Jak jsem špatně vsadila čísla a zaspala ve vlaku

Již uběhlo celkem dost vody v řece, kdy se odehrál tento příběh, ale s nadcházejícím podzimem mi nezbývá, než si ho s úsměvem na rtech připomenout...

Jak sem se trochu sekla při sázení

Kdysi jsem pracovala v sázkové kanceláři v jednom nejmenovaném, malém, leč celkem známém městečku, kam všichni v létě rádi zavítají k jezeru. Tuto nenápadnou, dnes již neexistující kancelář, navštěvovalo pár stálých hostů. Tito byli nezapomenutelní tím, že člověk za nějaký ten čas věděl, co se bude odehrávat, měl je přečtené. Jejich návštěvy probíhaly v pravidelných intervalech, říkali vesměs to samé, sázeli si na ty samé favority a přisazovali stejný počet bodů. Pokud se někdy stala změna, okamžitě jsem ožila a říkala si zaplať Pán Bůh, příjemné vyrušení z "autistického" stereotypu :-). Prostě jste si podle nich mohli řídit hodinky a předpokládat co za téma vytáhnou tentokrát. Což pro člověka, který má rád zajeté pořádky a nerad vybočuje z řady je celkem uklidňující, ne však pro mě a mojí kamarádku, s kterou jsme tam pracovaly. Na druhou stranu na to dnes ráda vzpomínám, protože s odstupem času to byl vážně "úlet", takové vtipné panoptikum.

Tak například pan Dušák - takový frajerský typ. U něj bylo vždycky jasné, že bude mít nějaký nespokojený komentář k tomu, jak to tam vedeme. Nejvíc mu vadilo, že u nás na rozdíl od konkurence nemáme televizi, nemůže si tam dát pivo a taky nemůže zaparkovat hned u domu. Ano, tohle nám říkal vždycky. Z dnešního pohledu jsme byli vlastně taková sázkovka, kam si člověk musel dojít pěšky, nebyl vyrušován zvukem televizoru a navíc jsme mu nic nenalili :-). Takž hazard ve spojení se zdravým životním stylem:-).

Jednoho dne si tam Dušák přišel vsadil na číselnou hru, něco jako je sportka. Pro mě jako pro obsluhu byl zádrhel vždy v tom, že jsem se musela soustředit, na jaký konkrétní den to chce a zda na první nebo druhý tah. Každý den se totiž odlišoval jiným písmenem a tah také. Takže například před vsazené číslo 5 v pondělí při prvním tahu se muselo dát písmeno M. Takže jsem musela v tabulce zadat M5, v druhém tahu pondělního slosování se ale už muselo dát před číslo N, takže N5. A tak to šlo dál až do neděle. Zkrátka a dobře...každý jednotlivý tah (byly vždy 2 za den) měl jiné označení velkým písmenem. A to se mohlo lehce splést, když vás někdo svou negativní aurou znervózňoval. A věřte nebo ne, pan Dušák mě znervózňoval maximálně.

Dal mi tedy čísla a řekl, že chce vsadit na nedělní druhý tah. Tak jsem udělala jak si přál a byla jsem ráda, že ho mám z krku. Opět mi zopakoval, jak to u nás za nic nestojí a jak je to všude jinde lepší a odešel. Vždycky jsem si oddychla, že je pryč.

Hned v pondělí, po nedělním tahu, se s velkou parádou stavil u nás v kanceláři s partou kamarádů. Byli ve velmi rozverné a bujaré náladě. V tom Dušák vytáhl tiket a pravil:

"Tak si jdu pro těch 10.000,- korun, který jsem vyhrál na tu neděli, slečno!"

Hned mi bylo jasný, proč jsou kluci tak rozdovádění. Šli to s "haurem" Dušákem oslavit. Zřejmě je všechny svolal, aby se předvedl jako správnej frajer, že "podojil" tu naprosto nemožnou sázkovou kancelář. Kde je to úplně k ničemu, navíc si tam nemůže dát ani pivo, koukat na telku a zaparkovat auto.

Teď přišla moje chvíle:

"Je mi líto, ale tyhle čísla máte vsazený na pondělní druhý tah."

Dušák: "Ale já to chtěl na neděli, na druhej tah. Vždyť jste u toho byla a musíte si to pamatovat!!!"

Já: "Ano, pamatuju si, že jste to říkal. Ale já to spletla. Omylem jsem to vsadila na pondělí. Je mi líto. Příště si to musíte zkontrolovat."

Dušák: "No tak to snad ne!!! Já si jdu pro deset tisíc a teď nic?!!! To si snad ze mě děláte prdel!!!"

No nebudu dál rozpitvávat, co všechno tam na mě spustil. Překvapilo mě, že se zdržel nadávek na mojí osobu. Ale to jak jsem si vyslechla, že to u nás stojí za hovno, nebudu znova opakovat. To už jsem znala, tuhle básničku :-). Pochopitelně se asi i před svými kumpány najednou necítil jako macho, protože z plánovaných deseti tisíc a pařby teď nic nebude. A zádrhel byl tak trapně neočekávaný...ta blbka na přepážce to posrala!!! Skoro mi ho bylo až líto, ale co se dalo dělat. Už bylo pozdě. Co dodat na závěr...vždyť i bohové jsou jenom lidi, takže i Spartakiádní bohyně má svoje záseky no...promiň, Dušáku!!!

Jak si vsadit na kole

Jednoho dne, kdy jsem opět jela vlakem do práce....usedám do kupé a těším se na ranní projížďku malebnou přírodou. Jenže večer před tím jsme to celkem protáhli, takže do pár minut zavřu oči a usínám. Probudím se až o zastávku dál, než jsem měla původně vystupovat. Takže šok. Rychle vystupuji na vesnické zastávce a nikde ani noha. Nezbývá než se vydat zpět do "mého sázkového městečka". Když dám nohy na ramena, tak to snad ještě v stihnu před otevřením. A tak si to pádím cestou necestou, polem nepolem. Je ráno, slunce svítí, ale nikde ani živáčka. Když se dostanu do úseku, kde jdu cestou mezi lesem a polem, trochu mě napadne, že se necítím úplně bezpečně, ale kdo by si tady na mě co vzal, že :-)?

Za chvíli uslyším zvuk, něco se ke mně zezadu přibližuje...otáčím se a vidím kolaře, jak se na mě zubí a zdraví. Celkem se mi ulevilo, že vidím živou a známou duši. Nejsem už sama a zřejmě budu mít na cestě známý doprovod. Takže mě nenapadne divoká zvěř ani nic podivného. Mám ochránce :-).

Je to jeden z dalších pravidelných návštěvníků naší kanceláře. Tomuto pánovi jsme s kamarádkou říkaly "nádražák". Pracoval na dráze a odvyprávěl nám, co vše tam zažil a jak je to skvělé tam pracovat. Byl opravdu loajálním a oddaným zaměstnancem, to se musí nechat. Říkal nám, že tam pracují se svojí ženou oba dva, střídají se ve směnách tak, aby mohli dohlížet na syna (takže se moc nevídají). Jezdí na pravidelné drážní dovolené. Jeho syn jezdí na drážní tábory a dokonce i bydlí v drážním bytě a to hned v nádražní budově. Světe div se, mají i drážní zahrádku. Co víc si přát, že?

No pochopitelně jsme mu nemohly vymyslet jinou přezdívku, než právě Nádražák. Ten se pro dráhu narodil a taky pro ni i zemře. Předpokládám, že i syn po něm pak přebere drážní otěže a bude dál velebit toto "modré" řemeslo :-).

Nádražák: "Dobrý den, co Vy tady???"

Já: "Aaale, zaspala jsem a vystoupila až tady,"

Nádražák: "Ajajaj, to je nemilé. Tak snad to stihnete do práce včas, aby lidi nečekali."

Já: "To taky doufám. Ale jsem ráda, že jsem Vás potkala, trochu jsem se tu sama bála."

Nádražák: "Víte, já to dneska k Vám nestihnu. Myslíte, že Vám můžu dát sázenku s penězma tady?"

Já trochu překvapeně: "No,....asi....jo..."

Nádražák: "Tak to jste moc hodná, tady je. Tak na shledanou!"

A šlápnul do pedálů svojí skládačky a byl v tahu. Tak jsem byla zas sama uprostřed cesty mezi lesem a polem. Nicméně jsem se v duchu musela fakt smát, jak to se mnou pěkně zmáknul. Nemůžu se na něj zlobit, nebude se tady přece zdržovat neplánovaně s nějakou holkou. Musí se jasně řídit vlakovým řádem a ten má neměnný a přesný pravidla. Přes který navíc nejede vlak. Jak trefné :-). Troufám si tvrdit, ač jsme společně toto téma nikdy neotevřeli, že jeho nej barva je právě modrá. A hádejte proč :-)???


Tak co, taky jste si někdy vsadili a nic nevyhráli?
Vítejte v klubu, já taky ne :-).


Hezké zářiové dny se vzpomínkou na Doksy :-).


Spartakiádní bohyně