Spartakiádnické jubileum...60 let

A Bohyně má rest!!!

Tak a Spartakiádní bohyně má rest!!! Zklamala, promrhala svojí příležitost k tematickému příspěvku s předstihem. Protože 23.6.2015 - tomu totiž bylo právě 60 let, co spatřila světlo světa první oficiální celostátní Spartakiáda ze Strahovského stadionu. Ach jo, musím si to napsat do kalendáře na příští rok, abych to už vychytala a nepřišla opět trapně s křížkem po funuse. Ale blbý je, že příští rok už to nebude významné jubileum...sakra!!! No nevadí, poznamenám si to tedy pro příští jubilejní dekádu. Ale já vlastně nemám stolní kalendář na desetiletí!!! Takže to by vlastně mohl být můj další vynález hodný patentování, že? To by přece uvítal kde kdo. Takhle si to pěkně plánovat na pětiletky a desetiletky dopředu jako dovolenou v Jugoslávii, koupi televizoru atd.:-). Bude to tedy můj druhý patentovací návrh, hned po dřevěném telefonu na kliku (viz. můj předposlední příspěvek) :-).

No, ale abych tady jen nemudrovala nad tím, jak jsem to celý pokazila, přehodím tedy na historickou nótu. Tedy do roku leta Páně 1985, kdy jsem svojí první a zároveň poslední Spartakiádu sama absolvovala.

Když se z Bohyně stane Bohyně spartakiádní?

Chodila jsem do první třídy základní školy. Do té doby jsem vedla naprosto obyčejný život dítěte vlastnící céčka (nesnášela jsem ty hnědé barvy, ale nikdo je se mnou nechtěl směnit za fosforový, což jsem nechápala), pravidelně hranatou brašnu připomínající poštovní schránku na rohu ulice a jarmilky. Dále pak cvičební dres na tělocvik, jemuž vévodily tmavě modré trenýrky z elastického materiálu, které zdobila kapsička na zadku. Sem jsme si vždy ukládaly posmrkaný plátěný kapesník zmačkaný do koule. Protože v té době ještě jednorázové papírové kapesníky nebyly na trhu. No a dětská prdelka s touto kapesníkovou bambulí vypadala trošku jako dětská prdelka s nádorem. No a co, hlavně že byl kapesník po ruce. Na estetickou stránku nehleď, důležitá je praktičnost.

Ale ve skrytu duše jsem tajně toužila po hranatém penálu na magnetky, tričku s Mickey Mousem, plakátu Hložka a Kotvalda a spoustě dalšího. Nicméně okamžikem kdy jsem se dozvěděla, že jsem mezi výherci soutěže "možná účast na akci Spartakiáda Strahov", rázem se mé dětství zalilo sluncem. Protože tohle privilegium neměl každý můj spolu soukmenovec. Nevím ani jak jsem k té poctě přišla já sama. Asi zřejmě tím, že jsem zvládala dobře kotoul a mezi jiskrami jsem byla kronikářka :-). Možná za tu oddanost k funkci. Ale to jsou holé spekulace. Nemůžu za to dát ruku do ohně.
Na druhou stranu jsem jako jiskra vlastně měla i restík, kvůli kterému musela jít moje mamka do školy. Napsala jsem totiž na transparent prvomájového průvodu v Zápisníku mladé jiskry nápis "MY CHCEME CHLÉB". A to se prý v té době nehodilo, jak mi mamka vysvětlila poté, co byla na koberečku. Tak jsem to pak vygumovala a přepsala na "MY CHCEME MÍR". To už bylo v pořádku. Takže jsem tu účast měla možná i za přizpůsobení se myšlence ducha doby:-).

Bohyně součástí cvičebního tělesa

No ale k akci Spartakiáda 1985...
Takže jsme se pravidelně 2x týdně scházeli v tělocvičně školy a nacvičovali jak mourovatí. Patřila jsem do souboru dětí, které cvičily v oranžovo-bílých dresech. Jako cvičební pomůcku jsme měly polystyrenové modré kvádry s vyobrazením těla papírového draka. Co dítě, to určitá část soukolí. Já byla hlava. Takže dobrý.

První mezistupeň aktivních příprav bylo veřejné vystoupení na sportovním stadionu našeho okresního města. Byla jsem nervózní jak malá holka (i když to jsem vlastně byla) a nemohla dospat významného dne. Stadion byl zaplněný k prasknutí, všechny tribuny byly obsazeny. A cvičenci střídali cvičence. V ten den jsem se tam potkala i s mojí starší sestrou, která také vzdávala hold vlasti, ale v jiném věkovém stupni - mladší žáci - zelené dederonové sukénky a bílá trička (to jen pro připomenutí pamětníkům).

Myslela jsem, kvůli té nervozitě z davu lidí, že to určitě nedám, že to spletu, zapomenu. Ale co jiného mi zbylo, než zkoušku podstoupit?! A naštěstí to dopadlo dobře. Naše dračí těleso spolu s ostatními tělesy to dalo v pohodě. Byla jsem šťastná, jak jen spartakiádní dítě může být a za odměnu jsem dostala od mamky penál na magnetky a Vitacit. To už jsem blažeností přímo přetékala. Obdobně jako když je dítě (holka) pasovaná na dítě (ženu).

Být ženou je radost

Mám tady k tomu takovou malou vsuvku....
...moje mamka mi nechtěla všeobecně působit újmu ani při každoročních oslavách MDŽ. Všechny dospělé ženy naší rodiny v tento významný den dostávaly rudý karafiát a nějaký malý dárek. Sestra sice v tu dobu dospělá žena také ještě nebyla, aby mohla být takto obdarována, ale právě 8.března má měla a bude mít vždy narozeniny. Prostě věděla kdy se má strategicky narodit, na rozdíl ode mě. To znamená, že vždy na MDŽ také dostávala dárky. Takže já jediná - dítě (žena) -neměla dostat nic :-(. I zželelo se matce dítěte a také mu 8.března přichystala pravidelně malý dárek na povzbuzení, například kasičku:-). Hned jsem se cítila důležitější, protože jsem v tento den plný estrogenu byla pasovaná mezi právoplatné ženy. Ale to trvalo to vždy jen 24 hodin. Nicméně stačilo to jako generálka na opravdovou dospělost. Za takto poskytnutý trenažér své paní matce dodatečně děkuji :-). Konec vsuvky...

Abych to ale dokončila. Až na Strahov to naše dračí těleso bohužel nedotáhlo, zato moje sestra a její tým ano. Jela jsem ji proto s máti doprovodit alespoň jako divák. A i tak jsem byla nadšená. Protože to byl velkolepý zážitek pro nás mimopražské. Vidět ty obrazce z lidských těl a slyšet ty hudební skvosty,...nepopsatelné. Nicméně musím přiznat, že Poupata se mi líbila ze všech nejvíc, i lety zprofanovaná průvodní píseň od Michala Davida. Přála jsem si být jedna z nich. Ale měla jsem smůlu, už jsem dostala penál na magnety a kasičku. Další z těch co mě oslovili byli Vojáci, kteří to měli fakt vymakaný. Stavěly takové mohyly ze svých těl, z jejichž vrcholu skákali. Žádný béčka, prostě hauři adrenaliňáci. Kdo ale v tomto tempu lehce nestíhal byli muži 45+. Na ty jsem bohužel nenašla video, abych připomněla pro představu:-). Prosím o prominutí. Jejich cviky byly velmi jednoduché. Jen výpady do stran, vpřed a vzad. Na ty asi jejich ženy nebyly tak hrdé když je sledovaly z tribuny, jako já na odhodlaný vojáky.

Adept na tatínka ze Strahovského stadionu - nebrat!

Dokonce i mezi námi seděl jeden muž 45+, který necvičil. Bylo to divné. Ale nevěnovala jsem mu žádnou pozornost až do té doby, než začal oslovovat mojí máti se slovy: "Vy dneska necvičíte? To je snad škoda ne?! Takové krásné poupě!"
V přeneseném slova smyslu se jí snažil vlichotit, že vypadá mladě a že se mu evidentně zamlouvá. To jsem pochopila i já v 6ti letech. Přeci jen už jsem měla za sebou ty vpády do světa žen v rámci MDŽ, které mi mamka každoročně uštědřovala. Ale to už jsem začala být lehce nervózní, protože jsem čula zradu. Nechci náhradního tatínka, který by se navíc zmohl jen na výpad vpravo a vlevo. Začala jsem tedy předstírat, že potřebuji neodkladně na malou a už to váááážně nevydržím. Mamka mé fingované biologické hodiny vyslyšela a šla se mnou. Na toaletě jsem jí mezi čtyřma očima jako žena ženě vysvětlila, že takhle teda ne. Že tohle pro ní rozhodně není vhodný adept a že z toho rozhodně nekouká nic dobrýho. Na štěstí mé domluvě vyhověla a nechala pětačtyřicátníka na Strahově.
Nicméně našla si pak po čase někoho úplně jiného. Jejich seznámení však proběhlo tematicky při oslavách MDŽ. A tím se kruhy uzavřely :-).


Máte také nějaké vzpomínky na svoji účast při Spartakiádě?

Pokud ano, posdílejte :-).




S nostalgickou vzpomínkou na nedávné časy,


Spartakiádní bohyně

Když se telefon rozhodne skákat šipku do záchodu

Dnes jsem si v tomto roce už podruhé pořídila nový mobilní telefon. Ne snad proto, že bych byla tomu prvnímu nevěrná, ale pouze proto, že mi právě ten předchozí moc dlouho "živý" nevydržel.

Mám nový vynález - dřevěný telefon na kliku
Jsem naprostý technický analfabet. Nikdy jsem nevlastnila poslední výstřelek čehokoliv ze sekce technických vymožeností. Bojím se toho. Co když mě to třeba kousne. Kdyby bylo po mém, tak je vše stále dřevěné a ideálně na kliku. Ale bohužel vývoj jde mílovými kroky kupředu. Takže se, i když to lehce dře, musím také přizpůsobovat. Navíc onen zmiňovaný dřevěný telefon zatím nikdo neuvedl na trh. Napadá mě tedy, že by možná stálo za to, se nad tím zamyslet a vyplnit tak díru na trhu. Třeba je nás víc takových, kdo by "dřeváka" vzal za vděk.

Nicméně někdy v březnu jsem se osmělila a pořídila si, tedy prozatím, moderní a současný Bellův přístroj. Paní prodavačka mi vše náležitě vysvětlila, cenově jsem byla také spokojena a těšila jsem se na sluncem prozářené mobilní časy. Na závěr mi bylo doporučeno si mého nového kamaráda raději pojistit "na blbost". I zdráhala jsem se, protože mi to přišlo zbytečné. Ale nakonec jsem odcházela mimo telefonu, i s roční pojistkou.

Choď sám tam, kam i král sám chodí

Velmi rychle jsme se s mým novým přírůstkem spřátelili a já si říkala, jak jsem mohla tak dlouho žít s jeho nemoderním a zastaralým předchůdcem. Najednou jsem na na tom starém telefonu neviděla nic hezkého a nenechala na něm nit suchou. Našla jsem si k tomu novému velmi blízký vztah. Stalo se z něj mé nerozlučné dvojče, byli jsme stále spolu.
Dokonce i tam, kam i král chodí sám. Jo, i tam. Tak jsem si takhle jednou, to jsem měla svého mobilního bratra circa měsíc, chtěla sednout na "královský trůn" a v tom se stalo něco neočekávaného. Můj milý věrný druh vyskočil z mé kapsy volného svetru a hodil samovolně šipku do záchodové mísy. Neee!!! To snad neeee!!! Pomoooc!!! Zavolejte záchranku!!! Musím mu dát umělé dýchání!!! Nebo snad raději resuscitovat???
Došlo mi, že to přísloví o králi má vážně svůj opodstatněný důvod. Že tam ten král má prostě opravdu chodit sám!!! A měla jsem to! Zase ponaučení.

Umíte si představit, jak jsem byla nepříčetná a nešťastná a proklínala nebesa. Nicméně bylo po společných chvílích ve dvou - koroze začala plíživě nahlodávat útroby mého miláčka. Volala jsem tedy rychle doktora, naštěstí jsem měla onu "pojistku na blbost". Záchranáři se tedy ujmuli maroda velmi rychle, nicméně ho nezachránili. Pouze mi nabídli cenovou kompenzaci. Moc mě to mrzelo, i slza ukápla. Ale v tu chvíli jsem byla ráda, že jsem si ho opravdu nechala pojistit a nepřijdu alespoň finančně zkrátka.

Nechci už být nevěrná

S pokorou jsem se tedy vrátila k již zapomenutému a pomluvenému starému modelu, který se uražený a smutný schovával (pro jistotu) v zásuvce mého stolu. Omluvila jsem se mu a požádala ho o odpuštění, že jsem mu byla nevěrná. Protože on, ač už lehce opelichaný, tu pro mě stále byl. Asi 2 dny mi trvalo, než jsem si zase zvykla na jeho zastaralé fungování, přeci jen jsem už byla zvyklá na vyšší level. Ale naštěstí se nám podařilo naše staré přátelství navázat tam, kde bylo přerušeno a bylo nám zase fajn. Čas plynul vesele dál...

Dnes se mi ale opět zachtělo pocítit závan svěžího větru ve vlasech v podání modernějšího modelu telefonu. Tak jsem bezmyšlenkovitě vběhla do stejného obchodu, jako tehdy v březnu. Opět jsem měla štěstí na tu samou paní prodavačku. Odvyprávěla jsem jí tedy svůj příběh s utopeným a naštěstí pojištěným telefonem, který mi posledně prodala. Vybraly jsme společně dalšího nástupce, tentokrát ještě o něco vychytanějšího. Pojištění už bylo samozřejmostí a nenechala jsem se přemlouvat.

Doma jsem s chutí rozbalila krabičku a těšila jsem se, jak svého nového kamaráda zprovozním. No, neradovala jsem se dlouho. Zjistila jsem totiž, že moje retro SIM karta bohužel nepasuje do tohoto modelu, který je zařízený pouze na micro verzi. Takže jsem milého krasavce zase uložila zpátky do postýlky (krabičky). A zítra ho vezmu, jak mi bylo doporučeno, na pedikůru k mému operátorovi. Zde prý mojí SIM kartě trochu přistřihnou křidélka, aby se do nového domečku vešla. Do té doby mi ale bude věrně sloužit můj "už podruhé opuštěný", nicméně stále oddaný "starý dobrý mobilní vlk". Tentokrát mám ale na paměti známou pravdu, jak zpívá dojice Svěrák/Uhlíř: "Neopouštěj staré věci pro nové, i když barva reziví a prýská...".
Nechám si proto svého starého dobrého mobilního vlka vystaveného na čestném místě. Ideálně na piedestalu pro všechny případy, protože je to věrňák a parťák do nepohody, vždycky připravený mi pomoci. A takové si přece musíme hýčkat!!!


Máte také věrného přítele do nepohody?




Tentokrát trochu nostalgická Spartakiádní bohyně

Jak si užít dovolenou - Mallorca - 2.díl

Rušný hotel není pro každého

Jak jsem psala posledně, odlet na Mallorcu byl pro nás s Davidem trochu dramatický. Ale o to víc mě to bavilo a uložila jsem si zážitek do sekce dlouhodobé paměti a dodnes to patří mezi moje oblíbený historky z natáčení:-).
Dneska bychom už zřejmě volili jiný typ ubytování, ale tenkrát to prostě mělo být ve velkém multikulturním hotelovém komplexu. To znamená několik různých národů pohromadě. Nejvíc jsem zaznamenala Rusů, Němců a Čechů. Bylo tam každý večer velmi rušno a živo. Často jsme museli spát se zavřenými okny, aby se vůbec dalo usnout, což bylo v tom vedru celkem náročný.

Velmi zábavné byly i společné snídaně a večeře s ostatními návštěvníky hotelu. Hostů spousty a jídla mraky. Každý mohl sníst co zvládl. Pro mnoho jedlíků to byla výzva. Na jeden talíř si dokázali naložit několik druhů masa, několik příloh, zeleninový salát a k tomu navrch zmrzlinu. A to všechno pěkně dohromady, ať se šetří nádobím. Častokrát si i chodili přidat a obdobnou podívanou zopakovali. Společné stolování skýtalo vždy pro nadšeného pozorovatele (pro mě a Davida) mnoho výživného materiálu. Byla to tak výživná podívaná, že jsem často nemusela ani jíst. S Davidem jsme některé zajímavé dvojice měli i pojmenované.

KOŽAK - jasný ALFA SAMEC

Například jsme tam měli oblíbenou dvojici - tzv.Kožakovi. Byl to muž a žena středního věku. On měl naprosto holou hlavu (odtud Kožakovi), nasvalené vypracované tělo, které vždy obepínalo elastické tričko. Dále ostře řezanou tvář s výrazem "ať si tady se mnou nikdo nezahrává, jinak si to s ním rozdám". Podle mého to byl voják z povolání, který je na dovolené, ale ještě to nevzal na vědomí. Ona byla tichá, jemná a éterická dáma, oděna vždy do elegantních vlajících šatů. On jako vůdce, před tím než položil jídlo na svůj nebo její talíř, vše důkladně očichal. Zřejmě proto, aby si byl jist, že to není otrávené. Působil velmi soustředěně a machisticky. Nikdy jsem ho neviděla se usmát. Vždy měl jeden výraz - kamenný. Myslím, že v místních mužích budil respekt, autoritu a určitě i ve skrytu duše obdivovali jeho muskulaturu. Svým vyzařováním dával najevo, že v této hotelové tlupě je ALFA SAMEC.

Označte si lehátko stejně, jako si psi značkují svoje teritorium

A teď k bazénu...ten byl před hotelem vždycky obsazený do posledního volného lehátka, a to hned po snídani. Vůbec mi hlava nebrala jak to ty lidi dělaj. Vždyť je teprve ráno a už je plno. Zábava v plném proudu a my absolutní outseidři zase s křížkem po funuse. Časem jsem zjistila, že k bazénu chodí naši spolu dovolenkáři už při ranním rozbřesku. Označí si svoje místa tím, že rozloží ručníky na lehátka, aby to vypadalo, že tenhle domeček už je obsazený. Pak se zase v poklidu vrátí do svých vyhřátých postýlek a ještě si dají dvacet. Následně jako by nic jdou na snídani a po ní v pohodě vyrazí na své označkované místo. Prostě stejně jako si psi značkují své teritorium, i oni si takto značkovali svá lehátka u bazénu. A měli za to odměnu v podání hromadného opékání a veselí se stovkou lidí. Fakt mi to přišlo vynalézavé, ale zároveň nad moje lidské možnosti. Nejsem ranní ptáče a myslím, že ani nebudu. Takže si o válení u bazénu v hotelovém komplexu můžu nechat jen zdát.

Takže jsme se chodili koupat na na útesy, tam to bylo dobrodrůžo. A to nejen proto, že tam bylo minimum lidí, skalnatý prostředí a daleko dravější vlny rozbíjející se o skály. Ale i proto že jsme tam za tu krátkou dobu, co jsme to tam navštěvovali, potkali dva podezřelé místní pány, kteří si tam chodili krátit horká letní odpoledne s rukou v plavkách. Když jsem si jednoho z nich v dálce všimla prvně a upozornila na to Davida, byla jsem ujištěna, že to se mi jenom zdá, že moje fantazie je zase moc rozjetá. Tak jsem se uklidnila, protože tohle by přece "samec" poznal. No ale pár dní na to se jeden takový "neškodný" pán vydal velmi blízko k naší separované dvojici, soukromě se vyhřívající mezi vyvýšenými kameny. Byl od nás opravdu jen pár metrů, řekněme 5. Ale to už bylo naprosto zřejmý a evidentní o co tady běží. Okamžitě potom, co jsem to zaznamenala, jsem zacloumala s odpočívajícím Davidem, který se po otevření očí bleskurychle vztyčil a vyběhl za ním, hájíc své teritorium. Pán sbalil svá fidlátka (fidlátko) a utekl. Takže bylo jasný, že tady to taky není to pravé ořechové. Tímto zážitkem byly útesy zapovězeny.

Jak zvýšit partnerovi sebevědomí před ALFA SAMCEM

Tak jsme se rozhodli, že budeme chodit na klasickou pláž. Ostatně tam to také nebylo nikterak přelidněné, obzvlášť dopoledne. Usídlili jsme se tedy na vybraném místě a v dostatečné vzdálenosti byli zase další lidi, takže pohoda.
Nicméně zhruba za dvě hodiny si pár metrů od naší základny rozložili deku právě Kožakovi. A to už David větřil, neboť tohle byl jeho "rajon". Byli jsme právě v moři a pozorovali dvojici Kožakových z mořské hladiny. Rozbalili deku, odhodily svršky a posadili se. On vyndal z tašky olej na opalování a začal se natírat. Dával si obzvlášť záležet, protože bylo evidentní, že je na svoje tělo patřičně hrdý a rád ho dává světu na odiv. S nanášeným olejem se jeho hruď výrazně leskla v poledním žáru. Davida evidentně tento vojenský nadšenec vnitřně iritoval, protože měl okamžitě na jeho adresu spoustu ironických poznámek. Asi jsem ho chápala, ale přišlo mi to vtipný. Takový to chlapský soupeření.

A vzhledem k tomu, že jsem pro každou špatnost, napadla mě jedna věc, kterou mi David dodnes nezapomněl, ale já si nemohla pomoct :-). Uvědomila jsem si, že vlastně ve vodě mám jako žena tu výhodu, kterou na souši mít nebudu. Ve vodě totiž UNESU Davida :-). Nenápadně jsem se proto postavila na písčité dno a pomalu se sunula k němu. On stále hudroval něco na Kožakovu adresu. To mě ještě víc motivovalo. Chytla jsem hbitě Davida do náruče, položila na lopatky a začala ho v té nadnášející mořské vodě nosit. No je vám doufám jasný, že se mu to sakra nelíbilo. A že se kluk vzpíral, mrskal a nadával. To mě pochopitelně ještě víc rozesmívalo v nastalé absurdní situaci. Ale já nepustila. Nutilo mě to smát se ještě víc. Bylo to vážně komický, jak se tam tak škubal a vrtěl a kopal nohama a snažil se mi vytrhnout. Do toho něco ostřejšího halekal. Já vydávala svůj životní výkon v síle mých paží. A Kožak? Ten nás stoicky pozoroval ze břehu, natírajíc nadále své sošné tělo. Výraz jeho tváře mluvil za vše, evidentně námi opovrhoval. Tohle byla zábava pod jeho úroveň. No a to mě právě bavilo.
"Karolíno, takže jsem teď před Kožakem za úplnýho kreténa, můžeš toho konečně nechat!!!" Vycítila jsem, že to už přestává být legrace, tak jsem tedy uvolila "kravatu" a pustila Davida na dno:-). Po zbytek dne jsem si dost vyslechla o hodně blbých vtipech a naprosto nevhodným chování. Hlavně teda před Kožakem.

Já vím, že to ode mě nebylo úplně fér, ale jak jsem psala, nemohla jsem si pomoct.
A můžu vám s naprosto čistým svědomím říct, že kdybych měla opět takovou příležitost, neubránila bych se znovu, protože tím smíchem jsem si prodloužila život minimálně o jeden rok :-).


A co vy, jste taky trochu zlomyslní???




Vaše Spartakiádní bohyně

Jak si užít odlet na dovolenou...

Je 1.června. Slunce hřeje, ptáci zpívají, kytky voní...ale hlavně léto se kvapem blíží. Takže se mi pochopitelně vybavují vzpomínky na všechny možné dovolené, které jsem za svůj život absolvovala. Jedna byla obzvláště vydařená. Bylo to před pár lety u moře, na Mallorce.

Mít přítele horolezce rozhodně není k zahození

Měla jsem kdysi jednoho přítele - horolezce. Byl to (a asi stále je) velký dobrodruh a taky nadšenec všech možných adrenalinových sportů. Nejvíc jsem jeho nadšení pro jakýkoliv dobrodružství ocenila, když jsem si během prázdnin, 3x po sobě nechtěně zabouchla dveře. Navíc od bytu v 6.patře, ano i to se mi stává, a nechtěla volat zámečníky ani hasiče. Tak jsem volala Davida. Během pár minut byl ochotně na místě. Rychlostí blesku se slaňoval ze střechy oknem do mého bytu. Když se mi to ale už stalo potřetí, měl lehké podezření, že to dělám schválně. A věřte mi, nedělala. Spíš jsem se tak moc soustředila na to, že se mi to už nesmí stát, že se to prostě zase stalo.

Možná ho to po tom třetím slanění už trochu unavovalo, tak usoudil že bude lepší (v rámci pudu sebezáchovy), když mě vytáhne někam daleko od domova, daleko od bytu v 6.patře a bude šetřit všechna svoje lana. Vymyslel tedy naši první a zároveň i poslední dovolenou u moře. Pochopitelně letecky a se vším všudy. To znamená v hotelu a s bazénem a se zajištěným jídlem. Byla jsem nadšená, protože jsem do té doby nikdy nikam neletěla. Takže to měl být můj úplně první zážitek ve vzduchu a trochu víc nad zemí, než je obvyklé z výšky 6.patra našeho paneláku.

Před prvním odletem v životě si zjistěte podrobnosti

Vzhledem k tomu, že jsem nechtěla nechat nic náhodě (oba dva jsme letěli poprvé), zjistila jsem si od zkušenějších, co všechno musíme na letišti absolvovat, abychom to stíhali a na nic nezapomněli. Takže jsme se v osudný den, v dvouhodinovém předstihu, dostali na letiště, odbavili zavazadla a pak jsme měli spoustu času. Teda mysleli jsme si, že ho máme dost. Najednou bylo 3/4 hodiny před plánovaným odletem a my se teprve vydali k místu shromáždění v domnění, že to je v pohodě. Netušili jsme, že nás ještě bude čekat odbavování osobních zavazadel a ještě dost dlouhá cesta přes celý areál. 

Nicméně jsme byli létáním nepolíbeni, tak jsme si to v poklidu vykračovali. Potkali jsme cestou jednu "rádoby letušku", která nás přemlouvala k akci "výhodné sbírání mílí", jež nás prý ale vůbec nezdrží. Navíc to byla záležitost přesně pro nás "pravidelné letce". Tak jsme s ní vyplňovali zdlouhavý dotazník, který začínal, hned po uvedení jména a adresy, kolonkou "jméno vaší matky za svobodna". Což mě mělo správně odradit v dalším vypisování, ale nestalo se tak. Mimo jiné nás pak pseudo letuška fotila do průkazky, kterou nám prý ochotně pošlou domů na adresu a můžeme výhodně sbírat ty míle. Na závěr nás odměnila hnědou koženkovou klíčenkou. Bezva dárek, hlavně pro mě. Hnědá vždycky patřila a patří k mým nejmilejším barvám duhy :-).

Máte smůlu, nikam neletíte

Vnímali jsme, že čas běží, tak jsme museli trochu přichvátnout. Už zbývalo jen pár minut. Když jsme dorazili na místo, nebyl tam nikdo, kromě uniformované ženy a muže za pultíkem. Přišlo nám to podezřelé. Tak jsem se chtěla ujistit, zda jsme na správném shromáždišti a ptám se: "Dobrý den, jsme tu správně? Máme odsud odlétat na Mallorku." 

Na výraz té paní dodnes nezapomenu...byla to směs nepochopení a naštvanosti. Stroze a důrazně na nás spustila: "Vaše jména! No kde jste? Už jsme váš 4x vyvolávali v letištním rozhlase! To jste jako neslyšeli? No, máte smůlu, nikam neletíte! Jste tu pozdě! Všichni už jsou na palubě."

V tu chvíli mi to celé naše langsam tempo bylo jasný. Takhle to nefunguje!!! Ale nějak jsem vycítila, že nemá cenu vysvětlovat jaký jsme neschopný vesnický burani, který ještě nikdy nikam neletěli. Otočila jsem se na Davida připravujíc se na pokus o teatrální herecký výkon a říkám: "No, tak to je bezvadný! Takže máme po moři! A po dovolený! A můžeš za to ty! Ty jseš chlap a tys to měl vošéfovat! Místo toho teď můžeme jet maximálně k Mácháči! Pod stan! Skvělý! Já to věděla, že to s tebou takhle dopadne!!!" 

Eskortním vozem jezdí jen burani

David chudák koukal smutně a snažil se mě uchlácholit. Bylo mi ho skoro líto. Netušil že to víc než trochu přeháním kvůli publiku, které nám snad může ještě pomoct. Evidentně u nich vzbuzoval soucit, že vůbec spojil život s takovouhle rozjetou nánou s nevymáchanou hubou. Po chvilce ta uniformovaná žena říká: "Tak snad se s tím bude moct dát ještě něco dělat. Nic neslibuju, ale zkusím zavolat kapitánovi a zeptat se ho, jestli vás ještě vezme na palubu." Vzala vysílačku do ruky a začala konat. Trochu se nám ulevilo, že je ještě nějaká naděje. 

Za okamžik nám sdělila, že na nás tedy letadlo počká a že pro nás posílají eskortní vozidlo. To mě trochu zarazilo. Do pár minut nám bylo přistaveno auto s reflexními pruhy i s řidičem. Bylo mi pěkně trapně, protože tohle bylo na můj vkus už moc. Pan řidič si nás během eskortní jízdy celkem dobíral. Prý že se nám málem ta dovolená pěkně prodražila. A že na sebe teda umíme strhnout pozornost. A ať si užijeme sólo nástup na palubu. Že prý nás budou určitě všichni milovat. 

A nemýlil se. Výrazy všech čekajících byly vážně "milující a všeobjímající":-). To si asi umíte barvitě představit. Ale to mně už bylo v tu chvíli jedno. Byli jsme na palubě, měli jsme svá místa a všechno krásné a báječné bylo teprve před námi. Co na tom, že začátek akce byl trochu dramatický, no bóže...

Co se dělo potom u moře je ale na další příběh.

Takže příště povyprávím dál...



Také máte nějaký podobný nebo naopak úplně jiný zážitek při odletu za hranice všedních dní???
Dejte echo:-)






Spartakiádní bohyně