Konec prázdnin / začátek školního roku

A zase ta škola....

Vzhledem k tomu, že prázdniny pomalu končí a nezadržitelně se blíží 1.září, nostalgicky se mi vybavují moje začátky školních docházek a taky spolužáci. Pamatujete si, když jsme chodili na první stupeň základní školy, tak nám náš soused byl vždy přidělen a vybrán do dvojice paní učitelkou (nebo ještě soudružkou)? Když tak o tom přemýšlím, tak by mě zajímalo, jak takový výběr nebo selekce do dvojic vlastně probíhala? Jestli si paní učitelka zkrátka řekla:

"Tak dám dohromady tyhle dva, protože on je zlobivej a neučí se, ale ona je šprtka a sedí s rukama za zády i o přestávce, takže toho raubíře bude motivovat."

Nebo: "Nováková je z Manušic a Florian z Libchavy, takže nebudeme zbytečně míchat vesničany s měšťáky, takže dvojice je opět jasná."

Přidělený soused...

Pamatuju si na svůj úplně první den v první třídě, kdy jsem jako svýho parťáka dostala Jirku Krečmara, kterej měl už jako malej kluk lehce zastřenej hlas, takže mluvil sexy hláskem už v 6ti letech. A nejen, že to byl bezesporu sympaťák, ale hned na úvod mých prvních školních dní na mě "rozjel" malou násobilku. A to jsem byla vedle. Tímto traumatem, hned první den ve školní lavici předurčil, že s matematikou teda rozhodně kamarádi nebudeme. A opravdu jsme nebyli. Navíc Jirka, když jsme psali nějaké samostatné matematické cvičení, vždycky vystavil takové vysoké clony z ostatních sešitů a knížek, abych náhodou neopisovala. Pamatujete si to, jak se tohle dělalo? Přišlo mi to pochopitelně degradující, protože už jen z hrdosti, bych k němu do sešitu nekoukala, i kdybych měla v hlavě úplně vymetýno a jediná záchrana by byla "obšlehnout" to, co tam Jiří vytvořil. Na druhou stranu, já jsem mu na oplátku něco podobnýho dělala o češtině, tam zas neměl šanci on cokoliv "vobisovat" (čti: zjistit). Ale vezmu-li to kolem a kolem, byli jsme myslím docela dobrá dvojka.


Dalšího do dvojice jsem následující rok dostala Járu Jaška. A světe div se, opět schopného matematika. Ten na mně taky uplatňoval látku daleko za obzorem mého tehdejšího matematického chápání. Na druhou stranu je pravda, že občas i poradil a nestavěl si mohyly ze sešitů. Takže zde jsem klidně, beze strachu a hrdosti mohla nakouknout a případně si "polepšit". Fungovala mezi námi vzájemná výpomoc - čeština vs. matika, tzv.RADA VZÁJEMNÉ HOSPODÁŘSKÉ POMOCI. Takže no problemos.

Dalším mým společníkem byl Michal Pražák. Opět matematik. Zde mi začíná docházet, že těmi matematiky mě chtěla zřejmě soudružka motivovat k lepším matematickým výkonům. Nicméně plán nevyšel, nijak se to na mně pozitivně neodrazilo. Tento "kolega" si sešitové mohyly opět stavěl a navíc žaloval. Představte si, že mě jednou v návalu vzteku shodil na zem ze židle. A ve finále, když přišla soudružka učitelka do třídy a ptala se:

 "No Pražáku, co se to tady děje?"

Bleskurychle odpovědět: "Karolína mě bouchla židlí do oka!"

No byla jsem z té věty v šoku. Taková lež!!! A přiznejme si, i kdybych sebevíc chtěla chudákovi Michalovi něco podobného provézt, zrovna tento úkon by šel těžko...ta židle a to oko:-). Přišlo mi to do nebe volající, že mu to může vůbec někdo uvěřit, natož dospělý a rozumný člověk. Ale nějak jsem neměla sílu se obhajovat. Co taky můžu chtít od souseda, kterej má už ve 2.třídě nohy číslo 8 a nosí Prestižky - bílý...fůůůj!!! Ostatně naše tehdejší učitelka je také nosila ve stejné barvě, což mezi nimi evidentně tvořilo silné pouto, kdy nekoukala nalevo ani napravo a její objektivita šla hned stranou. No a jak už se to samo nabízí, dostala jsem za to černý puntík já na nástěnku cti a Michal se z toho pohotově vykroutil. Tímto naší tehdejší soudružce učitelce dodatečně odpouštím, ať má o něco lehčí kříž na svých bedrech :-).

Taky jste měli ve třídě něco obdobného, kam se veřejně zapisovaly prohřešky a pochvaly?

Nástěnka cti a hříchů...

Pokud někdo nezažil nástěnku na červené a černé body musím ho tedy zasvětit...bylo to vlastně takové veřejné "udělátko", které trochu degradovalo nebo naopak povyšovalo některé žáky nad druhé. Myslím si, že v dnešní době liberalizmu a nediskriminace, by se už zřejmě tohle neujalo. I když se možná pletu a stále se to někde praktikuje, ale nevím o tom. Tak například jeden spolužák David Lesák dostal černý puntík za to, že každý den dojížděl z přilehlé vsi na kole bez sedla. Nebo, že nemá pantofle a svačinu. Další spolužák Ríša Slezák dostal černý puntík za to, že má moc dlouhou ofinu a tím mu prý vadí při psaní a čtení. Dostával za to i poznámky do žákovské knížky. Tak se jednoho dne paní matka naštvala a preventivně ji svému synkovi ustřihla u kořínků vlasů, aby mu to nějaký ten pátek vydrželo. Za to, že to působilo neesteticky, už ale naštěstí další černý puntík nedostal. To už by bylo vážně moc. Možná se pak i soudružka trochu chytla za nos, jestli zrovna tohle byl cíl, kterého chtěla výchovně dosáhnout.

Hlavně sucho a teplo...

Svůj nejčernější černý puntík, který jsem dostala já a na který z nespravedlnosti nikdy nezapomenu, jsem obdržela v zimně, hned v první třídě. Každý týden jsme v zimních měsících chodili celá třída v doprovodu soudružky učitelky do nedaleké sauny. My dívky jsme si s sebou neměly nosit plavky, ale jen náhradní spodní prádlo...a vlastně stejně tak chlapci. Takže jsme celou saunovací proceduru všichni absolvovali v náhradním prádle, nikoli v plavkách. Tenkrát to nikdo neřešil a nám to bylo fuk. Zlomový okamžik nastal v situaci, kdy jsem si onoho osudného dne náhradní prádlo zapomněla.

Nejít bez něj mezi spolužáky bylo nepředstavitelné, sice nám všem bylo pouhých 6 let, ale prostě tohle mě ani ve snu nenapadlo. Šla jsem tedy do sauny v prádle, které jsem přes den měla na sobě. Dilema nastalo, když jsem se po saunovací proceduře měla začít oblékat do suchého oblečení. Pochopitelně jsem byla naučená, jako slušné děvče, že pod kalhoty pochopitelně patří kalhotky, i když v tuto chvílí totálně mokré. I napadlo mě tenkrát, že udělám výjimku, když je venku sníh a mrzne a mokré prádlo tedy sundám. Ale zvítězil naučený zvyk, přes který nejel vlak. Cítila jsem se fakt nekomfortně, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že jsem dodržela zaběhnuté regule, i když jsem celkem trpěla. Nenapadlo mě však, že mokré kalhotky prosáknou. A toho si právě všimla naše soudružka a vzala si mě stranou. Uhodila na mě přísně, takže jsem ji všechno, ač stydlivě, přiznala...No a ejhle, soudružka nebyla vůbec diskrétní, což mě překvapilo, hned po příchodu mi "vyšila" velký černý puntík na veřejnou nástěnku cti a hříchů. Je vám doufám jasný, že mi bylo pěkně trapně. Ale babička ze mě měla radost, když jsem jí svojí příhodu líčila. Prý jsem se zachovala správně a nejednala by jinak "hlavně si prý mám "jet" to svoje, i když mě okolnosti zrazují !!!" Takže jsem si soukromě dodatečně vysloužila virtuální puntík červený, nicméně nástěnku jsme doma neměli, což mě mrzí :-).

Mít oko u pedagoga se vyplatí...

Na závěr bych jen doplnila, že např.moje milá kolegyně z práce má 2 syny, také základní školou povinné.V práci pro ně schraňujeme víčka od pet lahví a občas přilepšíme i nějakým sběrem, aby měli "oko" u paní učitelky. Na to se prý dodnes hraje. Moje oblíbená věta na to konto bývá: "Podívej se, kluk nemusí bejt Einstein, ale ve sběru by měl být první!"


Takže držím palce všem sběrovým referentům a nástěnkám cti. Ať jsou vždy jen pozitivně zabarvené v rudé puntíky a mají jen motivující a sebevědomí posilující efekt :-)!!!




Spartakiádní bohyně

Výlet do Krakonošova - 3.díl...

Slovo na úvod...

Takže se blížíme s Krakonošskou trilogií do finále...bohužel jsem natolik upovídaná, že jsem to neuměla stáhnout na jeden díl. Na druhou stranu Pán prstenů byl taky rozkouskovaný, takže houby zle :-). Já vim, trochu troufalé přirovnání...ale hlavně pocitově :-). Pozitivní stránka věci je však i v tom, že na 4.díl to už nevydá :-).

Zaznamenala jsem, že jsme byli s Míšou podezříváni, že jsme za celý náš pobyt v Krkonoších neudělali vůbec žádný turistický okruh. Ale ne ne ne, nenechte se mýlit, to teda udělali, náhodou.

Po našem odpoledním probuzení, kdy jsme dospávali předešlou noc, při níž jsme se zároveň sociálně vzdělávali s místním vysokohorským lidem (drali jsme s ním pochopitelně peří a předávali si životní zkušenosti, jak už to tak u toho draní bývá :-)), jsme se na tu Sněžku vskutku vypravili. Sice to nebyl takový ten poctivý výlet, kdy v 8.00 hodin ráno natěšeně vyšlápnete ze startu a tematicky se opíráte o sukovici, aby to bylo stylový. V ruce tisknete mapu a po barevně vyznačené stezce si to razíte k vrcholu. Bez sebemenších potíží se orientujete a stoupáte vzhůru lesy, lukami a cestami... a tu náhle zahlédnete jelena, lišku či divočáka...posvačíte na posedu a s naprostou odhodlaností bdělého trempa stoupáte zarputile dál.

To by se mi taky líbilo...takhle hezky pohádkově a dokonale, ale jak už sám název Spartakiádní bohyně napovídá, je prostě trochu "střelená" a bohyně si možná říká právě proto, že vůbec není dokonalá, i když se o to možná může někdy snažit. Stejně vždycky zjistí, že ta její "božská" nedokonalost je vlastně docela zábavná. A kdyby nedej bože dokonalá byla, asi by se jí toho úsměvného v životě moc nedělo a vlastně by jí to i nudilo :-). Takže dost filozofie o bohyni...prostě snaží se holka jedna seč jí síly stačí...ne vždycky to ale dopadne. Nicméně okruh nakonec s Míšou stejně dali a mohli si to hrdě trempsky odškrtnout ze "seznamu nezbytných životních událostí před tím, než ulehnou do panálu" :-).

Expedice Sněžka

Start se z hostitelské roubenky uskutečnil ve 14.30 SEČ. Paní domácí jsme naštěstí nepotkali. Zřejmě by jí bylo podezřelé, jak to že se v takto pozdní hodinu chystáme na jí doporučený "dlouhý turistický okruh" na Sněžku, který jsme jí odkývali v 9.30 ráno. Museli jsme proto volit alternativu. A to pochopitelně s ohledem na čas. Jenomže na druhou stranu, kdybychom se předešlé noci nezdrželi s místním vysokohorským lidem, tak bychom neměli tu možnost nakouknout pod roušku místního genia loci. Sice bychom mohli následujícího dne vyrazit pěkně z rána a mašírovat si to jako poctivý a zodpovědný turista. Ale nevěděli bychom zhola nic o tom, jak to vlastně chodí na horách očima starousedlíků. A to nás, myslím že mohu odkývat i za Michala, vlastně zajímalo nejvíc. Rádi poznáváme nejen nový kraj, ale i místní spoluobčany a jejich životní postřehy, které jsou k nezaplacení:-). Je to vlastně taková případová studie dané lokality :-). Ach jo, koukám, že stále odbíhám a nedržím se tematicky Sněžky a dále rozvětvuji chapadýlka příběhu...:-). Omluvte mě prosí, ale taková jsem já:-).

Takže k "Expedici Sněžka"...
Vzhledem k tomu, že už byla trochu pokročilá hodina, museli jsme si trochu pomoct. Tak jsme se na vrchol Krkonoš museli nechat přiblížit lanovkou. Ale to přece nevadí, když jste trochu ve skluzu. Navíc podívat se na svět trochu z výšky a s nadhledem přeci vůbec neškodí a ještě se v těsné kabině můžete i seznámit s natěsno namáčknutými spolucestujícími...teda pokud o to stojíte.

Takže jsme přistáli na Sněžce jak návštěvníci z jiné planety...A bylo krásně. Viditelnost naprosto dokonalá do všech světových stran. Slunce zářilo. Vál celkem studený vítr, i když v nížině bylo teplo až moc. Opar žádný, zkrátka ideální podmínky na hloubavé hledění v dál jako Praotec Čech. I když ten to prozkoumával trochu jinde, pravda. To ale nevadí, jen jsem se tam do něj trochu vžila :-). Jediné co mi lehce zkazilo dojem bylo, že jediná místní celkem stylová restaurace nemá jídelní lístky a nabídky v jiném jazyce než polštině, protože je prostě polská. Nějak nemají chuť ani snahu být trochu vstřícní k jiným národům. Konkrétně mě to teda docela odradilo a nic jsem si tam proto neobjednala, ač jsem fakt chtěla. Polsky neumím, takže smůla...

Být krávou je vlastně fajn...

A tak jsme si to po podrobném výhledu vůkol pochodovali dolů. Tentokrát už pochopitelně po svých. Protože to už by bylo vážně trapný, nechat se jen vozit :-). Zhruba v půli zpáteční cesty jsme narazili na přívětivou dřevěnou venkovní restauraci, kde jsme se oba cítili moc příjemně po všech stránkách. Nádherné výhledy, příjemné prostředí, vstřícný personál, kuchyně výtečná a mok zlatavý opět v režii Krakonoše. Jak jsem psala již minule - pivo Krakonoš je tak úžasně jemné, jak jen Krakonošův vous může být...povískejte ho proto v něm a nechte se překvapit co se stane...vřele doporučuji :-).

Společnost nám dělalo mimo jiné 6 místních kravek, které si majitelé chovají na mléko, z něhož vyrábějí lahodné tvarohy, pomazánky, kefíry atd. Kravky byly výstavní, pohodový a přítulný, tak jsem je také vískala na hlavě jak Krakonošův vous :-). Taková příjemná malá biofarma rodinného typu. Zde jsme tam s chutí spočinuli a nechali tu příjemnou atmosféru do sebe nasávat. Schovám si to v sobě jako hladivou vzpomínku do pomyslné krabičky a až bude někdy třeba, jen pootevřu víčko...a nechám se tam zase vtáhnout :-). Vážně krásný místo, ale už si nepamatuju název, abych udělala reklamu :-).

Měli tu dokonce i dvě poctivé dřevěné kadibudky. Jednu pro panáčky a jednu pro panenky. V úrovni očí nechybělo typické dokonale vyříznuté srdíčko, odkud jste mohli stále sledovat ta úžasná panoramata a říkat si, že i činnost s tímto místem spojená se dá vykonávat s radostí. Povýšená na zážitek, který si zase rádi zopakujete. A tak nešetříte zlatavým Krakonošem, aby ukrátil ten časový rozestup, kdy se do "dřevěného království", se srdcem uprostřed, můžete znovu navrátit:-).

Následujícího dne jsme opět vyrazili na snídani dolů do jídelny, kde nás opět obsluhoval pán připomínající východoněmeckého turistu. Tentokrát jsme tam byli včas, takže setkání proběhlo bez komentářů z jeho strany. Po minulém zážitku už neriskoval dotaz, jestli si dáme něco konkrétního z jeho nabídkového repertoáru. Jako například: pečivo, teplý gothaj, teplé mléko, teplou sekanou atd. Beztak bychom opět odpověděli, že to stejně nejíme. Tak raději poučen z předešlého rána, šetřil energií a případným zklamáním :-).

Na chvíli adrenalinovým králem...
Napadlo nás ale, že bychom měli navštívit místní bobovou dráhu a pořádně to na závěr rozjet. No spíš Míša to rozjede. Já jsem v tom adrenalinovém světě poněkud přizdis*áč. Ale řekla jsem si: "Děvče, na vnitřního přizdis*áče nehleď, jdi do toho po hlavě!" A tak jsem šla.

Bylo nám obsluhou v běhu řečeno, že se brzdí takovými dvěma dlouhými pákami po obou stranách vozítka směrem dozadu a směrem dopředu zase pouštíte rychlost. Obsluhující pán to říkal spíš Michalovi, který seděl v bobech přede mnou, takže já jsem ho moc neslyšela a začala být vystresovaná protože jsem se už začala rozjíždět volajíc:

"Prosím Vás pane, já jsem Vám moc nerozuměla, můžete to zopakovat???"

A on pomalu a klidově na to: "Je to jednoduchý, dozadu brzdíte, dopředu pouštíte." a to už volal spíš za mnou, protože nám to odstartoval.

Zkoušela jsem tedy cestou nahoru brzdné páky směrem dozadu, ale nefungovalo to...chytla jsem nerva...ach jo, co budu dělat...určitě jsem dostala nějaký špatný kus...a teď mě to vyhodí z dráhy. Prostě jsem se lehce vypsychovala, že možná budu letět vzduchem. Když jsem se celá opocená vyvezla nahoru, rozjelo se vozítko celkem rychle a v tu chvíli jsem zjistila, že brzdy fungují...HURÁÁÁÁ, asi přežiju!!! I ulevilo se mi a přibržďovala jsem si opravdu přizdis*áčsky docela dlouhou dobu, až se možná mohlo chvílemi zdát, že místy i stojím. Ale to mně bylo jedno, důležité bylo přežít:-).

V ten okamžik jsem zaslechla něco jako přiškrcený rachotivý hlas, jak někde v mé blízkosti mluví. Proběhlo mi hlavou: "Asi brzdím provoz, tak mě tu organizátoři napomínají zabudovanou vysílačkou, která je nejspíš v každém vozítku jako komunikační spojka". Akorát té mojí není vůbec rozumět. Stále jsem slyšela neúplné chraplavé věty jakoby z dálky. Ale pro jistotu jsem raději přidala, aby do mě třeba někdo zezadu nenaboural. Nakonec jsem šťastně dorazila do cíle a byla ráda, že to mám za sebou. Absolvovat znovu jsem už nechtěla. Jedna jízda "králů" naprosto uspokojila mé adrenalinové touhy na hodně dlouho. Navíc to divný vysílačkový hlášení jak ze záhrobí mi taky fakt stačilo. Až teprve večer jsem se ke svému pobavení dozvěděla, že ta divná vysílačka nebyl nikdo jiný, než moje kamarádka, která se mi snažila v kritickou chvíli dovolat. Já jsem nějak omylem hovor přijmula, aniž bych o tom věděla a ona na mě mluvila v tom rachotu zpoza mé uzavřené kapsy u bundy, tak zvaného neprofuku :-). Takže hlas ze záhrobí byl odtajněn. Na druhou stranu mi je jasný, že nějaká "záhada" se zase někdy objeví, o tom žádná :-).

A malé osvěžení na závěr...

Po bobovém zážitku jsme se rozhodli, že si ještě uděláme rehabilitační procházku kolem řeky. Voda jak všichni víme má blahodárné pročišťující a zklidňující účinky na tělo i ducha. Projdeme se po lesnatém břehu a načerpáme ještě co se dá, než se vydáme k domovu. Po určité době mi to ale přišlo až moc uklidňující, tak mě napadla myšlenka, kterou jsem převedla ve slova:

"Míšo, a co kdy jsme si tu cestu vylepšili a přešli tady tu říčku tak trochu adrenalinově... po kamenech?"

Míšovi se do toho moc nechtělo, což chápu. Nevypadalo to tam totiž moc stabilně. Ale pak se najednou nadechnul a odrazil...raz...dva...tři...čtyři...pět...šest...ladně to přehopkal jako mladý neohrožený bizon, který brodí řeku plnou predátorů. A v mžiku na mě mával z druhého břehu. Trochu jsem mu záviděla, klukovi ušatýmu, má to za sebou:-).

Tak a teď já...začátek se vydařil...odrazit...raz...dva...tří...a stop...zasekla jsem se přesně na prostředku a vrávorala. Mávala jsem rukama a snažila se chytit balanc povzbuzována Michalem, jak si mám správně stoupnout a kam mám dát pravou a kam levou nohu. Věděla jsem, že jsem uvízla na scestí a Michal mě svými radami začínal celkem vytáčet. Tak na něj už trochu naštvaně halekám:

"Ježíííš, já vím kam si mám stoupnout a kam si mám dát nohu. Ale nějak nemám tu správnou rovnováhu. Navíc se ten kámen kejve a klouže. Běž pryč! Nekoukej na mě! To mě ještě víc znervózňuje!!!"

I vyhnala jsem dobráka bizona do zákulisí. Odtud na mě neměl šanci vidět. Měl už to za sebou a chtěl mi jen předat své zkušenosti. Což za normálních okolností chápu, ne však když jsem v krizi.  A dál jsem bojovala zatím ještě v suchu s vodním živlem. Chtělo se mi vrátit zpátky na výchozí stanoviště, protože návrat bych ještě v pohodě zvládla. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych se vracet neměla, že to je přizdis*áčský:-). I Michal na mě něco v tomto duchu volal ze svého "vyhnanství". A tak jsem si řekla:

"Běž holka, to dáš! Co horšího se může stát? Maximálně zahučíš do vody."

A to mě vlastně uklidnilo a dodalo odvahy, díky které jsem vykročila kupředu a taky hned zahučela do vodního živlu.V onen okamžik odhodlání mi noha sklouzla a já stála celá ve své "kráse bohyně" po lýtka ve vodě a volala svého věrného turistického druha Michala. Který jako správný parťák okamžitě přispěchal ke břehu a natahoval ke mně svou dlouhou záchranářskou paži. Bylo to fakt vtipný. Prý mě celou dobu nenápadně sledoval a bavil se nad tím, jak si dodávám odvahy a lavíruji nad propastí, která je nevyhnutelná. Takže jsem pak strávila půl den, včetně cesty do Prahy, v mokrých pohorkách. Ale to mně nevadilo, na srdci mě totiž hřálo, že jsem to nevzdala a nevrátila se zpátky. Sice jsem zapadla do chladivé voďénky, ale alespoň vím jaké to tam je :-).

Tímto uzavírám Krakonošskou trilogii, stírám pot z čela, že jsem to doklepala do zdárného konce a budu se těšit zase příště :-).

Máte také nějaký horalský zážitek z letošního léta?


Přeji zážitky nabušené zbývající letní dny plné odvahy :-)!!!



Spartakiádní bohyně

Výlet do Krakonošova - 2.díl

...a tak právě usedám nad pokračujícím záznamem Krakonošského vyprávění...
...za devatero horami a devatero řekami...poetické, že? Ale tímto nechávám poetiku spát :-)!

A zase ty Krkonoše...

Krkonoše jsou pro někoho možná málo exotické nebo nízko nákladové letovisko, ale o to možná i jde...za málo peněz jde získat hodně muziky :-). Důležitý předpoklad: dobrá nálada s sebou a hlavně být ve střehu :-).

Po uveřejnění předešlého 1.dílu z Krkonoš mě můj kamarád Michal, který se mnou tento výlet absolvoval zklamaně upomínal, že jsem nezmínila pro něj velmi podstatnou věc...No, asi jo, ale tu můj spartakiádnický zrak bohužel nezaznamenal...Takže přikládám malou vsuvku s úctou k mému drahému příteli, jeho klidu na duši a investigativní bdělosti, která nikdy nespí :-)...

Takže... prý ten pán, jak jsem o něm psala minule, co tak stráááášně moc potřeboval zastavit na "malou" a hned po neochotném přibrždění řidiče vylítnul rychlostí světla z autobusu, si prý při výkonu této úlevné činnosti neměl čas rozepnout poklopec a jal se "vykonávat" pouze zpoza povytažené nohavice :-).
Ale nenechte se mýlit, délka těchto nohavic nebyla až k zemi, ale jen do půli stehen :-). Toto jsem už stihla zaznamenat. Tím pádem vše v rámci přirozeného chodu přírody a žádný nadpřirozený mimozemský úkaz se nekonal... Možná proto tomu mé podvědomí nepřikládalo zvláštní pozornost :-). Takže Míšo, je to tady a můžeme popojet...:-).

Orientace v mapě? Žádnej problém...

Po ubytování v předem zarezervovaném penzionu, kde se nás personál ochotně ujal, jsme byli upozorněni, že snídaně se podává v 8.30 hodin ráno a je očekáváno, že tam budeme včas. No, pro mě trochu odvážné na toto přikyvovat, když nemusím vstávat do práce, ale spořádaně jsem kynula hlavou v souhlas. Paní "domácí" se nás ptala, jaká místa v okolí hodláme navštívit a kam máme namířeno.

My unisono: "Sněžka." :-).

Zde musím zmínit, že jsme byli ubytovaní v malebném městečku Pec pod Sněžkou. Zde měl Míša trochu problém se zapamatováním si názvu a povýšil zmiňovanou Pec na Sněžku pod Pecí. Asi se mu nechtělo chodit nahoru a myslel si, že si k té Sněžce jen tak bez námahy seběhneme dolu:-). Zklamání však přinesla až krutá realita, že takhle to v životě nechodí :-).

Potom jsme dostali 2 mapy a instrukce kudy a po jaké stezce je nejlepší jít a kde bychom se měli zastavit. Už jen mapy v ruce pro nás byly vtipný, protože ani jeden z nás na tom není dobře s orientací v prostoru, natož v mapě :-). Já se můžu tímto vymluvit na ženství, tam se to i předpokládá, ale Míša? Ten se může vymluvit maximálně tím, že je to můj kámoš a tím pádem to ode mě chytil jako se chytají například vši :-).

Svorně jsme se shodli, že to ale nevadí. Od čeho je přece komunikace?! Navážeme na dobu nedávnou, kdy se neznámí lidé neostýchali oslovit náhodného kolemjdoucího a sociální sítě byly ještě v plenkách...po večerech se dralo peří a vyprávěly se poutavé historky :-).
Budeme se proto poptávat dobrých pocestných, kteří nás jistě ochotně a rádi nasměrují na cílovou stanici. Jo a důležitá věc, heslo pro tento turnus bylo: ŽÁDNÁ KŘEČ, HLAVNĚ POCITOVĚ! Člověk zkrátka musí zapojit jiné smysly, když mu ty mapy zas až tak moc nejdou...

Důležité je udělat si turistický plán...a hlavně ho bod po bodu dodržovat...

V den příjezdu jsme toho teda turisticky moc nedali, taky jsme přijeli až v čase oběda. Takže jsme "pocitově" zabrousili hlavně na něco dobrého k snědku a při té příležitosti zakusit zlatavý mok s příznačným názvem Krakonoš. Mimo jiné, pokud neznáte pivo Krakonoš, nevíte o co přicházíte. Jeho chuť je velmi jemná, jak jen Krakonošův vous může být :-). Pozdně jsme tedy obědvali na venkovní zahrádce, obklopeni panoramaty a věrnými společníky nám byly mapy rozložené v celé jejich šířce i délce. Důležité bylo mezi všemi vrstevnicemi a barevnými čarami najít Sněžku. Chvílemi se zdálo, že ji tam zapomněli zakreslit, ale nakonec se ukázalo, že tam opravdu je. Ale zamrkala na nás až poté, co jsme si na ni "pocitově" počíhali. Když jsme zjistili, že už je docela dost hodin, usoudili jsme, že tento výšlap budeme muset odložit na následující den. Dnes se zacílíme na méně vzdálenou lokalitu - Hnědý vrch. Ano, zase má oblíbená hnědá barva. Tímto se rozhodlo o cíli dnešního "okénka odhodlaného turisty" :-).

Po pozdní obědové pauze jsme rozjímali celkem dlouho. Tím pádem jsme se strategicky rozhodli, že se na Hnědý vrch musíme z časových důvodů přiblížit lanovkou. K ní jsme dorazili přesně v 17.10 SEČ a lanovka nás jak jinak než "pocitově" vypekla, protože její pracovní šichta končila v rovných 17.00 SEČ. Tak a tímto máme dnes po vrcholech. Nevadí, sejdeme zpátky do údolí a necháme se hýčkat krásami v nížině. Nás přece jen tak něco nerozhodí...hlavně pocitově!!! :-).

Krásně bylo zkrátka všude. V nížinách i výšinách, v restauracích i barech :-). Tento den jsme zakončili velmi velmi pozdě, skoro by se dalo říci brzy - téměř za ranního kuropění. Ochutnali jsme zde místní speciality i vínečka bílého, kterému jsme se nebránili. Seznámili se a "podrali peří" s místním vysokohorským lidem, který byl velmi vstřícný a přátelský. A tento sdílný a usměvavý lid se nám i nabídl, když se všude zavíralo, že nás odveze k našemu příbytku, kde nás za pár chvil čekala nasmlouvaná snídaně v 8.30 hod. :-)...
Ano, odvoz zněl velmi pohodlně, protože jsme to měli celkem daleko. Ale v tom se ve mně vzedmulo mé Spartakiádnické zodpovědné alterego, najednou naprosto střízlivé:

"Mockrát děkujeme za nabídku, ale v žádném případě nesedneme do vozu k někomu, kdo požil...i když tak nevypadá."

Sama jsem byla překvapená, jak to ze mě vypadlo. Takhle pěkně to ze sebe "pocitově" vysypat :-). Mamka by na mě byla určitě hrdá, že mě vychovala k zodpovědnosti nejen za své zdraví, ale i zdraví Michalovo :-). A tak jsme si to vrávorali cestou necestou do kopců, až jsme dovrávorali k naší dřevěné roubence. Postel byla vytouženým útočištěm a spánek spasitelem "pocitářů", kteří se odhodlaně učí orientovat v mapách.

Je dobré vycházet s personálem a brát si jeho rady k srdci


RÁNO....

Budíček se celkem povedl. Sice jsme na snídani nebyli v 8.30, ale až v 9.00. Všichni už spořádaně seděli u stolů v jídelně a způsobně stolovali. "Dobré ráno..." pozdravili jsme střízlivě a sunuli se do vedlejší místnosti, kde na nás čekaly zbytky jídla. Kudrnatý pán z řad personálu, připomínající východoněmeckého turistu, se na nás netvářil moc přátelsky. Přesto jsme ho pochopitelně slušně pozdravili: "Dobrého jitra..."

A on na nás: "Snídaně ale začíná v 8.30."

My: "Ano, my víme. Ale vždyť se nic neděje, něco tu na nás ještě bylo..."

On: "Už jsou ale snědený míchaný vajíčka!"

My: "To nevadí."

On: "Tak já vám teda ještě udělám nový, no."

My: "To nemusíte, my je stejně nejíme."

Trochu zjihnul, protože jsme mu ulehčili od neplánované práce po půl deváté.
A už trochu víc mile na nás promluvil...

On: "Ale pečivo už je taky snědený. Jste rohlíkoví nebo chleboví?"

My: "Ani jedno...my pečivo nejíme..."

A to už neříkal nic a jeho výraz byl lehce podrážděný. Zřejmě to bral jako provokaci.
Ale my vážně pečivo nejíme. Tak mu přece nebudeme lhát...prostě to nějak "pocitově" nedal :-).

To nám ale nebránilo v tom, abychom se v poklidu nasnídali a těšili se na to, jak plnohodnotně turisticky naložíme s dnešním dnem. Po snídani jsme vyklopýtali z jídelny a pomalu s rozvahou stoupali do našeho podkrovního bytečku. Na schodech nás ale odchytla sdílná "paní domácí" a vyptávala se, jakou trasu jsme si zvolili na tu dnešní Sněžku.

"Krátkej nebo dlouhej okruh?" ptala se nás.

My poněkud mapově a po bujaré noci rozpačitě:

"No, my ještě nevíme. Musíme pořádně prozkoumat ty 2 mapy od Vás. Ale raději bychom ten delší okruh. Přece se nebudeme zahazovat malejma okruhama, když chceme dělat ty pořádný tůry." :-)

Ona: "A to je slovo do pranice. Když teď v 10 hodin vyrazíte a vezmete to přes...bla bla bla...a pak zatočíte a projdete přes...bla...bla...bla, tam vyjdete zkratkou na...bla...bla...bla...tak jste do 4 zpátky jak na koni."

My: "To zní vážně skvěle. Moc děkujeme za radu."

A už jsme se pomalu klidili z jejího dosahu. Trochu nám ta její energická nátura vlila adrenalin do žil, ale to po tom vyčerpávajícím večeru vydrželo tak akorát do té doby, než jsme odemkli dveře do našeho příbytku. I natáhli jsme se znovu do postýlek jak širocí, tak dlouzí a vytuhli tak do 5 minut. Vzbudili jsme se přesně ve 2 hodiny odpoledne a bylo nám jasný, že ten "delší" okruh bohužel zase nedáme. Ale malej okruh to 100% jistí. Jen doufám, že nepotkáme "paní domácí", aby nás trapně přistihla, jak si to půl hodiny po 2.hodině odpolední startujeme z roubenky na vrchol Sněžky :-))))....


Takže to vypadá, že tato "expedice Krkonoše" vydá i na 3.díl. V tom případě se příště opět vytasím, s tentokrát již 3. dílem, z Krakonošova. Snad to nikoho neurazí. Mě osobně teda ne, protože tam bylo vážně skvěle :-).


Užívejte léta a kdybyste měli také nějaký vtipný postřeh z výletů "za hranicemi všedních dní", klidně mi to tu napiště, ráda se pobavím...:-).




Spartakiádní bohyně