Mám blok napsat blog

A bohyně se přiznala

Marně si hlavu lámu s čím a jak začít svůj blog...mám vygumováno, kreativita a vtipnost mlčí.

S čím se vyšvihnout a jaký napsat svůj úplně první článek...???

No co vám mám povídat, není to zrovna procházka růžovým sadem, když to beru zodpovědně, teda alespoň z mýho pohledu.


Chuděra, má blok...


Zkrátka a dobře, stručně řečeno - mám blok napsat blog. Nejsem žádná ostřílená blogerka ani sebevědomá exhibicionistka. A když, tak jen když se nikdo cizí nedívá.
Jsem jen obyčejná holka, co má od mala potřebu komunikovat a to nejen se sebou, ale i se světem.

Nápadů je hodně, ale co když mám prostě blok??? To je docela blbý co, když chci blogovat???!!! Znáte tyhle protichůdnosti i u sebe? Já teda jo, je to můj denní chleba.


Jak šel čas...

Začalo to už v dětství - šly mi slohy. Pak jsem moc ráda pozorovala a poslouchala lidi, vyhledávala zajímavý situace, nechala svoji fantazii ať pěkně pracuje na plný obrátky. Nacházela na čemkoliv něco zajímavýho, vtipnýho, poučnýho. Ráda komunikuju a zajímám se o ledasco, ale hlavně o život a lidi v něm.

Zajímá mě jejich názor, jak se na co koukají, co si o tom myslí a porovnávám to s tím, co si zase myslím já...Baví mě ta rozmanitost a různost úhlů pohledu. Kolikrát si říkám, že je vlastně zázrak, že si jsme vůbec schopni rozumět (já vím, taky to někdy drhne). Protože co člověk to originál a jiný názor. No a pak z toho vznikla touha psát. Ale na to dloooooooouho nebyla odvaha. No protože kdo by to přece četl??? 

 A abych ten svůj blok trochu zmenšila, protože jen tak z plezíru jsem psát nechtěla, rozhodla jsem se pro nějaký kurzy tvůrčího psaní a blogování. Prostě, abych jako nabrala to tvůrčí sebevědomí. No, byla jsem naivní v tom, že jsem si myslela, že mi to pomůže odstranit blok. Jo jo, chyba lávky. Blok mám díky tomu možná ještě větší. A víte proč? 


I bohyně jsou jen lidi...

Protože jsem na sebe od jak živa přísná a nic si neodpustím, zjistila jsem tam ke své škodě, jakou spoustu věcí o psaní nevím, jaká hromada lidí je o poznání schopnějších a kreativnějších než já, v čem mám mezery (a že abych byla spokojená, je to podle mě práce minimálně na dva životy...no jsem trochu ve skluzu). Jenže není tohle právě ten blok? Že nejsem dokonalá a že se vším můžu začít teprve tehdy, až dokonalá budu? A nenačekala bych se náhodou až do své smrti a přesto by ke mně ta vysněná dokonalost nikdy nepřišla? A jsme u toho...:-)

Zkrátka jsem se tou touhou, mít to všechno tak jak má, v pořádku a nejlíp jak to jen půjde, totálně zablokovala a úplně mi tím došla šťáva a nadšení.
Postavila jsem před sebe strašáka, kterému se říká dokonalost a ke kterému všichni tak rádi směřujeme. Ale chceme to ve skutečnosti? Být dokonalí? Nebo nás vlastně ta dokonalost trochu děsí? 

Raději si zatím ani nečtu blogy jiných lidí, aby mě to neodrazovalo ještě víc. Protože oni budou v mých očích určitě skvělí a mně to blok ohledně blogu ještě utuží. Takže tu teď píšu navzdory bloku, z jedné vody na čisto, jako téměř nepolíbená blogerská panna, která cudně přešlapuje a nejistě žmoulá cíp své nařasené sukénky.

Držte mi proto palce, ať rozpustím svůj blok, nechytím se do osin dokonalosti, z vysoka kašlu na předsudky a nechám volnou ruku své nedokonalosti spolu s hravostí a větrem ve vlasech. 


Přeju nám všem co nejvíc nedokonalostí, které z nás dělají lidi :-) !!!




Vaše Spartakiádní bohyně