Žhavé historky z podsvětí MHD

Nikdy dřív by mě to nenapadlo, ale prý se dost liší osazenstvo cestujících po jednotlivých trasách pražského metra. Prý se objevují úplně jiné úkazy a perzóny na trase A, B i C. A z toho prý trasa C vychází nejhůř. No nevím, ale právě Céčko je mým denním chlebem. Přepravuji se po něm pravidelně do zaměstnání a taky nazpět. Ale rozhodně nemůžu říct, že bych se tam nudila. Největší dobrodružství totiž nastává ve večerních hodinách. To je nejsilnější kumulace zvláštních nebo vtipně vyhlížejících "hrdinů" a s nimi spojených historek.

1) Muž s broukem na zádech velikosti dvacetikoruny

...a tak si to zase pěkně jedeme večer z práce s mojí drahou kolegyní a hodnotíme co uplynulý den dal a vzal :-). V tom se otevřou dveře na stanici Pražského povstání a nastoupí statný muž v tmavě hnědé kožené bundě (opět má oblíbená hnědá :-)).

Na první pohled by se mohlo zdát, že na tom není nic zvláštního. Ale to jen do té doby, než se k nám muž otočí zády, kde zhruba v místě mezi jeho lopatkami trůní veliký živý brouk červeno - zlatavé barvy velikosti kovové dvacetikoruny. Okamžitě mi zazáří očička vzrušením a dloubu nenápadně loktem do kolegyně. Ta je také hned v pohotovosti a merčí. Je to opravdu nezvykle velké a neobvykle zabarvené hmyzí zvířátko. Nemůžeme z něho spustit oči. Je evidentní, že tento pán o něm nemá ani tucha. Protože kdyby o něm věděl, určitě by si ho nechal sednout spíš na rameno jako papouška nebo opici. Jenže tady je to na zádech. Tato nezvyklá situace nás hodně baví a tak na něj stále upřeně zíráme a čekáme co se bude dít dál.

Po nějaké době se uvolní místo k sezení. Náš sledovaný "hrdina" je nejspíš unavený a chce ulevit svým končetinám. Takže se rychle přesouvá k uvolněné sedačce, kde nejen že ztěžka dopadne na svojí sedací část, ale i zprudka narazí zády do opěradla. V tom vytřeštíme s kolegyní oči a je nám to jasné. Tohle byla zřejmě první a zároveň poslední jízda zlatavého brouka velikosti dvacetikoruny. Ten prudký náraz zkrátka nemohl přežít. Muž o celém případu nemá stále nejmenšího šajna a nechápavě na nás hledí, protože si nešlo nevšimnout, jak v sobě dusíme smích.

Stále jsme ještě doufaly, že třeba má tato historka optimistický závěr, ale bohužel ne. Muž po pár zastávkách vystoupil a osmi nohý "ozdobný" kamarád je fuč...takže budiž mu země lehká. Na druhou stranu, měl štěstí. Skonal na nejvhodnějším místě, právě v podzemí (in the underground) :-).
Vlastně se vždycky těšíme, co zajímavého nám další "výlet" metrem z práce domů nachystá a věřte nebo ne, materiálu je hodně. Teda pokud máte náladu, bystré oko a jste ve střehu :-).

2) Čelní náraz

Další vtipná historka se odehrála v autobuse MHD taktéž v Praze. Vyjížděla jsem ze stanice Na Cibulkách směrem dolu s prudkého kopce po tzv.kocourech. Řidič s námi jel, "jako když to ukrad".Tentokrát byl hrdinou opět muž. Teď si tak říkám, že to může působit, že jsem si na muže zasedla a do vtipných historek obsazuji hlavně je. Ale věřte mi, není tomu tak, prostě nějak víc a možná i raději právě muži obsazují tyto "životní role" :-). Teda alespoň v mém okolí.

Takže...jedeme s prudkého kopce rychlostí blesku po kocouřích hlavách. Já jakožto sedící mám co dělat, abych se vůbec udržela na sedačce. A co teprve ten pán vedle, který hrdinně stojí a jen se drží pravou rukou horního madla. V tom autobusák prudce zabrzdí a tento stojící muž to už neustojí a letí po celé délce autobusu dopředu ke kabině řidiče, o kterou se rozplácne. Zároveň cestou ztrácí botu. Je to jak v černobílé grotesce.

Naštěstí se mu nic nestalo, byl jen lehce dezorientován a asi i trochu omráčený z toho nárazu. Ochotně se ho ujímá starší paní hned na prvním dvoj sedadle a pomáhá mu se usadit. Ztracenou botu soucitně podává další spolucestující. Takže se vše tváří v pořádku a kompletně. V tom při další zastávce po této události nastupuje nerudná důchodkyně s pojízdnou taškou, která absolutně netuší, co se před pár chvílemi odehrálo a hned bez ostychu spustí na "pomačkaného hrdinu":

"No prosím Vás, takovej mladej člověk!!! No, snad mě pustíte sednout!!! Tohle je místo pro invalidy přece!!!"

A to už celý autobus nevydržel a dal se do upřímného smíchu. Náš hrdina beze slova a jakéhokoliv vysvětlování vstal a opět se postavil. Zbytek cesty dojel ve stoje. Již byl poučen a ví jak má v případě nouze manévrovat. Vlastní zkušenost je nepřenosná a nejlepší škola, no ne?

Tímto bych ráda všem popřála pohodové a ničím nerušené cestování nejen pražskou MHD, která je nejen dobře organizovaná, ale díky zábavě a smíchu přispívá k prodloužení života :-).


Taky se vám občas namane nějaká obdobná situace v MHD?


Přeji hezké zářiové dny plné zážitků :-).




Spartakiádní bohyně