pondělí 25. května 2015

Letošní dovolená? Co takhle Chorvatsko?

1.Béžový Žigul kombi je nejlepší dopravní prostředek

Letos do Chorvatska určitě nepojedu. Ale mám na něj jen samé pozitivní vzpomínky. Obzvlášť na historicky první výjezd hned po revoluci. Navždy mi proto zůstane vryta v paměti jízda v přetíženém Žigulu kombi béžové barvy, který jsme měli vybavený naprosto vším, jako správná česká výprava. Naše pětičlenná posádka sestávající ze 2 dospělých a 3 pubertálních dcer vyrazila v noci, pod rouškou tajemna, z našeho domu. Byli jsme všichni lehce nervózní. Já pochopitelně proto, že jsem se moc těšila na moře a na jízdu ve tmě a dospělí spíš z toho, aby to všechno dobře dopadlo a my to ve zdraví přežili.


2.Když ještě fungoval směnný obchod

Moji rodiče tehdy našli přes inzerát krásný apartmán hned u moře. Majitelé Andelkovi tam byli přítomní také po celou dobu našeho pobytu, bydleli v levé části domu. A vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistovaly mobily, veškerá komunikace probíhala formou dopisů. Skoro se dnes až divím, že to všechno vyšlo. A vzhledem k tomu, že v té době našim milým hostitelům chyběly na trhu nějaké produkty, které nutně potřebovali, dohodli se s mými rodiči (při korespondenci), že výměnou za náš pobyt, by chtěli přivézt konkrétní naturálie. To už se dneska taky nevidí. Takže jsme, kromě jiného, vezli v kufru béžového Žigulu kombi porcelánový bílý servis pro 12 osob, několik setů froté ručníků, bílé damaškové povlečení na 4 manželské postele a mnoho dalšího. Z potravin nechtěli nic. To se celkem divím, protože jsme měli na trhu docela velký výběr jablek.


3. Vojenská deka je přítel do nepohody

Byli jsme tak nacpaní všemi možnými věcmi, že jsme celou cestu brousili zástěrkami auta po zemi a asi 15 km od bydliště jsme museli celý kufr (který byl celkem velký, jak jsem psala, byl to kombík), znovu přeskládat. Tato půl hodinová akce vyloudila nemilý výraz ve tváři našeho otce, protože to narušovalo plán. Tímto se nečekaně posouval celý harmonogram. Přičemž mamka, která seděla vpředu vedle řidiče, dostala pod nohy chladící přenosnou tašku velikosti tehdejšího televizoru, takže měla nohy celou cestu více méně nahoře. My 3 holky jsme vyfasovaly na zahřátí hnědo-zelenou deku, která pamatovala ještě vojenské časy. Byla neskutečně těžká, tuhá a hrozně hryzala. Ale darovanému koni na zuby nehleď, tak jsme ji s díky přivinuly na naše dívčí těla a tiše úplěly.


4. Takovejhle koráb neuřídíš

Cesta přes Čehy i Rakousko probíhala celkem hladce. Mamka chtěla v řízení střídat, aby si řidič mohl také oddychnout, ale byla usazena slovy: "Neblázni, takovejhle těžkej koráb bys neuřídila." Tak se jelo dál. Na rakouských dálnicích mě překvapilo nejen to, kolik úžasných aut různých značek nás míjelo, ale i to že jsem měla pocit, že jedeme spíš dozadu. Když jsem to netaktně řekla nahlas, byla jsem usazena, že s takhle nacpaným autem pochopitelně nemůžeme jet víc jak osmdesátkou. To bylo maximum, který dokázal náš Žigulík vytlačit. Takže jsme si to pěkně s rozvahou, ale vytrvale hasili k cíli.

Druhého rána jsme se konečně ocitli v Chorvatsku. Bylo krásně, slunce zářilo a zanedlouho jsme spatřili moře. Úžasný, to budou skvělý prázdniny, pomyslela jsem si. Když jsme celkem rychle našli náš prázdninový příbytek, byli jsme opravdu nadšení, jak hezké to tam bylo. I majitelé byli velmi milí a kamarádští. Naši jim hned předávali naturálie, ať se kolem toho zbytečně nechodí a všichni vědí na čem jsou. Naštěstí byla vidět spokojenost i na opačné straně, takže všechno se vyvíjelo dobře.

Hned po ubytování, jsme všichni vyrazili natěšeně k moři. Zjistili jsme, k našemu překvapení, že majitelé mají dole pod svahem s vinnou révou vybudovanou i malou soukromou pláž. Rodiče z toho byli nadšení, že je čekají 3 týdny klidu a pohody bez davu turistů. My puberťačky jsme sice jejich nadšení nesdílely, protože jsme se chtěly pochopitelně seznamovat s chorvatskými jinochy. Pláž byla kamenitá a v moři bylo vidět dost mořských zvířátek, nejvíc však ježků. Uvědomila jsem si, že jsem si s sebou zapomněla vzít boty do vody. Moje sestry je také neměly, ale nehodlaly to nijak řešit.


5.Není nad gumový boty do vody

Následující den, když jsme vyrazili na trh pro ovoce a jiné nezbytné věci, jsem si vyžádala koupi gumových bot do vody. Ty které nabízely místní stánky vypadaly jako klasické nevzhledné sandály. Pěkně rozčleněné asi čtyřmi gumovými pásky přes nárt a prostředek spojovat široký taktéž gumový pás. Každá jednotlivá bota se zapínala na nevzhlednou sponu a pásek kolem kotníku. No jak říkám, úchvatný sandále do vody. Měli je v různých výrazných barvách (modrá, červená, zelená...). Ale k mé radosti se tam objevily i koupací sandále naprosto transparentní (průhledné), takže by si jich na vzdálenost několika metrů nemusel nikdo všimnout. Ha, to je model pro mě, pomyslela jsem si. Takže jsme je zakoupili a já byla spokojená, že jsem zabila dvě mouchy jednou ranou (funkčnost a skrytá neestetičnost).

Hned po obědě, kdy jsme se zase vydali k moři, jsem je na dece nazula a chystala se na ten skvělý pocit, kdy můžu beze strachu šlapat po dně a nebát se pichlavých ježků. Ano, byl to opravdu skvělý pocit. Ale jen do té doby, než jsem udělala první tempo. Pohodila jsem svýma nohama v žabím rytmu, jo snažila jsem se plavat prsa. A z ničeho nic jsem pocítila, jak se mi moje transparentní sandále na levé noze uvolňuje. Snažím se jí bleskurychle zachytit, ale marně. Zmizela v propadlišti dějin (hlubin), chudák holka transparentní. Taková to byla fešanda. Ach jo. V tomto případě její neprůhlednost nebyla ku prospěchu věci. A bylo po nenápadný "parádě". Druhý den jsem si šla z bezpečnostních důvodů koupit ty samé, ale právě ty nechtěné červené. Bohužel, nebudu stylová. Ale červené sandále budou mít tu schopnost, že i když mi bota náhodou uplave, nebude problém ji v průzračném moři najít.


6. Tichá láska od moře

Asi po 14ti dnech nás to tam se sestrami přestávalo bavit, protože kromě majitelů, jsme se tam neměly možnost potkat téměř s nikým. Jak říkám, pro rodiče to byl balzám na duši, pro nás čím dál větší vopruz. Jednoho večera majitelé Andelkovi uspořádali večeři, na kterou pozvali nás a svoje příbuzné. Hurá, konečně potkáme i nějaké lidi. Ano, potkali jsme. Další 4 dospělé ve věku našich rodičů a jejich dceru a syna. Musím uznat, že z jejich syna jsme byly všechny 3 celkem vedle. Byl to vážně pěknej kluk. Vysoký, tmavovlasý s osmahnutou tváří. K mé lítosti mu ale do oka padla moje starší sestra. Trochu jsem jí ho záviděla, nicméně byla starší, takže jsem jí pochopitelně nelezla do zelí a vyklidila pole. Nejdřív kolem sebe nesměle chodili, pak se vedle sebe nesměle usadili a pak už to vypadalo na tu komunikaci. Nicméně sestra (plus my všichni) záhy zjistila, že ten charismatický chlapec je hluchoněmý.

Asi nemusím víc popisovat, jak se domlouvali. Bylo to rukama nohama. Sestra netušila, že to bude někdy v životě potřebovat, proto nebyla ve znakové řeči školená. Byla hozená do vody a plavala. Raději jsem jim taktně dopřála soukromí a tiše se vypařila. Určitě byla za toto mé solidární gesto velmi ráda a v tu chvíli mi ani v koutku duše neřekla křivého slova.



Pokračování příště....



Spartakiádní bohyně

pondělí 18. května 2015

5 důvodů, proč je dobré se umět trochu vyznat v ornitologii

1.Ornitologie nebo jiná zoonauka je dobrá pro zábavu

Taky vám, stejně jako mně, spousta lidí připomíná nějaké zvířátko? Ne??? Je to docela zábavný se na to zaměřit. Takový to: "Ježiši, koho mi ten chlápek vedle jenom připomíná?...no jo, to je jasnej kos! Nebo je to víc jezevec??? Nebo je takovej spíš trochu medojedovitej??? No jasně, to je jasnej medojed."


Víte vůbec jak vypadá medojed? Úplně stejně jako zprávař Ray Koranteng :-). Nechci se tu Raye vůbec nijak dotknout. Ale mají podobně rostlý vlasy, tak trochu víc do čela. Teda podle mýho...nevidíte tam náhodou taky trochu tu podobu? Viz.obrázek vedle. Je mi ale jasný, že to vůbec nemusíte vidět stejně jako já, ale to přece nevadí.



2.Mít dědu ornitologa se holce vždycky hodí

Spíš jsem ale chtěla navázat na ornitologický téma (téma ptactva)...
Jako malá holka jsem měla tu výhodu, že jsem měla hodně vzdělanýho dědu, kterej se zajímal o spoustu věcí. Kromě esperanta a včelařství, studoval domácího lékaře. Ostatně domácí lékař, to by byla taky kapitola sama o sobě. Studovala jsem ho někdy s ním a opravdu jsem pak měla pocit, že mám všechno, co se v té lékařské bibli psalo. Ale děda se především věnoval ornitologii. Takže bylo vždycky jasný, na jaký téma budou zaměřený dárky k jeho narozeninám nebo Vánocům. Měl to zkrátka daný. Takže od nás dostával, kromě odborný literatury, i různý předměty do domácnosti. Například ptačí hodiny, který měly místo číslic po ciferníku rozházených 12 opeřenců. Místo každý cifry jednoho. A každou hodinu, místo klasickýho odbíjení, se rozcvrlikal nějaký z dvanácti ptačích apoštolů. Když na to přišlo, byl to pořádnej randál.


3.Správný ornitolog nikdy nehází flintu do žita

Děda měl jednoho svýho kolegu, ornitologa pana Horáčka, s kterým chodil do terénu a kroužkovali spolu všechno co lítalo.
Myslím, že ho to hodně bavilo, protože o tom dokázal hodiny vyprávět a popisovat jak celá akce probíhá. Bavilo mě poslouchat jeho poutavý historky, jak s panem Horáčkem číhají v trávě a líčí na kamarády opeřence, aby jim pak mohli dát náramky, jak kovovým kroužkům říkával. Jednoho osudnýho dne se však stalo to, že kolega Horáček onemocněl a děda tím pádem musel svojí aktivní účast na kroužkování také pověsit na hřebík. Neměl totiž oprávnění, aby tu činnost mohl vykonávat sám. Co se mi na něm ale líbilo nejvíc, bylo to, že i tak si uměl poradit. Prostě to nevzdal, i když mu osud házel klacky pod nohy.

Operativně jednal a přizpůsobil se nastalé situaci. Na svojí zahradě, která byla dost rozlehlá a plná ovocných a jiných stromů, rozvěsil nespočet dřevěných ptačích budek (nepleťte si s krmítky, to je rozdíl, jak jsem byla poučena). Každá budka měla svoje číslo popisné, aby se tak o jejích návštěvnících mohly lépe vést záznamy v Knize ptactva, do které si pečlivě zaznamenával veškeré dění na jednotlivých stanovištích. Kolik jich tehdy přesně bylo si už nevzpomínám, ale kolem dvaceti určitě. Pravidelně mě pak vítával se slovy: "Milá Karolínko, letos jsem odchoval 34 mladejch. 15 vrabců, 7 lejsků černohlavejch, 3 žluvy, 4 kosy a 5 sýkorek." Byl zkrátka skvělej. Vždycky měl nějakýho koníčka, pro kterýho se dokázal nadchnout a věnoval se mu na 100%. Nebyl to takovej ten nespokojenej důchodce, co jen remcá.

4.Nikdy nevíte, kdy zúročíte ornitologické minimum (maximum)

Další ornitologický příběh se ale udál o mnoho let později...a bylo to překvapivě v ložnici...
Nevím jakou zkušenost s tím máte vy, ale mně se několikrát stalo, že můj vyvolený chtěl vědět, jak moc "vybavený"z ornitologickýho pohledu, byl jeho předchůdce. No, nemám pochopitelně tyhle témata v oblibě a snažím se z nich taktně vybruslit. Přiznejme si, pohybujeme se na tenkém ledě, dotýkáme se choulostivého místa.
Ale konkrétně tento dotyčný byl značně neodbytný a stále chtěl vědět víc, než by bývalo bylo záhodno. No a tak jsem jednoho dne nevydržela a podlehla jeho nátlaku. Bohužel se pak dozvěděl (protože jsem byla v presu), že právě jeho předchůdce Marek, který ho tak zajímal, byl tedy opravdu značně vyvinutý. Ne snad proto, že bych ho chtěla Markem frustrovat, kdepak, právě naopak. Chtěla jsem ho přesvědčit o tom, že to vlastně není vůbec žádná výhra a rozhodně mu nemá co závidět. No jo no, je vám jasný, že to mělo spíš opačný efekt. Čím víc jsem to chtěla vysvětlovat a ospravedlňovat, tím to bylo ještě horší. Moje naivita byla tehdy hodně nevědoucí.

Probíhalo to tehdy nějak takhle:

Je tma, se svým milým ležím v posteli. Je ticho, chystám se spát, zítra brzy ráno vstávám...
Náhle mě z ticha probere hlas...

On: "Nechci vůbec malovat čerta na zeď, ale myslíš si, že kdybychom  se někdy čistě teoreticky rozešli...mohli bychom se i přesto stále stýkat kvůli "hezkým chvilkám?"

Pane Bože, co to je za kecy. Musela jsem to nejdřív trochu rozdejchat, protože to mi teda přišlo hodně mimo a začala se ve mně trochu vařit krev...Nechápala jsem, proč má vůbec potřebu tohle se mnou řešit. To je teda fakt úlet. Ale pak jsem se vzpamatovala a sebejistě odvětila:

"No to mi teda čistě teoreticky nepřijde moc rozumný. S Markem jsme to takhle praktikovali a myslím, že to nebyl úplně dobrej nápad."

V duchu jsem si říkala: "Tak a máš to!!! Co teď mi na to řekneš...??? Ty čistě teoreticky!!!"

A bylo ticho... a bylo tak tichý, že by se dalo krájet.

5. Ornitologové by mezi sebou neměli soupeřit, ale podporovat se

Bylo mi jasný, co konkrétně to způsobilo. Ale otočila jsem se zpátky k oknu a snažila se usnout. Ale nedalo se. Soused za mými zády se dost slyšitelně převaloval, ošíval a nahlas vzdychal. Asi po půl hodině, kdy jsem díky tomu hlomození taky nemohla usnout, jsem se nenápadně agentovsky, s přivřenými víčky otočila čelem k mému milému, abych se tajně podívala, co se mu děje.

Ležel nataženej na zádech jak vojenský prkno, celej zaťatej a civěl upřeně do stropu. Bylo evidentní, že tohle není klidová nebo smírčí poloha. Chtělo se mi strašně smát, protože to působilo děsně vtipně. Nějak neumím zvládat obdobně vypjaté situace s vážnou tváří.

Potichu jsem zašeptala: "Ty ještě nespíš?"

On pro změnu nahlas: "No ty jseš teda fááákt dobrá! Copak můžu? Ty mi tady "zase" mluvíš o panu nedostižitelnym a pak se divíš??? Teď vás mám kvůli tobě oba před očima!!! A je to teda hodně nechutný! Teď do rána neusnu. Takže fakt dík!!!"

To už jsem ale nevydržela a začala se nahlas smát. Jasně, nikdo se ke mně nepřidal. Ale to jsem ani nemohla čekat, když jsem to přece celý způsobila já. A bylo vymalováno.

Evidentně jsem jako vnučka ornitologa selhala. Věřte mi, tuhle kapitolu jsme s dědou vážně neprobírali. Nevím jestli by mě za to pochválil. Ale já si raději představuju, že na mě mává z ornitologickýho nebe a říká si, že se tu teď bez něj musím prostě učit metodou pokus - omyl :-).



Vaše Spartakiádní bohyně

pondělí 11. května 2015

Jak se nám na jaře zapalují lýtka aneb MÁJ, LÁSKY ČAS



1)Máj, lásky čas

...byl pozdní večer - první máj -
večerní máj - byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas, 
kde borový zaváněl háj...a tak dále a tak dále, ale víc ze sebe bohužel nevydoluju.



Ano ano, já vím, 1.máj jako takový jsem už prokaučovala, ale mám teď na mysli hlavně měsíc květen čili máj. No a ten je přeci v rozpuku. Tímto romantickým úryvkem z díla K.H.Máchy, bych ráda otevřela téma prvních lásek a zapalujících se lýtek. Právě to jaro, pučící příroda, kvetoucí kytky, opylující včelstvo, zvířátka vyvádějící svá mláďata..., k tomu přímo vybízí, no ne?!

Navíc zde máme 2.květnovou neděli věnovanou Dni matek, takže i těm otevírám svou náruč květin a věnuji jim ve svém příspěvku čestné místo:-).

Tak se do toho dáme...

2) Lýtka, část těla, která je na jaře nejvíc v kurzu

Jak jsem již zmiňovala, lýtka se nám všem na jaře začínají zapalovat, a to daleko víc než v zimě, tolik statistika. Nevím, jestli právě já spadám do této kategorie, protože zrovna moje lýtka díky sportem vytíženému mládí, nepatří mezi nejštíhlejší. Už vidím řadu mých přátel, jak škodolibě přikyvují. Říkám si, že zažehnout takový sloupy by trvalo docela dlouho. Možná i celé jaro. A na to není čas. No ale co, důležité je přeci nepropadat skepsi.

Ale navzdory sloupům, nemohu nevzpomenout na své první romantické jarně-letní zapalování...


3)Letní kino má svou jedinečnou atmosféru

Bylo mi 14 let a chystala jsem se s mojí kamarádkou Marcelou do letního kina na tehdy slávou ověnčený film Top Gun . Někdo nám řekl, že je to fakt dobrej biják a že to musíme vidět, tak jsme šly. Ono totiž hlavně šlo o to být večer v leťáku, to co se promítalo, bylo vedlejší. Adrenalin spíš byl právě z toho, že budeme někde večer, z odkrytého kina (takový kinový kabriolet), dále ze společenské akce, noční oblohy a lesa, který kino z části obklopoval. Film byl pochopitelně přístupný až od 15ti let, ale s tím nebyl problém, tenkrát jsem vypadala starší, což byla výhoda. Doufám, že se to časem dorovnalo, protože dneska už bych z této výhody tak nadšená nebyla. Marcela to tak ale neměla, tak si pro jistotu nechala na hlavě vykouzlit masivní trvalou. Myslím, že tímto účesem si přidala dost let do plusu, ale jak říkám, tenkrát to byla výhoda. A pomohlo to. Prošly jsme tedy branou v pohodě a bez potíží. Nikdo nás nevrátil potupně domů, ať si jdeme raději napsat úkoly.

Pokračovaly jsme dál, rozbalily deku a usadily se pohodlně zhruba v půlce hlediště. Usrkávaly jsme oranžovou limonádu, přikusovaly slané tyčinky a užívaly si smrákajícího se dne, na jehož konci byla třešnička v podání filmového zážitku. Lidé se scházeli a areál byl během krátké chvíle zaplněný do posledního místa. Jak říkám, byla to událost.

4) Zlatý pilotky jsou pořád v kurzu

Hned vedle nás, po mé levici se usadila partička mladých frajírků, o něco málo starších než my, ale to díky našemu vzezření asi nebylo poznat na první dobrou. Ten největší haur z nich si sedl náhodou vedle mě. Měl sluneční brýle, se zlatými obroučkami (něco na způsob dnešních pilotek). Měl je poctivě nasazený, i když už bylo docela dost šero. Možná měl problém vidět na cestu, ale frajeřina je velkej motor, to známe. Nebudu kecat, že mě nezaujal. Začínala jsem cítil lehké doutnání v oblasti levého lýtka. Tenkrát jsem lýtka měla o poznání hubenější než dnes, takže zážeh tu byl v cuku letu. Pochopitelně jsem cudně klopila zrak, ale nevím, zda to skrz ty sluneční brýle zaznamenal.

Netrvalo dlouho a dal se se mnou do řeči...
On:"Ahoj, já jsem Michal, taky už jsi viděla tenhle film?"
Já: "Ještě ne, dneska mám premiéru."
On: "Já právě kvůli tomu filmu nosím tyhle brejle."
Já: "Aha, pěkný."
On: "Jestli chceš, můžu ti je půjčit."
Já: "To je dobrý, když tak někdy jindy, až bude víc vidět."
On: "A šla bys někdy ven, až bude vidět?"
Já: "Uvidíme."

5) Láska z leťáku

Po této duchaplné konverzaci se ozvaly první tóny znělky právě začínajícího filmu. Přiznám se, že jsem byla z toho vedle sedícího týpka lehce nervózní a nemohla se na film plně soustředit. Navíc už jsem začala cítit i druhé lýtko. Není se čemu divit, byl to rozený řečník. Přemýšlela jsem, jestli i na plátno bude koukat s těmi brýlemi. Překvapil mě a asi v polovině filmu si je sundal, už to asi nedával.

Pak jsem měla možnost si ho nenápadně prohlídnout a byl to vážně celkem dobrej kus. Raději jsem moc nezkoumala co má na sobě, nebo co má za boty,případně ponožky, protože to u mě býval kámen úrazu. Jakmile totiž měl nějakej kluk, kterej se mi líbil některou z těchto částí špantou, byl hned vodepsanej a bylo po lásce. Nejvíc šly body dolu za hnědý nebo jinak hnusně barevný ponožky. Pak za boty znnačky Prestige. Dále vlastně za cokoliv hnědýho nebo béžovýho nebo vzorovanýho. Ale ta hnědá zkrátka vždycky rozhodla o všem.

Těsně před koncem filmu mě Michal chytil za ruku a zašeptal mi do ucha, že se by mě zase rád viděl. Jenže jsme se vůbec nestihli domluvit kdy, kde a jak. Najednou byl konec. Světla se rozsvítila a ona ta odvaha už na světle není taková. Tlačil nás dav a my se sobě ztratili. Byla jsem z toho rozladěná a vlastně i smutná.

6) Naděje umírá poslení

Po víkendu ve škole jsem celou storry líčila svým kamarádkám s tím, že jsem zřejmě potkala a zároveň hned ztratila osudového muže svého života. Už jen ty brejle, který měl stejný jako Tom Cruise, byly jasným znamením. Tak jsem si tak trochu smutnila při pohledu na výkvět mužského osazenstva v naší třídě.

Za měsíc končila školní docházka a byly tu vytoužený prázdniny a s nimi koupání a letní radovánky. Domluvila jsem se jednoho červencového dne s mojí kamarádkou Luckou, že s ní a její mamkou pojedu na nedaleké koupaliště. Její máti nám v autě říkala, že se tam setkáme s její známou z práce, která tam bude se svými dvěma syny, že je tam má s sebou, aby na ně dohlídla. Začalo mě to celkem znervózňovat, protože jsem čekala, že po nás budou chtít, abychom je hlídaly, že to jsou ještě mimina. Ale záhy se ukázalo, že to není pravda.

Když jsme všechny tři dorazily na pláž, našly známou kamarádčiný maminky a já uviděla jednoho z jejich dvou synů, krve by se mě v tu chvíli nedořezal. Jeden z jejich synů byl právě Michal, můj ztracený osudový kluk ve zlatých pilotkách. Byla jsem jak opařená, měla jsem obrovskou radost, že jsem ho zase našla. Skvělý!!! Osud zkrátka existuje!!! Svedl naše cesty opět dohromady!!! To je jasný znamení!!!. Bylo vidět, že Michal mé nadšení sdílí se mnou. Takže jsem měla radost dvakrát takovou. Na uvítanou mě vyzval, jestli si s ním půjdu zaplavat. No na to se nedalo říct ne. Seděl zatím  na dece zabalený v ručníku a usmíval se. Moje radost ale záhy měla skončit.

7)Hnědá ale nikdy nebyla v kurzu

Zvedl se ze země, vymotal se z ručníku a teď to přišlo...měl na sobě HNĚDÝ PLAVKY..., fůůůůj!!! V hlavě mi znělo: "Pane Bože, prooooč??? Proč mi to děláš??? A je to tady!!! To je vůl, proč nemá aspoň černý nebo modrý???"

Michalova máti navíc vše záhy při rozhovoru s Lucčinou maminkou osvětlila, čímž to ještě dodělala.
Řekla: "Představ si Jarčo, ten náš Michal si včera na klouzačce PRODŘEL plavky a jiný nemá. Tak jsem mu řekla, ať si dneska vezme na koupaliště HNĚDÝ SLIPY, na těch aspoň není poznat, že to nejsou plavky."

No to byl vrchol...nejen, že to bylo hnědý, ale k tomu ještě slipy...nic horšího jsem slyšet v pubertálním věku nemohla. Už nemělo cenu cokoliv, natož chodit plavat. Ta HNĚDÁ to celý pos....! A BYLO PO LÁSCE



...kdo ví, třeba kdyby neposlechnul svojí mámu a zachoval se podle sebe, možná to mohlo být dneska úplně jinak :-).

Máte také nějaký "oduševnělý" love storry příběh ze svého života???

Dejte vědět.




Vaše Spartakiádní bohyně





















úterý 5. května 2015

5 důvodů proč mít dobrého parťáka - výuka němčiny


1.Dobrý parťák musí projít vývojem

Ruština mě na základce zastihla pouze na 1 rok. A prý mi šla velmi dobře, což jsem záhy poznala i prakticky. Soudružka učitelka si mě po krátké době testování vybrala jako svojí osobní svačinářku. Což znamenalo, že jsem jí o hodinách ruského jazyka, kdy probíhala výuka, směla chodit do nedalekých polotovarů pro svačinu - zpravidla chtěla svačit, možná díky profesionální deformaci, právě ruské vejce


Netrvalo to dlouho, rok se s rokem sešel...a psal se rok leta Páně 1989 a z ruštinářek se záhy staly angličtinářky a němčinářky. Na první pohled nebylo nic znát, ale kvalita výuky se rychle poznala na našich výkonech. Zvláště, byla-li paní učitelka (před rokem ještě soudružka) jen o pár lekcí napřed. Nicméně i tak jsme bojovali statečně a snažili se odvézt co nejlepší výkon při všech jazykových disciplínách (hlavně básně a písně). Zapomněla jsem dodat, že naší třídě byla bez zbytečných dotazů, přidělena němčina


2.Dobrý parťák s námi projde i peklem

Největší peklo nastalo, když jsme po 1.roce těchto "profi" příprav dostali novou paní učitelku. Říkejme jí Rožnáková, protože se Rožnáková jmenovala. Ta na rozdíl od té předchozí měla němčinu vystudovanou, aktivně ji užívala a byla před námi několik desítek světelných let. Byla to drsná změna, kterou leckdo z naší třídy nesl těžce. Obzvlášť "slabší kusy" na jazyky. Nejen, že vyslovovala opravdu německy, takže jsme jí dlouhou dobu vůbec nerozuměli, ale chtěla po nás věci, na které jsme nebyli zvyklí. Například odpadly písničky a básničky. Tyto vystřídaly pravidelné desetiminutovky a diktáty z naposledy probrané látky. Největší důraz ale kladla na rozhovory ve dvojicích na aktuální témata dané lekce (např.v obchodě, na nádraží, u lékaře...). A rozhodně nikoho z nás nešetřila. 

Přiznám se, že mě osobně a mojí parťačku z lavice Petru, právě tyto rozhovory moc bavily. Někdy jsme se připravovaly v předstihu po vyučování, někdy až před hodinou. Záleželo jak moc jsme byly důsledné a jak moc jsme si byly jisté, že to dáme z jedné vody na čisto. Dost jsme se u toho nasmály a občas používaly i poněmčené výrazy, které sice německy zněly, ale význam neměly žádný. Nicméně jak šel čas, nebylo třeba si pomáhat náhražkami a přicházela na řadu nová slova, která měla své německé opodstatnění a my si začaly připadat o dost jistější. Byly jsme celkem vyrovnaná dvojka. Tato vývojová vyrovnanost se však nepovedla u všech studentů. 


3. Dobrý parťák nás nenechá padnout na dno

V naší třídě byli jen 2 žáci, kteří německý jazyk ovládali skvěle. A to Klára Jasanská a Bořek Zlámal. Byli totiž tak předvídaví, že se vzdělávali v této disciplíně již několik let a to i v době, kdy to ještě nebylo v kurzu. Paní učitelka Rožnáková tedy rozhodla, že k těmto dvěma premiantům musí přiřadit do dvojice jako protipól dva nejslabší články třídy (Kedroně a Novákovou). A to proto, aby tyto slabší motivovala k lepším výkonům a ty nejsilnější zabavila péčí o ně (i mimoškolně). Ano, Jasanské a Zlámalovi to jistě zvedlo sebevědomí a připadali si více jako páni situace. Zato Kedroň s Novákovou si díky tomu přišli jako odpadlíci

Po psychické stránce na tom ale byl nejhůř právě Kedroň. Jeho a Jasanské příprava na rozhovor spočívala v tom, že ona připravila celý dialog sama doma bez Kedroně den před zkoušením. Když byla hotova, zavolala Kedroňovi domů a celou konverzaci mu nadiktovala slovo od slova. Ten chudák absolutně netušil, jak se to správně píše, vše napsal jen foneticky. Navíc Jasanská měla, na rozdíl od Kedroně, nesmírně bohatou slovní zásobu. Takže Kedroň byl odkázaný na to, že se musí vše naučit jako básničku (to uměl z předchozích let) a nevynechat ani slovo. A to z prostého důvodu, protože tomu absolutně nerozuměl a ztráta jednoho slova znamenala ztrátu zbytku celého naučeného textu. Bylo mi ho skoro líto, protože to pro něj byl vždycky velký stres. Ale na druhou stranu, vidina jedničky v žákovské, je nepředstavitelný motor. 


4.Dobrý parťák na sebe může nechat chvíli čekat

V osudný den, kdy se to zřejmě učitelce Rožnákové zdálo podezřelé, jak se Kedroň v krátkém časovém úseku v německé mluvě výrazně zlepšoval, vyšla pravda na povrch. Jako všichni už poněkolikáté, i Kedroň s Jasanskou, předvedli před tabulí svůj připravený rozhovor na zadané téma. Jenomže právě v onen osudný den se Kedroňovi stalo to, čeho se celou dobu nejvíc obával. Vypadlo mu jedno slovo a rázem byl v pasti. Začal se potit, rudnout, ošívat...Jasanská se mu snažila napovídat, ale marně. On už se zmítal v černotě svého svědomí. A učitelce Rožnákové to bylo jasné. 

A řekla:"Kedroni, tady je evidentní, že ty absolutně nevíš o čem mluvíš. Nebo mi teda řekni, o čem to celé bylo!!!" 
A bylo ticho. Kedroň se tvářil provinile. Ale Rožnákové se ho zřejmě zželelo a dodala: "Dobře, dám ti ještě šanci se obhájit, vyzkouším tě ze slovíček." 

Rožnáková: "Tak se předveď, jak se řekne rozhovor?" 

Kedroň: "Das gespráááácht."

Rožnáková: "Jaký gesprááácht, snad das Gešprecht ne?!. Dobře dál...jak se řekne matematika?" 

Kedroň: "Eeee matematik." 

Rožnáková: "Ježiši Kriste, jaký eeee, snad dý matematik. É se přeci dává před slovíčkem jako zkratka ženského členu dý (die). Dobře dál...jak se řekne německy ruka?" 

Kedroň: "DÝ RUK."

Rožnáková: "No tak to si snad ze mě děláš srandu, ne?!!! Takže mi dones žákovskou knížku a za pět!!! Jo a ode dneška budeš ve dvojici se mnou. A bez diskuze." 


5.Dobrého parťáka můžeme najít i tam, kde bychom ho nehledali

A bylo vymalováno, Kedroň to psychicky nevydržel a rozbrečel se. V první chvíli zřejmě úlevou. Ve druhé, protože v očích naší němčinářky selhal a ve třetí možná proto, že byl přistižen při činu

Ale na druhou stranu bylo dobře, že se dostal do dvojice právě s učitelkou Rožnákovou, která si ho vzala do parády a za pár měsíců to švihal jak když bičem mrská. No není nad to, když máte kvalitního soupeře nebo spíš parťáka


 A jak vy ??? Jaké jste měli svoje zážitky z prvních lekcí cizího jazyka ???



Vaše Spartakiádní bohyně