu. Ten kurz a souřadnice udala bohužel doba. Nejsi mladý a krásný = z kola ven. Ale na to nebudu čerpat energií, prostě chybí pokora. Tečka.
Pro mě je nejbližší vyjádření: PODZIM = MOUDROST = ZRALOST.

Vždyť jde možná o nejlepší období v životě, na které bychom se měli těšit. Kdy už nemáme potřebu se za něčím nesmyslně honit, zkrátka jsme zmoudřeli, zklidnili se a máme tolik potřebný nadhled, který nám v předešlé etapě leckdy zoufale scházel. Navíc jsme stále tvořiví. Máme větší porozumění a pochopení pro sebe i pro ostatní, tolik se netýráme "MUSY" a "BYCHY", Umíme se zastavit a vnímat hlouběji krásu každodennosti. Jsme pokornější, škoda že nám to chybělo ve 20 nebo 30 letech. Ale to k tomu prostě patří. Jinak by asi nebylo čtvero ročních období, ale stačilo by jen trio :-). Jsme prostě moudřejší. Umíme citlivěji naslouchat svému srdci, víc v klidu vše prožívat a především už se nikam zbytečně nehnat...

"R" jako Rozloučení - ZIMA 

Nebo také ukončení jedné etapy. Možná pomyslná smrt. Možná jen přechod na jiné místo. K novému začátku. Ohlédnutí se za tím, co jsme tu během své práce, pouti (pobytu) vykonali a zda-li to stálo za to, přineslo kýžené ovoce. Zda jsme naplnily svoje sny a touhy nebo se o to alespoň pokusili. A také zda jsme za sebou zanechali "čistý stůl" se sebou, s ostatními, se světem...



A vzhledem k tomu, že tu máme právě PODZIM, tak ještě pár slov k němu by se šiklo :-)...




Podzim je vlastně se svým sychravým počasím a k tomu patřící melancholií a zádumčivostí takový ideální čas, nechat staré věci odejít a rozloučit se s nimi. Prostě a jednoduše můžeme nechat opadat staré listí, které už nám k ničemu neslouží. Pěkně lísteček po lístečku...dát sbohem starým křivdám, které nám k ničemu nejsou. Dát sbohem starým bolístkám, které zas a jenom jitří staré rány. Dát sbohem starým myšlenkovým vzorcům, které stejně nikam nevedou a jen se točí v kruhu. Nebo dát sbohem všem činnostem, které nás netěší, neboť je děláme jen z povinnosti. Prostě se upřímně, v klidu a s láskou rozlučme s tím, co k nám už nepatří :-).




Vlastně tu máme každý rok, v jeho 365 dnech a 4 ročních obdobích, jako takovou malou retrospektivu našeho života. Takovou malou rekapitulaci toho, co jsme v tomto "jednom malém životě = v jednom roce" zvládli a jestli jsme s tím spokojení. Pokud ano, pak gratuluji upřímně. A pokud ne, můžeme to vylepšit hned v roce nadcházejícím. A pokud se to nepovede hned na 100%, pak nezoufejme, máme ještě celý život před sebou :-).




No není ten podzim vlastně skvělej???





Spartakiádní bohyně

Jdete ve svém životě tou správnou cestou?

Kudy tudy?

Poslední dobou mě hodně baví cesty. Obyčejné cesty v lese, ve městě, v parku, podél řeky...Baví mě je fotit, prohlížet si je a zkoumat. Jakým směrem vedou, kam a jak se stáčí, jak jsou ohraničené a jestli jsou něčím zajímavé, přitažlivé, lákavé, hezké nebo naopak méně vábné, odpudivé nebo až strašidelné.

Zda po nich někdo jde nebo jsou pro změnu opuštěné. Nebo jsou jen momentálně opuštěné a jen čekají na to, až se po nich někdo vydá, až je konečně objeví. Najednou by totiž zase dostaly jinou podobu, byly by objevené :-). Zkrásněly by a byl by jim vdechnut život.

Je zřejmě hodně cest, které teprve čekají na své nalezení. A zřejmě odhalené nebudou všechny. Přesto je dobrodružné je hledat, nacházet, prohlížet si je a nechat se jimi vést. Co horšího se může stát? Jen nás někam dovedou :-).

Srdce, jediný možný kompas...

Pochopitelně mě to napadá i z vlastních pohnutek...jestli i já jdu po správné cestě, která mě dovede tam, kam mě "to" táhne. Zatím jen tuším, cítím, matně vidím nějaké obrysy. Vlastně jen tak šmátrám po zdech a zkouším, jestli se můžu něčeho chytnout. To co je však jisté je to, že mě vede srdce. Jakýsi vnitřní kompas nepodléhající okolnostem, většině ani tomu jak by to mělo "správně" být...Vím ale, že ho chci následovat. Je to něco, v čem je život, v čem je energie, smysl, naplnění...

Pravda, hlava pro to nemá dostatečné pochopení v rámci logiky, sektoru a zařazení do přihrádky. Do takové té přihrádky, která vypadá stejně jako všechny ostatní. Nevybočuje z řady, má stejnou barvu, chuť i zápach. Chtěla by nekomplikovanost, podřízení se tomu všemu, co je "normální". Jó hlavo, ty jsi naivní a bez fantazie:-).

Kdyby bylo srdce stejně "sektorovité" a chtělo by mít ve všem jasný řád a odpovědi, nebylo by to srdce. Srdce má totiž nárok na fantazii, imaginaci, pocity, tušení, nadšení, magičnost i okouzlení.... Hlava je jen takový dráb, který by to všechno rád chytil, uvěznil a řídil. Prostě to měl pod kontrolou...jakýpak vyskakování, nejasnosti nebo dokonce věta: "Já nevím."

Na to rozum: "No co to je? To se přece nenosí! Ty musíš vědět! Musíš znát odpověď! No tak řekni, kam půjdeš? Doprava nebo doleva?

Srdce: "Ale já vážně nevím. Vážně teď neznám jasnou odpověď."

A přesně tak ji zřejmě momentálně nezná ani moje hlava. Pochopitelně se jí to nelíbí, chce znát jasná stanoviska a vyjádření. Ideálně i s podpisem a razítkem. Já vím, má to se mnou holka těžký. Ale mám ten zvláštní pocit, jako by to naopak "vědělo" moje srdce a vedlo mě. Učilo mě, že tam kde se cítím dobře, neřku-li skvěle, tak tam je moje místo, můj směr. Tam kde to není zas až taková hitparáda nebo ještě hůř, pak to není moje startovní čára. A tak se učím naslouchat srdci a tišit svojí "sektorářskou" mysl, která má ten divně autoritativní pocit, že ví všechno nejlíp. Neví. Teď už se jen dohodnout a bude to fajn :-).

Možná se budeme muset vrátit k bodu nula...

Přemýšleli jste někdy, jestli opravdu jdete po svojí cestě, která patří jen vám??? Vaší osobě, vaší individualitě, vašim touhám a vašim snům??? A jste na té svojí cestě spokojení nebo vám ke spokojenosti ještě něco chybí??? Zeptali jste se svého srdce, svého vnitřního kompasu, co by opravdu chtělo??? A dostali jste odpověď???  Umíte mu naslouchat a číst mezi řádky???

Napadá mě k tomu, jestli třeba právě teď, v tomto okamžiku, třeba zrovna NEJDEME tou svojí stezkou určenou srdcem. A zda nás to stejně jednou nemine. Zastavit se a vrátit se několik kroků, metrů nebo dokonce i kilometrů zpátky. Na to rozcestí, kde jsme si možná tehdy nevědomky zvolili špatný směr.Co když právě ta naše cesta, ta jedinečná cesta pro každého z nás, je to nejpodstatnější, co zde máme objevit. Myslím (teda cítím :-)), že stojí za to se o to alespoň pokusit. Udělat svoje srdce, ne srdce někoho jiného, šťastné. A to hlava nehlava :-).




Loučím se s písní na rtech...VEĎ MĚ DÁL CESTO MÁ, VEĎ MĚ DÁL...




A co na to vaše srdce???

Svěřte se mi :-).




Spartakiádní bohyně