čtvrtek 25. června 2015

Spartakiádnické jubileum...60 let

A Bohyně má rest!!!

Tak a Spartakiádní bohyně má rest!!! Zklamala, promrhala svojí příležitost k tematickému příspěvku s předstihem. Protože 23.6.2015 - tomu totiž bylo právě 60 let, co spatřila světlo světa první oficiální celostátní Spartakiáda ze Strahovského stadionu. Ach jo, musím si to napsat do kalendáře na příští rok, abych to už vychytala a nepřišla opět trapně s křížkem po funuse. Ale blbý je, že příští rok už to nebude významné jubileum...sakra!!! No nevadí, poznamenám si to tedy pro příští jubilejní dekádu. Ale já vlastně nemám stolní kalendář na desetiletí!!! Takže to by vlastně mohl být můj další vynález hodný patentování, že? To by přece uvítal kde kdo. Takhle si to pěkně plánovat na pětiletky a desetiletky dopředu jako dovolenou v Jugoslávii, koupi televizoru atd.:-). Bude to tedy můj druhý patentovací návrh, hned po dřevěném telefonu na kliku (viz. můj předposlední příspěvek) :-).

No, ale abych tady jen nemudrovala nad tím, jak jsem to celý pokazila, přehodím tedy na historickou nótu. Tedy do roku leta Páně 1985, kdy jsem svojí první a zároveň poslední Spartakiádu sama absolvovala.

Když se z Bohyně stane Bohyně spartakiádní?

Chodila jsem do první třídy základní školy. Do té doby jsem vedla naprosto obyčejný život dítěte vlastnící céčka (nesnášela jsem ty hnědé barvy, ale nikdo je se mnou nechtěl směnit za fosforový, což jsem nechápala), pravidelně hranatou brašnu připomínající poštovní schránku na rohu ulice a jarmilky. Dále pak cvičební dres na tělocvik, jemuž vévodily tmavě modré trenýrky z elastického materiálu, které zdobila kapsička na zadku. Sem jsme si vždy ukládaly posmrkaný plátěný kapesník zmačkaný do koule. Protože v té době ještě jednorázové papírové kapesníky nebyly na trhu. No a dětská prdelka s touto kapesníkovou bambulí vypadala trošku jako dětská prdelka s nádorem. No a co, hlavně že byl kapesník po ruce. Na estetickou stránku nehleď, důležitá je praktičnost.

Ale ve skrytu duše jsem tajně toužila po hranatém penálu na magnetky, tričku s Mickey Mousem, plakátu Hložka a Kotvalda a spoustě dalšího. Nicméně okamžikem kdy jsem se dozvěděla, že jsem mezi výherci soutěže "možná účast na akci Spartakiáda Strahov", rázem se mé dětství zalilo sluncem. Protože tohle privilegium neměl každý můj spolu soukmenovec. Nevím ani jak jsem k té poctě přišla já sama. Asi zřejmě tím, že jsem zvládala dobře kotoul a mezi jiskrami jsem byla kronikářka :-). Možná za tu oddanost k funkci. Ale to jsou holé spekulace. Nemůžu za to dát ruku do ohně.
Na druhou stranu jsem jako jiskra vlastně měla i restík, kvůli kterému musela jít moje mamka do školy. Napsala jsem totiž na transparent prvomájového průvodu v Zápisníku mladé jiskry nápis "MY CHCEME CHLÉB". A to se prý v té době nehodilo, jak mi mamka vysvětlila poté, co byla na koberečku. Tak jsem to pak vygumovala a přepsala na "MY CHCEME MÍR". To už bylo v pořádku. Takže jsem tu účast měla možná i za přizpůsobení se myšlence ducha doby:-).

Bohyně součástí cvičebního tělesa

No ale k akci Spartakiáda 1985...
Takže jsme se pravidelně 2x týdně scházeli v tělocvičně školy a nacvičovali jak mourovatí. Patřila jsem do souboru dětí, které cvičily v oranžovo-bílých dresech. Jako cvičební pomůcku jsme měly polystyrenové modré kvádry s vyobrazením těla papírového draka. Co dítě, to určitá část soukolí. Já byla hlava. Takže dobrý.

První mezistupeň aktivních příprav bylo veřejné vystoupení na sportovním stadionu našeho okresního města. Byla jsem nervózní jak malá holka (i když to jsem vlastně byla) a nemohla dospat významného dne. Stadion byl zaplněný k prasknutí, všechny tribuny byly obsazeny. A cvičenci střídali cvičence. V ten den jsem se tam potkala i s mojí starší sestrou, která také vzdávala hold vlasti, ale v jiném věkovém stupni - mladší žáci - zelené dederonové sukénky a bílá trička (to jen pro připomenutí pamětníkům).

Myslela jsem, kvůli té nervozitě z davu lidí, že to určitě nedám, že to spletu, zapomenu. Ale co jiného mi zbylo, než zkoušku podstoupit?! A naštěstí to dopadlo dobře. Naše dračí těleso spolu s ostatními tělesy to dalo v pohodě. Byla jsem šťastná, jak jen spartakiádní dítě může být a za odměnu jsem dostala od mamky penál na magnetky a Vitacit. To už jsem blažeností přímo přetékala. Obdobně jako když je dítě (holka) pasovaná na dítě (ženu).

Být ženou je radost

Mám tady k tomu takovou malou vsuvku....
...moje mamka mi nechtěla všeobecně působit újmu ani při každoročních oslavách MDŽ. Všechny dospělé ženy naší rodiny v tento významný den dostávaly rudý karafiát a nějaký malý dárek. Sestra sice v tu dobu dospělá žena také ještě nebyla, aby mohla být takto obdarována, ale právě 8.března má měla a bude mít vždy narozeniny. Prostě věděla kdy se má strategicky narodit, na rozdíl ode mě. To znamená, že vždy na MDŽ také dostávala dárky. Takže já jediná - dítě (žena) -neměla dostat nic :-(. I zželelo se matce dítěte a také mu 8.března přichystala pravidelně malý dárek na povzbuzení, například kasičku:-). Hned jsem se cítila důležitější, protože jsem v tento den plný estrogenu byla pasovaná mezi právoplatné ženy. Ale to trvalo to vždy jen 24 hodin. Nicméně stačilo to jako generálka na opravdovou dospělost. Za takto poskytnutý trenažér své paní matce dodatečně děkuji :-). Konec vsuvky...

Abych to ale dokončila. Až na Strahov to naše dračí těleso bohužel nedotáhlo, zato moje sestra a její tým ano. Jela jsem ji proto s máti doprovodit alespoň jako divák. A i tak jsem byla nadšená. Protože to byl velkolepý zážitek pro nás mimopražské. Vidět ty obrazce z lidských těl a slyšet ty hudební skvosty,...nepopsatelné. Nicméně musím přiznat, že Poupata se mi líbila ze všech nejvíc, i lety zprofanovaná průvodní píseň od Michala Davida. Přála jsem si být jedna z nich. Ale měla jsem smůlu, už jsem dostala penál na magnety a kasičku. Další z těch co mě oslovili byli Vojáci, kteří to měli fakt vymakaný. Stavěly takové mohyly ze svých těl, z jejichž vrcholu skákali. Žádný béčka, prostě hauři adrenaliňáci. Kdo ale v tomto tempu lehce nestíhal byli muži 45+. Na ty jsem bohužel nenašla video, abych připomněla pro představu:-). Prosím o prominutí. Jejich cviky byly velmi jednoduché. Jen výpady do stran, vpřed a vzad. Na ty asi jejich ženy nebyly tak hrdé když je sledovaly z tribuny, jako já na odhodlaný vojáky.

Adept na tatínka ze Strahovského stadionu - nebrat!

Dokonce i mezi námi seděl jeden muž 45+, který necvičil. Bylo to divné. Ale nevěnovala jsem mu žádnou pozornost až do té doby, než začal oslovovat mojí máti se slovy: "Vy dneska necvičíte? To je snad škoda ne?! Takové krásné poupě!"
V přeneseném slova smyslu se jí snažil vlichotit, že vypadá mladě a že se mu evidentně zamlouvá. To jsem pochopila i já v 6ti letech. Přeci jen už jsem měla za sebou ty vpády do světa žen v rámci MDŽ, které mi mamka každoročně uštědřovala. Ale to už jsem začala být lehce nervózní, protože jsem čula zradu. Nechci náhradního tatínka, který by se navíc zmohl jen na výpad vpravo a vlevo. Začala jsem tedy předstírat, že potřebuji neodkladně na malou a už to váááážně nevydržím. Mamka mé fingované biologické hodiny vyslyšela a šla se mnou. Na toaletě jsem jí mezi čtyřma očima jako žena ženě vysvětlila, že takhle teda ne. Že tohle pro ní rozhodně není vhodný adept a že z toho rozhodně nekouká nic dobrýho. Na štěstí mé domluvě vyhověla a nechala pětačtyřicátníka na Strahově.
Nicméně našla si pak po čase někoho úplně jiného. Jejich seznámení však proběhlo tematicky při oslavách MDŽ. A tím se kruhy uzavřely :-).


Máte také nějaké vzpomínky na svoji účast při Spartakiádě?

Pokud ano, posdílejte :-).




S nostalgickou vzpomínkou na nedávné časy,


Spartakiádní bohyně










9 komentářů:

  1. No, nevím, jestli to mám vůbec přiznat, ale já se naopak snažil spartakiádním aktivitám vždycky vyhnout co největším obloukem a podezřele se mi to dařilo. Nějakou zvláštní náhodou vždycky v mém ročníku nacvičovaly dívky - v roce 75 a 80 na základní škole i v roce 85 na vejšce. No a když už se zdálo, že na vojně už mne už od nácviku nic nezachrání, přišly listopadové události :-).

    OdpovědětVymazat
  2. No jste evidentne zvlastni ukaz:-). Skoda, ze jste nezakusil na vlastni kuzi, treba byste pak nechtel jinak :-).

    OdpovědětVymazat
  3. Na Strahov jsem to nikdy nedotáhnul. Možná to bylo tím, že jsem nedokázal stát v pozoru. Ještě mi v uších zní křik naší tělocvikářky: "Laštovka zase stojí, jak když močí!!"

    OdpovědětVymazat
  4. Tak koukám, že nejsem sama, kdo to nedotáhnul na pomyslný Olymp :-). Nevěšme hlavu. Jistě i Vás v životě potkala náhradní a skoro stejně polnohodnotná prvenství :-). A to jste teda musel stát opravdu jinak, než většina pionýrů :-).

    OdpovědětVymazat
  5. Kájo, ty jsi prastená. To jsem vlastne vedela vzdycky. Luxusni prace, fakt jsem se pobavila. Go ahaed!!!! A ocekavam dalsi prispevky! 💯💯💯💯😻❤️💯👉 (Maruska Grohova, nejak mi tady nevyjizdi muj profil, no nic, technik ....)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mařenko moje milená...ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost, že jsi zašla na můj, listím a prachem, zavátý blog a neobtěžovala jsi se mi napsat zprávu 😇❤️. Děkuji moc...a mimo jiné, ta střelenost nás přece vždycky pojila 😜. Zdravím tě a mávám a taky slibují, že už sliním brk a jdu to tady zase rozjet 😄🤦🏻‍♀️🙏. Jsem těch všech zážitků a historek přeplněná, že to musím pustit, je to ve mně jak v koze 🐐🐐🐐🤦🏻‍♀️😄. No jooo, čoveče, mně se tu taky nezobrazuje můj Spartakiádní profil bohyně - blbý!!! Halooo, je tady někdo, kdo je trochu technik 😄??? Potřebujeme s Maruškou pomoct...tak sem s ní, prosím... vy tam, někde v tom Matrix prostoru...tady Neo 😜!!!

      Vymazat
    2. 😂😂😂😂😂 hhhh, urcite, Kajo, pero do ruky a rozjed to. jak ma nekdo neco navic, tak to musi ven, ze jo. no a kdyz se u toho narod pobavi, tak tim lip, ze jo. 😉😉😉🤩🤩🤩💯💯💯💯👉

      Vymazat
  6. Marusko...to jsem taky já, Karolína, bohyně Spartakiádní...jsem se nepodepsala, ale to ti asi došlo 😄🤦🏻‍♀️

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. jojo, Kajo,doslo. kdo jiny by asi tak mohl byt spartakiadni bohyne.... 😁😁🤩💖

      Vymazat