5 důvodů, proč (ne)jezdit na (pionýrský) tábor

 

1.Z dívek se stávají ženy

Jako malá osmiletá školačka jsem se s mojí nejlepší kamarádkou (zkratka NK) rozhodla, že pojedeme na letní pionýrský tábor. V té době pro nás průlomový okamžik, kdy se z malých holek stanou velké, protože se na pár týdnů vymaní od pečující rodiny, která určuje pravidla hry.

No nebudu předstírat, že jsem z toho měla trochu staženej žaludek, protože jsem nevěděla do čeho jdu a co se na takových "team buildingových akcích" pro odhodlané dívenky děje.

Shromáždění celé skupiny nás táborových nováčků probíhalo jednoho prázdninového dne před naší základní školou, kde nás čekal autobus značky Karosa i s řidičem a vedoucími.

Mě osobně byla doprovodit celá rodina, včetně babičky.
Ano, chtělo se mi brečet dojetím, že je opouštím, ale zarazila to ve mně právě babička. A víte proč? Protože to vzala za mě. Dala se do usedavého pláče a držela se mě tak pevně, že ji moje máti musela ode mě odtrhávat a uklidňovat, že se přeci za dva týdny zase setkáme. Nevím, asi tomu nevěřila nebo chtěla jet pod stan také a zavzpomínat na léta v Sokolu. Co se jí ale honilo hlavou, na to do dnes neznám odpověď. Musím ještě dodat, že jsme jeli rovných 10 km za hranice našeho města, takže vážně to byl hodně odvážný tah.

Měla jsem s sebou, dle táborovou radou doporučeného seznamu, napěchovaný hnědý kufr, tak zvaný papírák, ještě po mamce. No, parádu jsem s ním zřejmě moc nenadělala. Ale mně se líbilo, že s ním v ruce působím velmi dospělácky a odhodlaně. Z dnešního pohledu mám dojem, že ten velký hnědý papírový kufr působil v dětské ručce poněkud ponuře. Možná právě to babičku tak rozesmutnělo, protože zažila na vlastní kůži válečné časy.

2.Dívky si začnou vážit dobrého bydla

Po zhruba 15 minutách od startu jsme dorazili do táborového letoviska, které sestávalo z 10ti plátěných stanů žluté barvy rozestavěných ve vyhrazeném areálu do kruhu. My s mojí NK dostaly přidělený jeden z nich. Výbava celého příbytku spočívala pouze ve dvou podlážkách na obou stranách, na které jsme rozhodily karimatky a spacáky. To bylo vše. Prostředkem vedla ulička, na jejímž konci vévodil můj hnědý kufr sloužící od teď jako stůl, šatní skříň nebo polštář.
Bylo mi jasné, že začínají sparťanské časy. Tohle nebyl můj útulný,dívčí, panelákový a vytápěný pokojíček.

Po nenáročném ubytování, protože nebylo kam z kufrů vybalovat, jsme s mojí NK zjistily, že ve stanu nebydlíme úplně samy. Byli tam s námi v různých zákoutích i osminozí kamarádi škvoři. A na co si každý, kdo někdy byl na táboře vzpomene v souvislosti s těmito roztomilými, leč velmi pohyblivými zvířátky? No přece na to, že tato milá zvířátka velmi ráda zalézají do uší a prokoušou se v nejlepším případě až do mozku. No hrůůůůza!!! A to jsme se s kamarádkou dozvěděly hned od starších kamarádů táborníků. 

Některé z nás tato informace dohnala k zoufalým činům. Například naši sousedé, bratři Kupkové spali každou noc v žluté gumové koupací čepici, která podle nich měla té nepříjemné záležitosti s mozkem zabránit. Zřejmě to fungovalo, ale oni měli každé ráno neuvěřitelně přilepené své tmavé vlasy k hlavě, které připomínaly pro změnu hnědou koupací čepici. Ta ale na rozdíl od té žluté, už nešla sundat.

3.Dívky objevují své vzory

Hlavním kápem tábora byl Soudruh. Nepamatuji si už jeho civilní jméno a to zřejmě proto, protože jsme ho tak ani oslovovat neměli. A nebo se prostě křestním jménem Soudruh jmenoval. Nevím, tehdy to asi bylo možné. Pro nás to zkrátka byl jen Soudruh, jehož slovo bylo zákonem. Uměl rozdělat oheň, zabrnkat na kytaru, vylézt na stožár a taky morseovku. Tu nás s nadšením sobě vlastním učil denně. Až v osudný den, jsme pochopili proč.

Jedné půlnoci byla vyhlášena akce zvaná Stezka bobříka odvahy, zřejmě všem táborníkům známý akt. Šli jsme každý sám hlubokou nocí cestičkou vedoucí kolem hřbitova. Na konci této cesty zářila jasným světlem jakási hranatá věc posazená v nohách pomníku, zřejmě nějakého významného hrdiny zdejšího kraje. A tam u té zářivé věci (byla to kartonová krabice), jsme se každý jednotlivě měli podepsat svým vlastním jménem, ale ne jen tak obyčejně, ale písmem morseovým.

Jo jo, měla jsem strach, že to v té nervozitě a úzkosti z číhajících bubáků nezvládnu. Stejně jako moje NK, která si v rozespalosti na tlusté pletené ponožky, oblékla žabky a ty jí kvůli tomu neustále padaly z nohou. Byla proto díky nepravidelné chůzi Soudruhem diskvalifikována. Po celou dobu nočního zátahu se držela, ale po zbytek noci pak vedle mě na dřevěné podlážce provzlykala. Také dodnes nevím, zda vzteky, že pionýrsky selhala nebo úlevou, že to nemusela absolvovat.

4.Dívky své vzory také ztrácejí

Já jsem nakonec k cíli došla a splnila úkol - podepsala se morseovkou svým křestním jménem a v tom okamžiku se to stalo....vztyčila se bílá postava držíc si pod bradou papírové masky baterku, vydávajíc dávivý zvuk....Ano, byl to soudruh...a já ho i v tom úleku poznala. Byla jsem překvapená, že hřbitovní strašidlo je vlastně on, ale nenechala na sobě nic znát a pozdravila ho. Čímž jsem ho asi překvapila, protože na mě promluvil svým normálním hlasem a přikázal mi, že to musí zůstat jen mezi námi. Slíbila jsem, protože sovo Soudruha bylo zákonem. Až teprve dnes jsem se rozhodla vynést pravdu na světlo.

Zato bratři Kupkové měli navrch. Jako jediní dokázali morseovkou zaznamenat nejen celé svoje jméno, ale navíc připsali i básničku a adresu svého bydliště (prý to pilovali po večerce). Zřejmě to mělo velký úspěch, protože druhý den dostali oba dva od Soudruha medaili, diplom za statečnost a nabídku do klubu přátel morseovky, kam on sám prý od útlého věku docházel. Kluci měli velkou radost a hned odpoledne se svým prvenstvím chlubili svému tatínkovi, který nám přijel zpestřit odpoledne v rámci táborového programu. 

5.Z dívek se stávají střelci

Pan Kupka vedl střelecký oddíl, kam oba synové aktivně docházeli a bral toto odpoledne s námi nezkušenými táborníky, jako nábor do řad svých svěřenců. Připravil terče a vzduchovky. Na zem rozložil deky, odkud jsme z lehu po dvojicích mířili na střed a snažili se ho zasáhnout. Nějak jsem moc nechápala, jak se s tím zachází a brala to jako nutné zlo. Přeci jen v 8 letech byla moje dívčí představa o zábavě diametrálně odlišná. Ale uposlechla jsem nařízení, ulehla na deku, zlomila zbraň, nabila a vystřelila. Takto asi 5x po sobě. Pak otřela pot z čela a byla ráda, že to mám za sebou. 

Večer u táborového ohně, při slavnostním vyhlášení nejúspěšnějších střelců, jsem s hrůzou zjistila, že jsem se ze všech dětí trefila nejblíž středu. Tudíž mě otec Kupka chce do oddílu. Byl celý nadšený, třásl mi rukou a sděloval, jak moc se těší, až budeme trénovat u nich v clubu a viděl mě už mezi olympioniky. Líčil mi (nám) barvitou budoucnost. Měl zřejmě pocit, který jsem s ním nesdílela, že potkal talent. Já z toho nadšení měla akorát tak stažený žaludek. Celou noc jsem hleděla do stropu stanu a přemýšlela jak to udělat, abych se této záležitosti okolo střelby a zapálené rodiny Kupkovy vyhnula.

Pokračování příště....


Vaše Spartakiádní bohyně