Taky vám, stejně jako mně, spousta lidí připomíná nějaké zvířátko? Ne??? Je to docela zábavný se na to zaměřit. Takový to: "Ježiši, koho mi ten chlápek vedle jenom připomíná?...no jo, to je jasnej kos! Nebo je to víc jezevec??? Nebo je takovej spíš trochu medojedovitej??? No jasně, to je jasnej medojed."
Víte vůbec jak vypadá medojed? Úplně stejně jako zprávař Ray Koranteng :-). Nechci se tu Raye vůbec nijak dotknout. Ale mají podobně rostlý vlasy, tak trochu víc do čela. Teda podle mýho...nevidíte tam náhodou taky trochu tu podobu? Viz.obrázek vedle. Je mi ale jasný, že to vůbec nemusíte vidět stejně jako já, ale to přece nevadí.
2.Mít dědu ornitologa se holce vždycky hodí
Spíš jsem ale chtěla navázat na ornitologický téma (téma ptactva)...Jako malá holka jsem měla tu výhodu, že jsem měla hodně vzdělanýho dědu, kterej se zajímal o spoustu věcí. Kromě esperanta a včelařství, studoval domácího lékaře. Ostatně domácí lékař, to by byla taky kapitola sama o sobě. Studovala jsem ho někdy s ním a opravdu jsem pak měla pocit, že mám všechno, co se v té lékařské bibli psalo. Ale děda se především věnoval ornitologii. Takže bylo vždycky jasný, na jaký téma budou zaměřený dárky k jeho narozeninám nebo Vánocům. Měl to zkrátka daný. Takže od nás dostával, kromě odborný literatury, i různý předměty do domácnosti. Například ptačí hodiny, který měly místo číslic po ciferníku rozházených 12 opeřenců. Místo každý cifry jednoho. A každou hodinu, místo klasickýho odbíjení, se rozcvrlikal nějaký z dvanácti ptačích apoštolů. Když na to přišlo, byl to pořádnej randál.
3.Správný ornitolog nikdy nehází flintu do žita
Děda měl jednoho svýho kolegu, ornitologa pana Horáčka, s kterým chodil do terénu a kroužkovali spolu všechno co lítalo.Myslím, že ho to hodně bavilo, protože o tom dokázal hodiny vyprávět a popisovat jak celá akce probíhá. Bavilo mě poslouchat jeho poutavý historky, jak s panem Horáčkem číhají v trávě a líčí na kamarády opeřence, aby jim pak mohli dát náramky, jak kovovým kroužkům říkával. Jednoho osudnýho dne se však stalo to, že kolega Horáček onemocněl a děda tím pádem musel svojí aktivní účast na kroužkování také pověsit na hřebík. Neměl totiž oprávnění, aby tu činnost mohl vykonávat sám. Co se mi na něm ale líbilo nejvíc, bylo to, že i tak si uměl poradit. Prostě to nevzdal, i když mu osud házel klacky pod nohy.
Operativně jednal a přizpůsobil se nastalé situaci. Na svojí zahradě, která byla dost rozlehlá a plná ovocných a jiných stromů, rozvěsil nespočet dřevěných ptačích budek (nepleťte si s krmítky, to je rozdíl, jak jsem byla poučena). Každá budka měla svoje číslo popisné, aby se tak o jejích návštěvnících mohly lépe vést záznamy v Knize ptactva, do které si pečlivě zaznamenával veškeré dění na jednotlivých stanovištích. Kolik jich tehdy přesně bylo si už nevzpomínám, ale kolem dvaceti určitě. Pravidelně mě pak vítával se slovy: "Milá Karolínko, letos jsem odchoval 34 mladejch. 15 vrabců, 7 lejsků černohlavejch, 3 žluvy, 4 kosy a 5 sýkorek." Byl zkrátka skvělej. Vždycky měl nějakýho koníčka, pro kterýho se dokázal nadchnout a věnoval se mu na 100%. Nebyl to takovej ten nespokojenej důchodce, co jen remcá.
4.Nikdy nevíte, kdy zúročíte ornitologické minimum (maximum)
Další ornitologický příběh se ale udál o mnoho let později...a bylo to překvapivě v ložnici...Nevím jakou zkušenost s tím máte vy, ale mně se několikrát stalo, že můj vyvolený chtěl vědět, jak moc "vybavený"z ornitologickýho pohledu, byl jeho předchůdce. No, nemám pochopitelně tyhle témata v oblibě a snažím se z nich taktně vybruslit. Přiznejme si, pohybujeme se na tenkém ledě, dotýkáme se choulostivého místa.
Ale konkrétně tento dotyčný byl značně neodbytný a stále chtěl vědět víc, než by bývalo bylo záhodno. No a tak jsem jednoho dne nevydržela a podlehla jeho nátlaku. Bohužel se pak dozvěděl (protože jsem byla v presu), že právě jeho předchůdce Marek, který ho tak zajímal, byl tedy opravdu značně vyvinutý. Ne snad proto, že bych ho chtěla Markem frustrovat, kdepak, právě naopak. Chtěla jsem ho přesvědčit o tom, že to vlastně není vůbec žádná výhra a rozhodně mu nemá co závidět. No jo no, je vám jasný, že to mělo spíš opačný efekt. Čím víc jsem to chtěla vysvětlovat a ospravedlňovat, tím to bylo ještě horší. Moje naivita byla tehdy hodně nevědoucí.
Probíhalo to tehdy nějak takhle:
Je tma, se svým milým ležím v posteli. Je ticho, chystám se spát, zítra brzy ráno vstávám...
Náhle mě z ticha probere hlas...
On: "Nechci vůbec malovat čerta na zeď, ale myslíš si, že kdybychom se někdy čistě teoreticky rozešli...mohli bychom se i přesto stále stýkat kvůli "hezkým chvilkám?"
Pane Bože, co to je za kecy. Musela jsem to nejdřív trochu rozdejchat, protože to mi teda přišlo hodně mimo a začala se ve mně trochu vařit krev...Nechápala jsem, proč má vůbec potřebu tohle se mnou řešit. To je teda fakt úlet. Ale pak jsem se vzpamatovala a sebejistě odvětila:
"No to mi teda čistě teoreticky nepřijde moc rozumný. S Markem jsme to takhle praktikovali a myslím, že to nebyl úplně dobrej nápad."
V duchu jsem si říkala: "Tak a máš to!!! Co teď mi na to řekneš...??? Ty čistě teoreticky!!!"
A bylo ticho... a bylo tak tichý, že by se dalo krájet.
5. Ornitologové by mezi sebou neměli soupeřit, ale podporovat se
Bylo mi jasný, co konkrétně to způsobilo. Ale otočila jsem se zpátky k oknu a snažila se usnout. Ale nedalo se. Soused za mými zády se dost slyšitelně převaloval, ošíval a nahlas vzdychal. Asi po půl hodině, kdy jsem díky tomu hlomození taky nemohla usnout, jsem se nenápadně agentovsky, s přivřenými víčky otočila čelem k mému milému, abych se tajně podívala, co se mu děje.Ležel nataženej na zádech jak vojenský prkno, celej zaťatej a civěl upřeně do stropu. Bylo evidentní, že tohle není klidová nebo smírčí poloha. Chtělo se mi strašně smát, protože to působilo děsně vtipně. Nějak neumím zvládat obdobně vypjaté situace s vážnou tváří.
Potichu jsem zašeptala: "Ty ještě nespíš?"
On pro změnu nahlas: "No ty jseš teda fááákt dobrá! Copak můžu? Ty mi tady "zase" mluvíš o panu nedostižitelnym a pak se divíš??? Teď vás mám kvůli tobě oba před očima!!! A je to teda hodně nechutný! Teď do rána neusnu. Takže fakt dík!!!"
To už jsem ale nevydržela a začala se nahlas smát. Jasně, nikdo se ke mně nepřidal. Ale to jsem ani nemohla čekat, když jsem to přece celý způsobila já. A bylo vymalováno.
Evidentně jsem jako vnučka ornitologa selhala. Věřte mi, tuhle kapitolu jsme s dědou vážně neprobírali. Nevím jestli by mě za to pochválil. Ale já si raději představuju, že na mě mává z ornitologickýho nebe a říká si, že se tu teď bez něj musím prostě učit metodou pokus - omyl :-).
Vaše Spartakiádní bohyně
Žádné komentáře:
Okomentovat