Jak jsem se málem stala žabí ženou

 

 Správná volba koníčku je základ

Když jsem chodila na první stupeň základní školy někdo z rady starších (učitelé nebo rodina, už nevím) rozhodl, že bychom se my děti měly více hýbat, neboť ve zdravém těle zdravý duch přece!!! Prostě aktivně sportovat.

Tak jsem se jednoho dne ocitla v plaveckém oddíle trenéra Kačera - jak trefné jméno pro trenéra plavání že? Byl snědý, tmavovlasý, na krku měl stříbrnou píšťalku a na těle bílé tričko a červené trenýrky - jo jo, barevná variace, která se v té době moc neobměňovala.

Nějak se mě nikdo neptal, jestli se mi zrovna tento sport zamlouvá nebo ne, prostě byl mi přidělen. Ostatně já sama to vlastně taky nevěděla do té doby, než jsem tam vstoupila - A NEZAMLOUVAL. Voda prostě nebyl můj živel. Ale byla jsem slušně vychovaná, tak jsem neodmlouvala a tiše trpěla.

Gumová čepice je grunt

V té době se navíc mohlo do bazénu jen v gumové koupací čepici (čti opravdu tuhé a nepružné gumové koupací čepici). Já jsem vítězoslavně obdržela výrazně zelenou s vylisovanými tvary květin velikosti současné padesátikoruny (to jen tak pro představu). Takže bezvadná módní záležitost. Na štěstí pro mě na tom byli někteří spolu plavci i hůř. Např.Honza Hobrmajer měl žlutou koupací čepici (naprosto stejně tuhou) s vylisovanými jako že vlasy a k tomu rozčísnutými na pěšinku. Takže taky skvělý model. Tenkrát mu k dokonalosti chyběl už jen hřeben v kapse. To se mu asi někdo pomstil, zřejmě paní matka. Údajně si přála, aby se takto poctivě ráno česal, tak mu pořídila vzorovou formu. 

I kovová tyč má svůj důvod

Na první lekci nikdy nezapomenu. Měla jsem dojem, že nikoho z trenérů (ani trenéra Kačera) moc nezajímalo jak kdo z nás ustrašených nováčků umí plavat. Naházeli nás do vody, tam kde nikdo nestačil a snažte se, bojujte, žabaři...Lapali jsme po dechu, plácali rukama nohama a snažili se udržet na živu. Před námi drželi v dost velké vzdálenosti, aby nás motivovali k životu, kovovou tyč. Je pravda, že i při pocitu, že mi jde o život, jsem cítila hrozný vztek, že na ní nedosáhnu. A to byl zřejmě účel...bojovat. Nemusím podotýkat, že tady o žádném plaveckém stylu nemohla být řeč. To teprve mělo přijít až po selekci a taky po přeživších.

Zapomněla jsem dodat, že po celou dobu plaveckého výcviku jsem měla hodně husté a dlouhé vlasy až do pasu. Takže byl veliký problém je narvat pod tu šílenou čepici. Člověk se v ní cítil jak v lisu, hrozně to stahovalo nejen hlavu, ale i obličej. Vlastně se mi tam ty vlasy skoro nevešly. Čepice mi v bazénu často uplavávala. Bylo to docela problematický a Kačer z toho byl nevrlý a často mi to předhazoval. A to vůbec netušil, že jsem jsem ho omylem jednou viděla v šatně bez trenýrek. Další trauma...

Když už jsem tam chodila nějaký ten pátek a zdolávala několik bazénů na jeden zátah, připadala jsem si o dost jistější. Ale stále jsem tam chodila s odporem. Každá cesta na trénink, zápach chlóru a vlastně i ta voda, ve mně budily nelibost.

Nedobrovolně žabí ženou

Jednoho dne trenér Kačer usoudil, a to vážně nevím jak na to přišel, že bych měla přejít do oddílu potápění. Prý jsem na to stavěná. Já??? Cože??? Nechci!!! 
Přitom hromadné výlovy puků ze dna jsem bytostně nesnášela. Hodil nám je vždy jak aport, všichni se nořili do hloubek a předháněli, kdo bude u dna první. Teda kromě mě. Já neměla ráda to strkání a hlavně ten přetlak v hlavě, když jste plavali ke dnu. Už takhle jsem ji měla dost skřípnutou v čepici, takže dablovanej přetlak.

V té době jsem ale neuměla říkat NE, no a tak jsem teda z poslušnosti přešla do potápění. Nicméně moje nechuť k bazénu ještě víc vzrostla. Ale můžu vás uklidnit, netrvalo to dlouho. Zřejmě jsem čekala na příležitost nebo záminku jak se z celé této vodní záležitosti vyvlíknout.

I dlouhý vlasy mají svý výhody

Při jednom nezáživném tréninku, teď už mezi "žabími" kamarády z potápěčského týmu, mi ten den už asi popáté uplavala má epesní zelená koupací čepice s výlisky květin. Trenér Kačer to už zřejmě psychicky nevydržel a zavolal si mě na souš, tak zvaně si mě vzal stranou. A s naprosto vážnou tváří mi oznámil: "Holka, s tou čepicí musíme něco udělat. Takhle to dál nejde. Musíš se rozhodnout! BUĎTO PLAVÁNÍ NEBO VLASY!"

A na to jsem ve skrytu duše čekala, přišla moje chvíle...HURÁÁÁÁÁ!!!
Nahrál mi na smeč. Nešlo ani tak o to, že bych já přehnaně lpěla na mé dlouhé kštici, ale věděla jsem, že moje rodina ano. A to byla moje vstupenka na svobodu. Rozhodně nechtěli, abych o své kadeře přišla, takže jsem vítězoslavně dala sbohem nenáviděnému bazénu, stále zarudlým očím a slisované hlavě. VÍTEJ SVOBODO A SBOHEM GUMOVÝ SVĚRÁKU!!!




Vaše Spartakiádní bohyně