Je 1.června. Slunce hřeje, ptáci zpívají, kytky voní...ale hlavně léto se kvapem blíží. Takže se mi pochopitelně vybavují vzpomínky na všechny možné dovolené, které jsem za svůj život absolvovala. Jedna byla obzvláště vydařená. Bylo to před pár lety u moře, na Mallorce.
Mít přítele horolezce rozhodně není k zahození
Měla jsem kdysi jednoho přítele - horolezce. Byl to (a asi stále je) velký dobrodruh a taky nadšenec všech možných adrenalinových sportů. Nejvíc jsem jeho nadšení pro jakýkoliv dobrodružství ocenila, když jsem si během prázdnin, 3x po sobě nechtěně zabouchla dveře. Navíc od bytu v 6.patře, ano i to se mi stává, a nechtěla volat zámečníky ani hasiče. Tak jsem volala Davida. Během pár minut byl ochotně na místě. Rychlostí blesku se slaňoval ze střechy oknem do mého bytu. Když se mi to ale už stalo potřetí, měl lehké podezření, že to dělám schválně. A věřte mi, nedělala. Spíš jsem se tak moc soustředila na to, že se mi to už nesmí stát, že se to prostě zase stalo.
Možná ho to po tom třetím slanění už trochu unavovalo, tak usoudil že bude lepší (v rámci pudu sebezáchovy), když mě vytáhne někam daleko od domova, daleko od bytu v 6.patře a bude šetřit všechna svoje lana. Vymyslel tedy naši první a zároveň i poslední dovolenou u moře. Pochopitelně letecky a se vším všudy. To znamená v hotelu a s bazénem a se zajištěným jídlem. Byla jsem nadšená, protože jsem do té doby nikdy nikam neletěla. Takže to měl být můj úplně první zážitek ve vzduchu a trochu víc nad zemí, než je obvyklé z výšky 6.patra našeho paneláku.
Před prvním odletem v životě si zjistěte podrobnosti
Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla nechat nic náhodě (oba dva jsme letěli poprvé), zjistila jsem si od zkušenějších, co všechno musíme na letišti absolvovat, abychom to stíhali a na nic nezapomněli. Takže jsme se v osudný den, v dvouhodinovém předstihu, dostali na letiště, odbavili zavazadla a pak jsme měli spoustu času. Teda mysleli jsme si, že ho máme dost. Najednou bylo 3/4 hodiny před plánovaným odletem a my se teprve vydali k místu shromáždění v domnění, že to je v pohodě. Netušili jsme, že nás ještě bude čekat odbavování osobních zavazadel a ještě dost dlouhá cesta přes celý areál.
Nicméně jsme byli létáním nepolíbeni, tak jsme si to v poklidu vykračovali. Potkali jsme cestou jednu "rádoby letušku", která nás přemlouvala k akci "výhodné sbírání mílí", jež nás prý ale vůbec nezdrží. Navíc to byla záležitost přesně pro nás "pravidelné letce". Tak jsme s ní vyplňovali zdlouhavý dotazník, který začínal, hned po uvedení jména a adresy, kolonkou "jméno vaší matky za svobodna". Což mě mělo správně odradit v dalším vypisování, ale nestalo se tak. Mimo jiné nás pak pseudo letuška fotila do průkazky, kterou nám prý ochotně pošlou domů na adresu a můžeme výhodně sbírat ty míle. Na závěr nás odměnila hnědou koženkovou klíčenkou. Bezva dárek, hlavně pro mě. Hnědá vždycky patřila a patří k mým nejmilejším barvám duhy :-).
Máte smůlu, nikam neletíte
Vnímali jsme, že čas běží, tak jsme museli trochu přichvátnout. Už zbývalo jen pár minut. Když jsme dorazili na místo, nebyl tam nikdo, kromě uniformované ženy a muže za pultíkem. Přišlo nám to podezřelé. Tak jsem se chtěla ujistit, zda jsme na správném shromáždišti a ptám se: "Dobrý den, jsme tu správně? Máme odsud odlétat na Mallorku."
Na výraz té paní dodnes nezapomenu...byla to směs nepochopení a naštvanosti. Stroze a důrazně na nás spustila: "Vaše jména! No kde jste? Už jsme váš 4x vyvolávali v letištním rozhlase! To jste jako neslyšeli? No, máte smůlu, nikam neletíte! Jste tu pozdě! Všichni už jsou na palubě."
V tu chvíli mi to celé naše langsam tempo bylo jasný. Takhle to nefunguje!!! Ale nějak jsem vycítila, že nemá cenu vysvětlovat jaký jsme neschopný vesnický burani, který ještě nikdy nikam neletěli. Otočila jsem se na Davida připravujíc se na pokus o teatrální herecký výkon a říkám: "No, tak to je bezvadný! Takže máme po moři! A po dovolený! A můžeš za to ty! Ty jseš chlap a tys to měl vošéfovat! Místo toho teď můžeme jet maximálně k Mácháči! Pod stan! Skvělý! Já to věděla, že to s tebou takhle dopadne!!!"
Eskortním vozem jezdí jen burani
David chudák koukal smutně a snažil se mě uchlácholit. Bylo mi ho skoro líto. Netušil že to víc než trochu přeháním kvůli publiku, které nám snad může ještě pomoct. Evidentně u nich vzbuzoval soucit, že vůbec spojil život s takovouhle rozjetou nánou s nevymáchanou hubou. Po chvilce ta uniformovaná žena říká: "Tak snad se s tím bude moct dát ještě něco dělat. Nic neslibuju, ale zkusím zavolat kapitánovi a zeptat se ho, jestli vás ještě vezme na palubu." Vzala vysílačku do ruky a začala konat. Trochu se nám ulevilo, že je ještě nějaká naděje.
Za okamžik nám sdělila, že na nás tedy letadlo počká a že pro nás posílají eskortní vozidlo. To mě trochu zarazilo. Do pár minut nám bylo přistaveno auto s reflexními pruhy i s řidičem. Bylo mi pěkně trapně, protože tohle bylo na můj vkus už moc. Pan řidič si nás během eskortní jízdy celkem dobíral. Prý že se nám málem ta dovolená pěkně prodražila. A že na sebe teda umíme strhnout pozornost. A ať si užijeme sólo nástup na palubu. Že prý nás budou určitě všichni milovat.
A nemýlil se. Výrazy všech čekajících byly vážně "milující a všeobjímající":-). To si asi umíte barvitě představit. Ale to mně už bylo v tu chvíli jedno. Byli jsme na palubě, měli jsme svá místa a všechno krásné a báječné bylo teprve před námi. Co na tom, že začátek akce byl trochu dramatický, no bóže...
Co se dělo potom u moře je ale na další příběh.
Takže příště povyprávím dál...
Také máte nějaký podobný nebo naopak úplně jiný zážitek při odletu za hranice všedních dní???
Dejte echo:-)
Spartakiádní bohyně
Žádné komentáře:
Okomentovat