Letošní dovolená? Co takhle Chorvatsko?

1.Béžový Žigul kombi je nejlepší dopravní prostředek

Letos do Chorvatska určitě nepojedu. Ale mám na něj jen samé pozitivní vzpomínky. Obzvlášť na historicky první výjezd hned po revoluci. Navždy mi proto zůstane vryta v paměti jízda v přetíženém Žigulu kombi béžové barvy, který jsme měli vybavený naprosto vším, jako správná česká výprava. Naše pětičlenná posádka sestávající ze 2 dospělých a 3 pubertálních dcer vyrazila v noci, pod rouškou tajemna, z našeho domu. Byli jsme všichni lehce nervózní. Já pochopitelně proto, že jsem se moc těšila na moře a na jízdu ve tmě a dospělí spíš z toho, aby to všechno dobře dopadlo a my to ve zdraví přežili.

2.Když ještě fungoval směnný obchod

Moji rodiče tehdy našli přes inzerát krásný apartmán hned u moře. Majitelé Andelkovi tam byli přítomní také po celou dobu našeho pobytu, bydleli v levé části domu. A vzhledem k tomu, že v té době ještě neexistovaly mobily, veškerá komunikace probíhala formou dopisů. Skoro se dnes až divím, že to všechno vyšlo. A vzhledem k tomu, že v té době našim milým hostitelům chyběly na trhu nějaké produkty, které nutně potřebovali, dohodli se s mými rodiči (při korespondenci), že výměnou za náš pobyt, by chtěli přivézt konkrétní naturálie. To už se dneska taky nevidí. Takže jsme, kromě jiného, vezli v kufru béžového Žigulu kombi porcelánový bílý servis pro 12 osob, několik setů froté ručníků, bílé damaškové povlečení na 4 manželské postele a mnoho dalšího. Z potravin nechtěli nic. To se celkem divím, protože jsme měli na trhu docela velký výběr jablek.

3. Vojenská deka je přítel do nepohody

Byli jsme tak nacpaní všemi možnými věcmi, že jsme celou cestu brousili zástěrkami auta po zemi a asi 15 km od bydliště jsme museli celý kufr (který byl celkem velký, jak jsem psala, byl to kombík), znovu přeskládat. Tato půl hodinová akce vyloudila nemilý výraz ve tváři našeho otce, protože to narušovalo plán. Tímto se nečekaně posouval celý harmonogram. Přičemž mamka, která seděla vpředu vedle řidiče, dostala pod nohy chladící přenosnou tašku velikosti tehdejšího televizoru, takže měla nohy celou cestu více méně nahoře. My 3 holky jsme vyfasovaly na zahřátí hnědo-zelenou deku, která pamatovala ještě vojenské časy. Byla neskutečně těžká, tuhá a hrozně hryzala. Ale darovanému koni na zuby nehleď, tak jsme ji s díky přivinuly na naše dívčí těla a tiše úplěly.

4. Takovejhle koráb neuřídíš

Cesta přes Čehy i Rakousko probíhala celkem hladce. Mamka chtěla v řízení střídat, aby si řidič mohl také oddychnout, ale byla usazena slovy: "Neblázni, takovejhle těžkej koráb bys neuřídila." Tak se jelo dál. Na rakouských dálnicích mě překvapilo nejen to, kolik úžasných aut různých značek nás míjelo, ale i to že jsem měla pocit, že jedeme spíš dozadu. Když jsem to netaktně řekla nahlas, byla jsem usazena, že s takhle nacpaným autem pochopitelně nemůžeme jet víc jak osmdesátkou. To bylo maximum, který dokázal náš Žigulík vytlačit. Takže jsme si to pěkně s rozvahou, ale vytrvale hasili k cíli.

Druhého rána jsme se konečně ocitli v Chorvatsku. Bylo krásně, slunce zářilo a zanedlouho jsme spatřili moře. Úžasný, to budou skvělý prázdniny, pomyslela jsem si. Když jsme celkem rychle našli náš prázdninový příbytek, byli jsme opravdu nadšení, jak hezké to tam bylo. I majitelé byli velmi milí a kamarádští. Naši jim hned předávali naturálie, ať se kolem toho zbytečně nechodí a všichni vědí na čem jsou. Naštěstí byla vidět spokojenost i na opačné straně, takže všechno se vyvíjelo dobře.

Hned po ubytování, jsme všichni vyrazili natěšeně k moři. Zjistili jsme, k našemu překvapení, že majitelé mají dole pod svahem s vinnou révou vybudovanou i malou soukromou pláž. Rodiče z toho byli nadšení, že je čekají 3 týdny klidu a pohody bez davu turistů. My puberťačky jsme sice jejich nadšení nesdílely, protože jsme se chtěly pochopitelně seznamovat s chorvatskými jinochy. Pláž byla kamenitá a v moři bylo vidět dost mořských zvířátek, nejvíc však ježků. Uvědomila jsem si, že jsem si s sebou zapomněla vzít boty do vody. Moje sestry je také neměly, ale nehodlaly to nijak řešit.

5.Není nad gumový boty do vody

Následující den, když jsme vyrazili na trh pro ovoce a jiné nezbytné věci, jsem si vyžádala koupi gumových bot do vody. Ty které nabízely místní stánky vypadaly jako klasické nevzhledné sandály. Pěkně rozčleněné asi čtyřmi gumovými pásky přes nárt a prostředek spojovat široký taktéž gumový pás. Každá jednotlivá bota se zapínala na nevzhlednou sponu a pásek kolem kotníku. No jak říkám, úchvatný sandále do vody. Měli je v různých výrazných barvách (modrá, červená, zelená...). Ale k mé radosti se tam objevily i koupací sandále naprosto transparentní (průhledné), takže by si jich na vzdálenost několika metrů nemusel nikdo všimnout. Ha, to je model pro mě, pomyslela jsem si. Takže jsme je zakoupili a já byla spokojená, že jsem zabila dvě mouchy jednou ranou (funkčnost a skrytá neestetičnost).

Hned po obědě, kdy jsme se zase vydali k moři, jsem je na dece nazula a chystala se na ten skvělý pocit, kdy můžu beze strachu šlapat po dně a nebát se pichlavých ježků. Ano, byl to opravdu skvělý pocit. Ale jen do té doby, než jsem udělala první tempo. Pohodila jsem svýma nohama v žabím rytmu, jo snažila jsem se plavat prsa. A z ničeho nic jsem pocítila, jak se mi moje transparentní sandále na levé noze uvolňuje. Snažím se jí bleskurychle zachytit, ale marně. Zmizela v propadlišti dějin (hlubin), chudák holka transparentní. Taková to byla fešanda. Ach jo. V tomto případě její neprůhlednost nebyla ku prospěchu věci. A bylo po nenápadný "parádě". Druhý den jsem si šla z bezpečnostních důvodů koupit ty samé, ale právě ty nechtěné červené. Bohužel, nebudu stylová. Ale červené sandále budou mít tu schopnost, že i když mi bota náhodou uplave, nebude problém ji v průzračném moři najít.

6. Tichá láska od moře

Asi po 14ti dnech nás to tam se sestrami přestávalo bavit, protože kromě majitelů, jsme se tam neměly možnost potkat téměř s nikým. Jak říkám, pro rodiče to byl balzám na duši, pro nás čím dál větší vopruz. Jednoho večera majitelé Andelkovi uspořádali večeři, na kterou pozvali nás a svoje příbuzné. Hurá, konečně potkáme i nějaké lidi. Ano, potkali jsme. Další 4 dospělé ve věku našich rodičů a jejich dceru a syna. Musím uznat, že z jejich syna jsme byly všechny 3 celkem vedle. Byl to vážně pěknej kluk. Vysoký, tmavovlasý s osmahnutou tváří. K mé lítosti mu ale do oka padla moje starší sestra. Trochu jsem jí ho záviděla, nicméně byla starší, takže jsem jí pochopitelně nelezla do zelí a vyklidila pole. Nejdřív kolem sebe nesměle chodili, pak se vedle sebe nesměle usadili a pak už to vypadalo na tu komunikaci. Nicméně sestra (plus my všichni) záhy zjistila, že ten charismatický chlapec je hluchoněmý.

Asi nemusím víc popisovat, jak se domlouvali. Bylo to rukama nohama. Sestra netušila, že to bude někdy v životě potřebovat, proto nebyla ve znakové řeči školená. Byla hozená do vody a plavala. Raději jsem jim taktně dopřála soukromí a tiše se vypařila. Určitě byla za toto mé solidární gesto velmi ráda a v tu chvíli mi ani v koutku duše neřekla křivého slova.



Pokračování příště....



Spartakiádní bohyně