Výlet do Krakonošova - 3.díl...

Slovo na úvod...

Takže se blížíme s Krakonošskou trilogií do finále...bohužel jsem natolik upovídaná, že jsem to neuměla stáhnout na jeden díl. Na druhou stranu Pán prstenů byl taky rozkouskovaný, takže houby zle :-). Já vim, trochu troufalé přirovnání...ale hlavně pocitově :-). Pozitivní stránka věci je však i v tom, že na 4.díl to už nevydá :-).

Zaznamenala jsem, že jsme byli s Míšou podezříváni, že jsme za celý náš pobyt v Krkonoších neudělali vůbec žádný turistický okruh. Ale ne ne ne, nenechte se mýlit, to teda udělali, náhodou.

Po našem odpoledním probuzení, kdy jsme dospávali předešlou noc, při níž jsme se zároveň sociálně vzdělávali s místním vysokohorským lidem (drali jsme s ním pochopitelně peří a předávali si životní zkušenosti, jak už to tak u toho draní bývá :-)), jsme se na tu Sněžku vskutku vypravili. Sice to nebyl takový ten poctivý výlet, kdy v 8.00 hodin ráno natěšeně vyšlápnete ze startu a tematicky se opíráte o sukovici, aby to bylo stylový. V ruce tisknete mapu a po barevně vyznačené stezce si to razíte k vrcholu. Bez sebemenších potíží se orientujete a stoupáte vzhůru lesy, lukami a cestami... a tu náhle zahlédnete jelena, lišku či divočáka...posvačíte na posedu a s naprostou odhodlaností bdělého trempa stoupáte zarputile dál.

To by se mi taky líbilo...takhle hezky pohádkově a dokonale, ale jak už sám název Spartakiádní bohyně napovídá, je prostě trochu "střelená" a bohyně si možná říká právě proto, že vůbec není dokonalá, i když se o to možná může někdy snažit. Stejně vždycky zjistí, že ta její "božská" nedokonalost je vlastně docela zábavná. A kdyby nedej bože dokonalá byla, asi by se jí toho úsměvného v životě moc nedělo a vlastně by jí to i nudilo :-). Takže dost filozofie o bohyni...prostě snaží se holka jedna seč jí síly stačí...ne vždycky to ale dopadne. Nicméně okruh nakonec s Míšou stejně dali a mohli si to hrdě trempsky odškrtnout ze "seznamu nezbytných životních událostí před tím, než ulehnou do panálu" :-).

Expedice Sněžka

Start se z hostitelské roubenky uskutečnil ve 14.30 SEČ. Paní domácí jsme naštěstí nepotkali. Zřejmě by jí bylo podezřelé, jak to že se v takto pozdní hodinu chystáme na jí doporučený "dlouhý turistický okruh" na Sněžku, který jsme jí odkývali v 9.30 ráno. Museli jsme proto volit alternativu. A to pochopitelně s ohledem na čas. Jenomže na druhou stranu, kdybychom se předešlé noci nezdrželi s místním vysokohorským lidem, tak bychom neměli tu možnost nakouknout pod roušku místního genia loci. Sice bychom mohli následujícího dne vyrazit pěkně z rána a mašírovat si to jako poctivý a zodpovědný turista. Ale nevěděli bychom zhola nic o tom, jak to vlastně chodí na horách očima starousedlíků. A to nás, myslím že mohu odkývat i za Michala, vlastně zajímalo nejvíc. Rádi poznáváme nejen nový kraj, ale i místní spoluobčany a jejich životní postřehy, které jsou k nezaplacení:-). Je to vlastně taková případová studie dané lokality :-). Ach jo, koukám, že stále odbíhám a nedržím se tematicky Sněžky a dále rozvětvuji chapadýlka příběhu...:-). Omluvte mě prosí, ale taková jsem já:-).

Takže k "Expedici Sněžka"...
Vzhledem k tomu, že už byla trochu pokročilá hodina, museli jsme si trochu pomoct. Tak jsme se na vrchol Krkonoš museli nechat přiblížit lanovkou. Ale to přece nevadí, když jste trochu ve skluzu. Navíc podívat se na svět trochu z výšky a s nadhledem přeci vůbec neškodí a ještě se v těsné kabině můžete i seznámit s natěsno namáčknutými spolucestujícími...teda pokud o to stojíte.

Takže jsme přistáli na Sněžce jak návštěvníci z jiné planety...A bylo krásně. Viditelnost naprosto dokonalá do všech světových stran. Slunce zářilo. Vál celkem studený vítr, i když v nížině bylo teplo až moc. Opar žádný, zkrátka ideální podmínky na hloubavé hledění v dál jako Praotec Čech. I když ten to prozkoumával trochu jinde, pravda. To ale nevadí, jen jsem se tam do něj trochu vžila :-). Jediné co mi lehce zkazilo dojem bylo, že jediná místní celkem stylová restaurace nemá jídelní lístky a nabídky v jiném jazyce než polštině, protože je prostě polská. Nějak nemají chuť ani snahu být trochu vstřícní k jiným národům. Konkrétně mě to teda docela odradilo a nic jsem si tam proto neobjednala, ač jsem fakt chtěla. Polsky neumím, takže smůla...

Být krávou je vlastně fajn...

A tak jsme si to po podrobném výhledu vůkol pochodovali dolů. Tentokrát už pochopitelně po svých. Protože to už by bylo vážně trapný, nechat se jen vozit :-). Zhruba v půli zpáteční cesty jsme narazili na přívětivou dřevěnou venkovní restauraci, kde jsme se oba cítili moc příjemně po všech stránkách. Nádherné výhledy, příjemné prostředí, vstřícný personál, kuchyně výtečná a mok zlatavý opět v režii Krakonoše. Jak jsem psala již minule - pivo Krakonoš je tak úžasně jemné, jak jen Krakonošův vous může být...povískejte ho proto v něm a nechte se překvapit co se stane...vřele doporučuji :-).

Společnost nám dělalo mimo jiné 6 místních kravek, které si majitelé chovají na mléko, z něhož vyrábějí lahodné tvarohy, pomazánky, kefíry atd. Kravky byly výstavní, pohodový a přítulný, tak jsem je také vískala na hlavě jak Krakonošův vous :-). Taková příjemná malá biofarma rodinného typu. Zde jsme tam s chutí spočinuli a nechali tu příjemnou atmosféru do sebe nasávat. Schovám si to v sobě jako hladivou vzpomínku do pomyslné krabičky a až bude někdy třeba, jen pootevřu víčko...a nechám se tam zase vtáhnout :-). Vážně krásný místo, ale už si nepamatuju název, abych udělala reklamu :-).

Měli tu dokonce i dvě poctivé dřevěné kadibudky. Jednu pro panáčky a jednu pro panenky. V úrovni očí nechybělo typické dokonale vyříznuté srdíčko, odkud jste mohli stále sledovat ta úžasná panoramata a říkat si, že i činnost s tímto místem spojená se dá vykonávat s radostí. Povýšená na zážitek, který si zase rádi zopakujete. A tak nešetříte zlatavým Krakonošem, aby ukrátil ten časový rozestup, kdy se do "dřevěného království", se srdcem uprostřed, můžete znovu navrátit:-).

Následujícího dne jsme opět vyrazili na snídani dolů do jídelny, kde nás opět obsluhoval pán připomínající východoněmeckého turistu. Tentokrát jsme tam byli včas, takže setkání proběhlo bez komentářů z jeho strany. Po minulém zážitku už neriskoval dotaz, jestli si dáme něco konkrétního z jeho nabídkového repertoáru. Jako například: pečivo, teplý gothaj, teplé mléko, teplou sekanou atd. Beztak bychom opět odpověděli, že to stejně nejíme. Tak raději poučen z předešlého rána, šetřil energií a případným zklamáním :-).

Na chvíli adrenalinovým králem...
Napadlo nás ale, že bychom měli navštívit místní bobovou dráhu a pořádně to na závěr rozjet. No spíš Míša to rozjede. Já jsem v tom adrenalinovém světě poněkud přizdis*áč. Ale řekla jsem si: "Děvče, na vnitřního přizdis*áče nehleď, jdi do toho po hlavě!" A tak jsem šla.

Bylo nám obsluhou v běhu řečeno, že se brzdí takovými dvěma dlouhými pákami po obou stranách vozítka směrem dozadu a směrem dopředu zase pouštíte rychlost. Obsluhující pán to říkal spíš Michalovi, který seděl v bobech přede mnou, takže já jsem ho moc neslyšela a začala být vystresovaná protože jsem se už začala rozjíždět volajíc:

"Prosím Vás pane, já jsem Vám moc nerozuměla, můžete to zopakovat???"

A on pomalu a klidově na to: "Je to jednoduchý, dozadu brzdíte, dopředu pouštíte." a to už volal spíš za mnou, protože nám to odstartoval.

Zkoušela jsem tedy cestou nahoru brzdné páky směrem dozadu, ale nefungovalo to...chytla jsem nerva...ach jo, co budu dělat...určitě jsem dostala nějaký špatný kus...a teď mě to vyhodí z dráhy. Prostě jsem se lehce vypsychovala, že možná budu letět vzduchem. Když jsem se celá opocená vyvezla nahoru, rozjelo se vozítko celkem rychle a v tu chvíli jsem zjistila, že brzdy fungují...HURÁÁÁÁ, asi přežiju!!! I ulevilo se mi a přibržďovala jsem si opravdu přizdis*áčsky docela dlouhou dobu, až se možná mohlo chvílemi zdát, že místy i stojím. Ale to mně bylo jedno, důležité bylo přežít:-).

V ten okamžik jsem zaslechla něco jako přiškrcený rachotivý hlas, jak někde v mé blízkosti mluví. Proběhlo mi hlavou: "Asi brzdím provoz, tak mě tu organizátoři napomínají zabudovanou vysílačkou, která je nejspíš v každém vozítku jako komunikační spojka". Akorát té mojí není vůbec rozumět. Stále jsem slyšela neúplné chraplavé věty jakoby z dálky. Ale pro jistotu jsem raději přidala, aby do mě třeba někdo zezadu nenaboural. Nakonec jsem šťastně dorazila do cíle a byla ráda, že to mám za sebou. Absolvovat znovu jsem už nechtěla. Jedna jízda "králů" naprosto uspokojila mé adrenalinové touhy na hodně dlouho. Navíc to divný vysílačkový hlášení jak ze záhrobí mi taky fakt stačilo. Až teprve večer jsem se ke svému pobavení dozvěděla, že ta divná vysílačka nebyl nikdo jiný, než moje kamarádka, která se mi snažila v kritickou chvíli dovolat. Já jsem nějak omylem hovor přijmula, aniž bych o tom věděla a ona na mě mluvila v tom rachotu zpoza mé uzavřené kapsy u bundy, tak zvaného neprofuku :-). Takže hlas ze záhrobí byl odtajněn. Na druhou stranu mi je jasný, že nějaká "záhada" se zase někdy objeví, o tom žádná :-).

A malé osvěžení na závěr...

Po bobovém zážitku jsme se rozhodli, že si ještě uděláme rehabilitační procházku kolem řeky. Voda jak všichni víme má blahodárné pročišťující a zklidňující účinky na tělo i ducha. Projdeme se po lesnatém břehu a načerpáme ještě co se dá, než se vydáme k domovu. Po určité době mi to ale přišlo až moc uklidňující, tak mě napadla myšlenka, kterou jsem převedla ve slova:

"Míšo, a co kdy jsme si tu cestu vylepšili a přešli tady tu říčku tak trochu adrenalinově... po kamenech?"

Míšovi se do toho moc nechtělo, což chápu. Nevypadalo to tam totiž moc stabilně. Ale pak se najednou nadechnul a odrazil...raz...dva...tři...čtyři...pět...šest...ladně to přehopkal jako mladý neohrožený bizon, který brodí řeku plnou predátorů. A v mžiku na mě mával z druhého břehu. Trochu jsem mu záviděla, klukovi ušatýmu, má to za sebou:-).

Tak a teď já...začátek se vydařil...odrazit...raz...dva...tří...a stop...zasekla jsem se přesně na prostředku a vrávorala. Mávala jsem rukama a snažila se chytit balanc povzbuzována Michalem, jak si mám správně stoupnout a kam mám dát pravou a kam levou nohu. Věděla jsem, že jsem uvízla na scestí a Michal mě svými radami začínal celkem vytáčet. Tak na něj už trochu naštvaně halekám:

"Ježíííš, já vím kam si mám stoupnout a kam si mám dát nohu. Ale nějak nemám tu správnou rovnováhu. Navíc se ten kámen kejve a klouže. Běž pryč! Nekoukej na mě! To mě ještě víc znervózňuje!!!"

I vyhnala jsem dobráka bizona do zákulisí. Odtud na mě neměl šanci vidět. Měl už to za sebou a chtěl mi jen předat své zkušenosti. Což za normálních okolností chápu, ne však když jsem v krizi.  A dál jsem bojovala zatím ještě v suchu s vodním živlem. Chtělo se mi vrátit zpátky na výchozí stanoviště, protože návrat bych ještě v pohodě zvládla. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych se vracet neměla, že to je přizdis*áčský:-). I Michal na mě něco v tomto duchu volal ze svého "vyhnanství". A tak jsem si řekla:

"Běž holka, to dáš! Co horšího se může stát? Maximálně zahučíš do vody."

A to mě vlastně uklidnilo a dodalo odvahy, díky které jsem vykročila kupředu a taky hned zahučela do vodního živlu.V onen okamžik odhodlání mi noha sklouzla a já stála celá ve své "kráse bohyně" po lýtka ve vodě a volala svého věrného turistického druha Michala. Který jako správný parťák okamžitě přispěchal ke břehu a natahoval ke mně svou dlouhou záchranářskou paži. Bylo to fakt vtipný. Prý mě celou dobu nenápadně sledoval a bavil se nad tím, jak si dodávám odvahy a lavíruji nad propastí, která je nevyhnutelná. Takže jsem pak strávila půl den, včetně cesty do Prahy, v mokrých pohorkách. Ale to mně nevadilo, na srdci mě totiž hřálo, že jsem to nevzdala a nevrátila se zpátky. Sice jsem zapadla do chladivé voďénky, ale alespoň vím jaké to tam je :-).

Tímto uzavírám Krakonošskou trilogii, stírám pot z čela, že jsem to doklepala do zdárného konce a budu se těšit zase příště :-).

Máte také nějaký horalský zážitek z letošního léta?


Přeji zážitky nabušené zbývající letní dny plné odvahy :-)!!!



Spartakiádní bohyně