Bota stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Neplánovaně spřízněné duše

Nevím jak vy, ale já mám ve svém životě věci, které mě, ač chci nebo nechci, věrně provázejí na každém kroku. Víc si jich všímám, mám na ně spadeno, jsou v mém zorném poli, v mém hledáčku, nikdy mi neuniknou...a já naopak zřejmě neuniknu jim. Je to vzájemná propojenost, spřízněnost, skoro až symbióza:-). Neříkám však, že chtěná. Něčím mě iritují a něčím mě stále magicky přitahují. Vlastně se jim vysmívám, přesto je neumím vypudit z hlavy a napadají mě k nim stále nějaké myšlenky, příběhy, úvahy...ale hlavně ty příběhy:-).

Prostě jsou už tak hluboko zakořeněny v mé šedé kůře mozkové, že nejde dělat, že neexistují. A to jsem si naivně myslela, že konkrétně tyto věci a vnímavost vůči nim spadá pouze do citlivého pubertálního věku, kdy jsem nad nimi hrubě ohrnovala nos. To však neznamená, že v dospělosti už budu natolik povznesená a uvědomělá, že mě nechají naprosto v klidu. Ano, ano... chyba lávky. Jsou se mnou stále a klidná rozhodně nejsem :-). Stále ve mně jitří ty samé nebo i nové pocity. Stejně jako kdysi, dospělost nedospělost...skoro si říkám, že se mi snad snaží něco sdělit...ale co? Na to se budu snažit díky této úvaze přijít :-).


A jaké konkrétní věci, které mi nedají spát mám na mysli?


Co takhle...

Boty značky Prestige

Co bych vám o nich na úvod řekla...musím se hluboce zamyslet, jít až k samé podstatě věci :-).

No,... v každém případě je to obuv, která z praktického pohledu plní nezaměnitelnou funkci už jen v tom, že v ní je noha tak pohodlně a bezpečně usazena, že nehrozí jakékoliv zranění, i kdybyste v nich skočili z výšky 10ti metrů. Navíc vysoký klín je vhodný při deštivém počasí, procházkách v kalužích a při nižším stupni povodňové aktivity. Při tom vyšším už doporučuji na ně nespoléhat.

Prostě tyto boty jsou tak skvěle a ergonomicky tvarované, mohutným klínem odpružené, že zbrzdí i ten nejtvrdší náraz. Povinně by je měli nosit všichni zaměstnanci, kteří převážnou část pracovní doby stráví na nohou. Už jen kvůli prevenci plochých nohou a vybočeného palce u nohy - tzv.Hallux valgus. Teď jsem vás dostala co? Ale fakt se to tak jmenuje :-).

Takže pro koho je bota podle mého celoživotního zkoumání určena: 

Pro prodavače, záchranáře, vysokohorské turisty (Himaláje a spol.), herce - hlavně v akčních a tanečních filmech (jako např. James Bond, Batman, Dirty Dancing), číšníky, recepční, policisty, lékaře na sále, profesory na vysokých školách a taky všechny, co chtějí žít na vysoké noze. Dále pak pro novináře, kadeřníky, parašutisty (to kvůli bezpečnému dopadu a prevenci odražení Achillovy paty) a spousty spousty dalších profesí...

Dokonce mě napadlo, že když se tato nestárnoucí bota vyrábí převážně ve své základní bílé a černé verzi, dala by se vlastně úplně v pohodě využívat i k jiným, než zdravotně-pracovním účelům. Prostě by nás měly provázet i v životně významných okamžicích jako je například den svatební.

Bílá verze pro nevěsty jako pohodlný doplněk svatebně nezávadného dne. Dá se v nich úplně v pohodě utíkat, bude-li to třeba. A pokud ne, rozhodně v nich stabilně ustojíte i 20 let manželství. Protože ten vysokej a širokej klín jen tak něco nezviklá :-). No a černá prestižní veze pro muže jako elegantní doplněk dodávající černému obleku nebo smokingu na vážnosti. Navíc zklidní chvějící se ženichova kolena, před vyřčením osudového ANO.

Dají se úplně v pohodě dědit z matky na dceru, případně z otce na syna. A pokud je bude syn šetřit, pak i na vnuka. Zkrátka se generačně ušetří :-).
Bude-li to třeba a jeden z páru bude muset čelit vrtkavým okamžikům, které manželství bezesporu provázejí, prostě si jen nazujete Prestižku a hned uvidí situaci z vyšší perspektivy. "Vymazlená" botka ho okamžitě stabilizuje a zchladí rozbouřené emoce.

Stabilnější než alkohol nebo antidepresiva

Když tak o tom uvažuji, Prestižky se vlastně hodí pro všechny situace, kdy se člověk cítí rozechvělý, rozhozený, nejistý, nesvůj...zkrátka má trochu obavy, neřku-li strach či paniku.... Trochu tím hodíme vidle i do farmaceutického průmyslu...Ty jo, ty boty jsou prostě do nepohody:-)!!! A to jsem je nikdy nebrala moc vážně, přitom skýtají tolik překvapivého...

Vyjmenuji tedy stěžejní situace, ve kterých byste je měli mít pro všechny případy a psychickou pohodu na nohou:

1. První den ve škole.
2. Maturita, přijímací řízení na VŠ, zkoušky všeho druhu.
3. Autoškola - zde nejen kvůli závěrečným zkouškám, ale i kvůli správnému zapření do pedálů.
4. První rande - těm víc stydlivým se budou hodit i na 2. - 5. schůzce. No, někomu pak i při                     následném rozchodu, pokud se bez nich neosmělí.
5. Zubař - pokud vám stojí vlasy hrůzou už jen, když slyšíte vrtačku nebo kvílejícího pacienta na           křesle.
6. První pusa
7. První sexuální zkušenost - nebo první sexuální zkušenost s každým novým partnerem, abyste je         vůbec vynosili :-).
8. Pracovní pohovory - zde doporučuji pořádně přeleštit a vypucovat.
9. Svatba
10. Přijde-li na to, tak i rozvod.
11. No a naši blízcí by neměli zapomenout nás "stabilně" obout i v náš den poslední.


Uvědomili jste si vůbec někdy, jak nepostradatelnou funkci plní Prestiže v našich životech? Nebo jakou nepostradatelnou funkci by mohly plnit, dáme-li jim k tomu příležitost? Navíc v této náročné době plné zvratů a nejistot. Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik situací a zlomových okamžiků by nám pomohly zvládnout?


Už vidím, jak se přepisuje název pohádky (Sůl) nad zlato, ale to nechám až čas, aby naplnil mou předpověď :-) !!!
Doufám, že si tímto vyznáním získám náklonnost výrobce a jeden pár dostanu zdarma, abych mohla vše dokázat v praxi :-). Po ničem jiném totiž ve skrytu duše netoužím, to je vám doufám jasné :-).


Loučím se se sloganem na rtech: NEBOJME SE TOHO A BUĎME V KLIDU PRESTIŽNÍ!!!
Neboť právě Prestiže vnáší klid do našich životů :-). 


Jaký máte názor na Prestižky vy?



Spartakiádní bohyně

Švestkové knedlíky s moly a taky mákem

Babičky a jejich vrtochy

Mojí babičce bude letos 92 let. Těší se velmi dobrému zdraví a je stále plná vitality, nezlomnosti, ale také tvrdohlavosti. Zkrátka to nevzdává a to se mi na ní líbí:-).

Znám ji celý svůj život, takže můžu říct, že ji mám prozkoumanou velmi dobře. Je to žena velmi energická, svérázná, zásadová, spořivá, pořádkumilovná, precizní, paličatá, ale taky vtipná. Měla vždy dokonale čistý a uspořádaný byt. Zrovna tak vkusně a ke svému věku stylově sladěné oblečení.
Dále dokonale upravené blond vlasy do pěstěných vlnek. Nejsem si však úplně jistá, jestli o své vtipnosti sama ví nebo je to jen můj úhel pohledu :-).

Jako dítě jsem si myslela, že ona ví všechno nejlíp, dělá všechno nejlíp...nejlíp vaří, nejlíp peče, má nejlíp natočené vlasy, nejlíp mi splétá copy, má nejlíp naklizený byt a spoustu spoustu dalších "nejlíp" věcí.

Díky tomuto jejímu "bezchybnému" počínání, které sama propagovala a upozorňovala na něj, jsem si vážně do určitého věku myslela, že ona vážně 100% dokonalá je. A pak přišly právě ty "vtipné" okamžiky, kdy se její dokonalost stala pro mě ne až tak nedostižitelná, ale právě spíš úsměvná.

Kamarádky na život a na smrt

Babička měla dlouhá léta nerozlučnou kamarádku paní Brabcovou. Pro mě velmi milou dámu, která uměla moc hezky vyprávět a která měla také moc hezky pěstěný účes :-).
Tyto dvě ženy se vídaly téměř denně a podnikaly spolu různé pochůzky a akce. Jako jedna z nejčastějších byla pochopitelně pochůzka po všech obchodech, které mají letákovou slevovou akci. Byly spolu i na dovolené u moře, slavily spolu Silvestry a narozeniny. Prostě nerozlučná dvojka.

Zároveň ale mezi nimi existovala neustálá rivalita, kterou, jsem měla pocit, nezastírala hlavně babička. Když jsem jí například jednou navštívila a na návštěvě zde byla i paní Brabcová, která donesla na ochutnávku svůj meruňkový koláč se žmolenkou, probíhalo to asi takhle:

Paní Brabcová: "Karolínko, nabídni si koláč, dneska jsem ho pekla a dala do něj 4 vajíčka a taky skoro celou Heru..."

Babička: "To já dávám do koláče 5 vajec a Heru celou."

Bylo mi paní Brabcové pochopitelně líto a chtěl se jí zastat, tak jsem řekla:

"Hmmm..., ten se Vám ale opravdu povedl, je moc dobrý."

Paní Brabcová: "Vážně ti chutná? To jsem ráda. Můj syn i vnuk ho mají taky rádi."

Babička: "Můj koláč chutnal úplně všem, kdo ho kdy jedl."

Pochopitelně jsem jí v tom nechtěla utvrzovat, protože mi to přišlo neuctivý k paní Brabcový. Ale pravda byla ta, že babička pekla velmi dobře, nicméně její soukmenovkyně také:-).

Takže to byla jen taková ukázka, kdy mě babička zrovna moc nerozesmívala, spíš jsem měla chuť ji usměrnit jak malé dítě, ale ovládla jsem se. Přeci nebudu napomínat někoho o 2 generace staršího, navíc před třetí osobou, to se přece nedělá. Nějak jsem nerozuměla tomu, proč se svojí kamarádkou tak soupeří, vždyť o nic nejde. Měla jsem vždycky tendence být na straně paní Brabcové.


Ale po nějakém čase jsem vše pochopila....

Potkala jsem jednoho slunečného letního dne na koupališti vnuka paní Brabcové, s kterým jsem se pochopitelně znala. Slovo dalo slovo a rozvyprávěli jsme se navzájem o svých babičkách, které máme pochopitelně rádi, ale někdy nám pěkně pijou krev. K mému překvapení jsem zjistila, že jeho babička se prý chová úplně stejně jako ta moje. A to tím, že je také neskutečně soutěživá, tvrdohlavá a nerada uznává svojí chybu. Má prý svojí pravdu, kterou si nenechá vymluvit.

Překvapil mě tímto doznáním, neboť paní Brabcová byla přede mnou vždycky milá, nekonfliktní a naprosto v pohodě. Ale její vnuk mě vyvedl z omylu. Popsal mi situace, jak probíhají, když se na návštěvě u svojí babičky potká s tou mou. V úžasu jsem zjistila, že je to to samé v bledě modrém.
Prý má naopak tendenci se zastávat pro změnu mojí babičky, která je prý velmi milá a vlídná a nikdy v opozici :-).

Tak tohle mě dostalo...a začali jsme si vyprávět různé historky, které jsme s nimi individuálně zažili a světe div se, opravdu byly téměř na chlup stejné, jak přes kopírák. Nasmála jsem se tehdy jako nikdy.
Vlastně se mi i ulevilo, že se paní Brabcová nedá a tu hru si spolu holky jedou ve stejném stylu :-). Prostě je to vyrovnanej souboj, žádný vítěz ani poražený...tak to má být :-).

A teď příběh se švestkovými knedlíky, mákem a moly...

Švestkové knedlíky s mákem byly odjakživa moje nejoblíbenější sladké jídlo. Navíc babička je dělala opravdu luxusní. Velmi tenoučké bramborové nebo tvarohové těsto potahovalo švestku, celé se zasypaly velikým množstvím máku, poprášily cukrem a zalily rozpuštěným máslem...neskutečný gurmánský zážitek to pro mě vždycky byl. Pro někoho možná obyčejný jídlo, ale pro mě delikatesa.

Jednoho dne, to už bylo dávno potom, co jsme si s vnukem paní Brabcové vysvětlili, jak to spolu holky maj, jsem byla pozvaná k babičce na tuto švestkovou specialitu. Babička nikdy nekupovala mák namletý, protože byl zbytečně drahý a navíc měla svojí historickou mašinku na mák, kterou ráda používala. To byla vždy moje práce namlít ho dostatek. Vždycky mě z toho bolela celá ruka, ale za ten zážitek to stálo.

Jako vždy, i tentokrát přinesla babička ze spíže pytlík s mákem. Chtěla jsem část nasypat do mašinky, ale v tom jsem si všimla, že v máku se hýbou jakási zvířátka...takoví nechutní bílí červíci. Hned jsem to babičce nahlásila, že má evidentně moly v máku. A babička, která nerada přiznávala, že má něco špatně, bleskurychle řekla:

"Ale to není možný, vždyť jsem ten mák kupovala minulý týden."

Já: "No to asi bude starší než týden. A pytlík byl otevřený, takže ti tam moli nakladli vajíčka a teď tam máš jejich potomky."

Babička mžourajíc do pytlíku: "Ale nepovídej. Ukaž...Nic tam nevidím, prosím tě."

A já se nedala: "Babi, tak si vem brejle, vždyť se to celý hejbe...podívej."

Babička: "Ale co povídáš, kde by se tam vzali..."

Já stále připravená nemlít mák s červíky:

 "Tak se podívej na tohle a na tohle a na tohle...už to vidíš? Babi nezlob se, ale tohle fakt nebudu jíst!"




Po dlouhém přesvědčování a ukazování...

Babička: "No jo, ale je to divný, tomu nerozumím. Absolutně nechápu, jak se to tady vzalo."

Já: "Tak já skočím do krámu a koupím nový mák."

Babička: "Ježiš, to je na dlouho. Než přijdeš, budu to muset zase ohřejvat."

Já: "Tak já se stavím u paní Brabcový, ta určitě bude doma nějaký mák mít."
Paní Brabcová bydlela jen o 3 patra níž.

Babička: "No tak běž, ale hlavně jí neříkej, že jsem měla v máku ty červy, jo?!"

Já: "Neboj, to je jasný."

Hlavně nepřiznat chybu:-) !!!


A šla jsem. Paní Brabcová, jak jinak než ochotně, odběhla hned do kuchyně a přinesla mi sáček s mákem. Prý, že to je samozřejmé a že jí ho babička nemusí ani vracet. Slušně jsem poděkovala a vyběhla 3 patra nahoru za babičkou.

Zde jsem pytlík, který už byl také načatý, otevřela a zjistila, že i v tomto máku jsou malá červí zvířátka...

Babička: "Co se směješ?"

Já: "Tak paní Brabcová tam má taky moly."

Babička: "No tak vidíš, mně to bylo hned jasný, že já je tu přece nemohla mít. Brabcová tu byla předevčírem na návštěvě, tak jednoho musela přinést s sebou na svetru a ten se mi tu pak rozmnožil... v tom máku!!!"

A to už jsem byla vážně mrtvá...

Já: "No jasně babi, nebo jsi jí ho tam odnesla na svetru ty minulý týden, když jste spolu zavařovaly kompoty."

A to už i babička povolila a začala se taky smát.



No uznejte, někdy si svojí soutěživost neseme až do pozdního věku. Jak jsem psala na začátku, babičce bude letos 92 let a stále jí to nepustilo :-).


Máte nebo měl jste někdo také "soutěživou" babičku nebo dědu?

Svěřte se bohyni :-).

Přeji pohodové babí léto se švestkovými knedlíky a nebo i bez nich :-) !!!




Spartakiádní bohyně

Jak jsem špatně vsadila čísla a zaspala ve vlaku

Již uběhlo celkem dost vody v řece, kdy se odehrál tento příběh, ale s nadcházejícím podzimem mi nezbývá, než si ho s úsměvem na rtech připomenout...

Jak sem se trochu sekla při sázení

Kdysi jsem pracovala v sázkové kanceláři v jednom nejmenovaném, malém, leč celkem známém městečku, kam všichni v létě rádi zavítají k jezeru. Tuto nenápadnou, dnes již neexistující kancelář, navštěvovalo pár stálých hostů. Tito byli nezapomenutelní tím, že člověk za nějaký ten čas věděl, co se bude odehrávat, měl je přečtené. Jejich návštěvy probíhaly v pravidelných intervalech, říkali vesměs to samé, sázeli si na ty samé favority a přisazovali stejný počet bodů. Pokud se někdy stala změna, okamžitě jsem ožila a říkala si zaplať Pán Bůh, příjemné vyrušení z "autistického" stereotypu :-). Prostě jste si podle nich mohli řídit hodinky a předpokládat co za téma vytáhnou tentokrát. Což pro člověka, který má rád zajeté pořádky a nerad vybočuje z řady je celkem uklidňující, ne však pro mě a mojí kamarádku, s kterou jsme tam pracovaly. Na druhou stranu na to dnes ráda vzpomínám, protože s odstupem času to byl vážně "úlet", takové vtipné panoptikum.

Tak například pan Dušák - takový frajerský typ. U něj bylo vždycky jasné, že bude mít nějaký nespokojený komentář k tomu, jak to tam vedeme. Nejvíc mu vadilo, že u nás na rozdíl od konkurence nemáme televizi, nemůže si tam dát pivo a taky nemůže zaparkovat hned u domu. Ano, tohle nám říkal vždycky. Z dnešního pohledu jsme byli vlastně taková sázkovka, kam si člověk musel dojít pěšky, nebyl vyrušován zvukem televizoru a navíc jsme mu nic nenalili :-). Takž hazard ve spojení se zdravým životním stylem:-).

Jednoho dne si tam Dušák přišel vsadil na číselnou hru, něco jako je sportka. Pro mě jako pro obsluhu byl zádrhel vždy v tom, že jsem se musela soustředit, na jaký konkrétní den to chce a zda na první nebo druhý tah. Každý den se totiž odlišoval jiným písmenem a tah také. Takže například před vsazené číslo 5 v pondělí při prvním tahu se muselo dát písmeno M. Takže jsem musela v tabulce zadat M5, v druhém tahu pondělního slosování se ale už muselo dát před číslo N, takže N5. A tak to šlo dál až do neděle. Zkrátka a dobře...každý jednotlivý tah (byly vždy 2 za den) měl jiné označení velkým písmenem. A to se mohlo lehce splést, když vás někdo svou negativní aurou znervózňoval. A věřte nebo ne, pan Dušák mě znervózňoval maximálně.

Dal mi tedy čísla a řekl, že chce vsadit na nedělní druhý tah. Tak jsem udělala jak si přál a byla jsem ráda, že ho mám z krku. Opět mi zopakoval, jak to u nás za nic nestojí a jak je to všude jinde lepší a odešel. Vždycky jsem si oddychla, že je pryč.

Hned v pondělí, po nedělním tahu, se s velkou parádou stavil u nás v kanceláři s partou kamarádů. Byli ve velmi rozverné a bujaré náladě. V tom Dušák vytáhl tiket a pravil:

"Tak si jdu pro těch 10.000,- korun, který jsem vyhrál na tu neděli, slečno!"

Hned mi bylo jasný, proč jsou kluci tak rozdovádění. Šli to s "haurem" Dušákem oslavit. Zřejmě je všechny svolal, aby se předvedl jako správnej frajer, že "podojil" tu naprosto nemožnou sázkovou kancelář. Kde je to úplně k ničemu, navíc si tam nemůže dát ani pivo, koukat na telku a zaparkovat auto.

Teď přišla moje chvíle:

"Je mi líto, ale tyhle čísla máte vsazený na pondělní druhý tah."

Dušák: "Ale já to chtěl na neděli, na druhej tah. Vždyť jste u toho byla a musíte si to pamatovat!!!"

Já: "Ano, pamatuju si, že jste to říkal. Ale já to spletla. Omylem jsem to vsadila na pondělí. Je mi líto. Příště si to musíte zkontrolovat."

Dušák: "No tak to snad ne!!! Já si jdu pro deset tisíc a teď nic?!!! To si snad ze mě děláte prdel!!!"

No nebudu dál rozpitvávat, co všechno tam na mě spustil. Překvapilo mě, že se zdržel nadávek na mojí osobu. Ale to jak jsem si vyslechla, že to u nás stojí za hovno, nebudu znova opakovat. To už jsem znala, tuhle básničku :-). Pochopitelně se asi i před svými kumpány najednou necítil jako macho, protože z plánovaných deseti tisíc a pařby teď nic nebude. A zádrhel byl tak trapně neočekávaný...ta blbka na přepážce to posrala!!! Skoro mi ho bylo až líto, ale co se dalo dělat. Už bylo pozdě. Co dodat na závěr...vždyť i bohové jsou jenom lidi, takže i Spartakiádní bohyně má svoje záseky no...promiň, Dušáku!!!

Jak si vsadit na kole

Jednoho dne, kdy jsem opět jela vlakem do práce....usedám do kupé a těším se na ranní projížďku malebnou přírodou. Jenže večer před tím jsme to celkem protáhli, takže do pár minut zavřu oči a usínám. Probudím se až o zastávku dál, než jsem měla původně vystupovat. Takže šok. Rychle vystupuji na vesnické zastávce a nikde ani noha. Nezbývá než se vydat zpět do "mého sázkového městečka". Když dám nohy na ramena, tak to snad ještě v stihnu před otevřením. A tak si to pádím cestou necestou, polem nepolem. Je ráno, slunce svítí, ale nikde ani živáčka. Když se dostanu do úseku, kde jdu cestou mezi lesem a polem, trochu mě napadne, že se necítím úplně bezpečně, ale kdo by si tady na mě co vzal, že :-)?

Za chvíli uslyším zvuk, něco se ke mně zezadu přibližuje...otáčím se a vidím kolaře, jak se na mě zubí a zdraví. Celkem se mi ulevilo, že vidím živou a známou duši. Nejsem už sama a zřejmě budu mít na cestě známý doprovod. Takže mě nenapadne divoká zvěř ani nic podivného. Mám ochránce :-).

Je to jeden z dalších pravidelných návštěvníků naší kanceláře. Tomuto pánovi jsme s kamarádkou říkaly "nádražák". Pracoval na dráze a odvyprávěl nám, co vše tam zažil a jak je to skvělé tam pracovat. Byl opravdu loajálním a oddaným zaměstnancem, to se musí nechat. Říkal nám, že tam pracují se svojí ženou oba dva, střídají se ve směnách tak, aby mohli dohlížet na syna (takže se moc nevídají). Jezdí na pravidelné drážní dovolené. Jeho syn jezdí na drážní tábory a dokonce i bydlí v drážním bytě a to hned v nádražní budově. Světe div se, mají i drážní zahrádku. Co víc si přát, že?

No pochopitelně jsme mu nemohly vymyslet jinou přezdívku, než právě Nádražák. Ten se pro dráhu narodil a taky pro ni i zemře. Předpokládám, že i syn po něm pak přebere drážní otěže a bude dál velebit toto "modré" řemeslo :-).

Nádražák: "Dobrý den, co Vy tady???"

Já: "Aaale, zaspala jsem a vystoupila až tady,"

Nádražák: "Ajajaj, to je nemilé. Tak snad to stihnete do práce včas, aby lidi nečekali."

Já: "To taky doufám. Ale jsem ráda, že jsem Vás potkala, trochu jsem se tu sama bála."

Nádražák: "Víte, já to dneska k Vám nestihnu. Myslíte, že Vám můžu dát sázenku s penězma tady?"

Já trochu překvapeně: "No,....asi....jo..."

Nádražák: "Tak to jste moc hodná, tady je. Tak na shledanou!"

A šlápnul do pedálů svojí skládačky a byl v tahu. Tak jsem byla zas sama uprostřed cesty mezi lesem a polem. Nicméně jsem se v duchu musela fakt smát, jak to se mnou pěkně zmáknul. Nemůžu se na něj zlobit, nebude se tady přece zdržovat neplánovaně s nějakou holkou. Musí se jasně řídit vlakovým řádem a ten má neměnný a přesný pravidla. Přes který navíc nejede vlak. Jak trefné :-). Troufám si tvrdit, ač jsme společně toto téma nikdy neotevřeli, že jeho nej barva je právě modrá. A hádejte proč :-)???


Tak co, taky jste si někdy vsadili a nic nevyhráli?
Vítejte v klubu, já taky ne :-).


Hezké zářiové dny se vzpomínkou na Doksy :-).


Spartakiádní bohyně

Žhavé historky z podsvětí MHD

Nikdy dřív by mě to nenapadlo, ale prý se dost liší osazenstvo cestujících po jednotlivých trasách pražského metra. Prý se objevují úplně jiné úkazy a perzóny na trase A, B i C. A z toho prý trasa C vychází nejhůř. No nevím, ale právě Céčko je mým denním chlebem. Přepravuji se po něm pravidelně do zaměstnání a taky nazpět. Ale rozhodně nemůžu říct, že bych se tam nudila. Největší dobrodružství totiž nastává ve večerních hodinách. To je nejsilnější kumulace zvláštních nebo vtipně vyhlížejících "hrdinů" a s nimi spojených historek.

1) Muž s broukem na zádech velikosti dvacetikoruny

...a tak si to zase pěkně jedeme večer z práce s mojí drahou kolegyní a hodnotíme co uplynulý den dal a vzal :-). V tom se otevřou dveře na stanici Pražského povstání a nastoupí statný muž v tmavě hnědé kožené bundě (opět má oblíbená hnědá :-)).

Na první pohled by se mohlo zdát, že na tom není nic zvláštního. Ale to jen do té doby, než se k nám muž otočí zády, kde zhruba v místě mezi jeho lopatkami trůní veliký živý brouk červeno - zlatavé barvy velikosti kovové dvacetikoruny. Okamžitě mi zazáří očička vzrušením a dloubu nenápadně loktem do kolegyně. Ta je také hned v pohotovosti a merčí. Je to opravdu nezvykle velké a neobvykle zabarvené hmyzí zvířátko. Nemůžeme z něho spustit oči. Je evidentní, že tento pán o něm nemá ani tucha. Protože kdyby o něm věděl, určitě by si ho nechal sednout spíš na rameno jako papouška nebo opici. Jenže tady je to na zádech. Tato nezvyklá situace nás hodně baví a tak na něj stále upřeně zíráme a čekáme co se bude dít dál.

Po nějaké době se uvolní místo k sezení. Náš sledovaný "hrdina" je nejspíš unavený a chce ulevit svým končetinám. Takže se rychle přesouvá k uvolněné sedačce, kde nejen že ztěžka dopadne na svojí sedací část, ale i zprudka narazí zády do opěradla. V tom vytřeštíme s kolegyní oči a je nám to jasné. Tohle byla zřejmě první a zároveň poslední jízda zlatavého brouka velikosti dvacetikoruny. Ten prudký náraz zkrátka nemohl přežít. Muž o celém případu nemá stále nejmenšího šajna a nechápavě na nás hledí, protože si nešlo nevšimnout, jak v sobě dusíme smích.

Stále jsme ještě doufaly, že třeba má tato historka optimistický závěr, ale bohužel ne. Muž po pár zastávkách vystoupil a osmi nohý "ozdobný" kamarád je fuč...takže budiž mu země lehká. Na druhou stranu, měl štěstí. Skonal na nejvhodnějším místě, právě v podzemí (in the underground) :-).
Vlastně se vždycky těšíme, co zajímavého nám další "výlet" metrem z práce domů nachystá a věřte nebo ne, materiálu je hodně. Teda pokud máte náladu, bystré oko a jste ve střehu :-).

2) Čelní náraz

Další vtipná historka se odehrála v autobuse MHD taktéž v Praze. Vyjížděla jsem ze stanice Na Cibulkách směrem dolu s prudkého kopce po tzv.kocourech. Řidič s námi jel, "jako když to ukrad".Tentokrát byl hrdinou opět muž. Teď si tak říkám, že to může působit, že jsem si na muže zasedla a do vtipných historek obsazuji hlavně je. Ale věřte mi, není tomu tak, prostě nějak víc a možná i raději právě muži obsazují tyto "životní role" :-). Teda alespoň v mém okolí.

Takže...jedeme s prudkého kopce rychlostí blesku po kocouřích hlavách. Já jakožto sedící mám co dělat, abych se vůbec udržela na sedačce. A co teprve ten pán vedle, který hrdinně stojí a jen se drží pravou rukou horního madla. V tom autobusák prudce zabrzdí a tento stojící muž to už neustojí a letí po celé délce autobusu dopředu ke kabině řidiče, o kterou se rozplácne. Zároveň cestou ztrácí botu. Je to jak v černobílé grotesce.

Naštěstí se mu nic nestalo, byl jen lehce dezorientován a asi i trochu omráčený z toho nárazu. Ochotně se ho ujímá starší paní hned na prvním dvoj sedadle a pomáhá mu se usadit. Ztracenou botu soucitně podává další spolucestující. Takže se vše tváří v pořádku a kompletně. V tom při další zastávce po této události nastupuje nerudná důchodkyně s pojízdnou taškou, která absolutně netuší, co se před pár chvílemi odehrálo a hned bez ostychu spustí na "pomačkaného hrdinu":

"No prosím Vás, takovej mladej člověk!!! No, snad mě pustíte sednout!!! Tohle je místo pro invalidy přece!!!"

A to už celý autobus nevydržel a dal se do upřímného smíchu. Náš hrdina beze slova a jakéhokoliv vysvětlování vstal a opět se postavil. Zbytek cesty dojel ve stoje. Již byl poučen a ví jak má v případě nouze manévrovat. Vlastní zkušenost je nepřenosná a nejlepší škola, no ne?

Tímto bych ráda všem popřála pohodové a ničím nerušené cestování nejen pražskou MHD, která je nejen dobře organizovaná, ale díky zábavě a smíchu přispívá k prodloužení života :-).


Taky se vám občas namane nějaká obdobná situace v MHD?


Přeji hezké zářiové dny plné zážitků :-).




Spartakiádní bohyně