Plní se vám vaše přání???

Nepostradatelná perzóna č.1

Nevím jak vy, ale já nějak nemám štěstí na domovní důvěrníky. Od doby, kdy jsem je začala vnímat, tak mi přijde, že to jsou samí nerudní dědci...
V době, kdy jsem bydlela ve svém rodném městě a byla ještě doba "kdy dnes znamená zítra", spravoval náš vchod v paneláku jistý pan Novotný, který tu svojí "funkci rostlináře" bral opravdu zodpovědně, ne-li až za hrob.
Jednou, když jsem byla doma a on nesl nějaké moc důležité papíry a nikdo mu neotevíral, začal nám bušil do dveří se slovy: "Vím, že tam jste, otevřete". Jo, byly to celkem "gestapácký" projevy, ale on byl tak nějak víc "zahleděný" do svojí povinnosti, že to vskutku přeháněl.
Ale já neotevřela. Nechtěla jsem s ním mluvit a navíc jsem se ho i trochu bála. Byl jak rozzuřenej býk, kterýmu máváte před očima rudým šátkem...a to vlastně na tu dobu i sedělo:-).

Dále chodil kontrolovat, zda jsme prvomájovou výzdobu balkónů a oken provedli s dostatečným odevzdáním se pro věc. Lezl nám do bytu a bodoval. Moje mamka to nikdy moc neřešila, ale pro klid v baráku jsme tam vždycky něco vylepili, aby se vlk nažral a koza zůstala celá :-). Nějaká holubice míru či co se tam vždycky dodala a vlaječka taky :-).

Nepostradatelná perzóna č.2

No a teď v době dospělosti se díky svému příbytku, který je součástí činžovního domu, setkávám s obdobným "zarputilcem" pro věc. A věřte mi, opět to není můj oblíbenec. Ale já jeho podle všeho také ne. Mám už s ním za sebou několik potyček, kdy mě osočoval, že jsem "schválně" nebyla doma, když se něco důležitého konalo. A že vůbec nečtu nástěnku. Já??? Vždyť já byla po dobu docházky do pionýra vždycky pečlivý kronikář (to sepisování mi zůstalo dodnes) a taky zodpovědný nástěnkář. Takže na nástěnky mi nesahejte, pro ty já mám slabost. Jenomže tady totiž žádná opravdová nástěnka není. Upozornění tu lepí jen na jekási kovová dvířka s nápisem HUP (čti hlavní uzávěr plynu) :-). No a tím to asi bude...k plynu nemám tak vřelý vztah.

Jen tak pro představu a přiblížení této perzóny...je hodně veliký a statný, mluví zásadně polokřikem, prostě neumí mluvit, aniž by řval. Když mě potká na chodbě, jeho obvyklá věta je: "Slečno, na slovíčko..." A to už vím, že je zase nějakej průser...

Poslední a zatím nejúsměvnější akce se odehrála minulý týden...
Jsem doma. Kdosi razantně zvoní na zvonek u dveří. Jdu k nim a otevírám. Na rohožce stojí on, náš domovní důvěrník. Opět v lehce rozpumpované náladě, majíc brunátnou tvář, zouvajíc si boty a hlásíc:

"Dobrý den, nevím jestli jste si toho všimla, ale máme před barákem totálně posranej celej chodník!"
Já suše: "Ano, to jsem si všimla."
On: "No, tak mě pusťte dovnitř, ať se můžu podívat odkud to padá. Máme tu totiž usídlenýho dravce. Tak ať mi pak nenadáváte, až půjdete domů, že vám to spadlo na hlavu."

A už se ke mně rval...

Já trochu naivně, s tím že ho zastavím v rozletu: "No ale já nevím, jestli jsem připravená na to pustit Vás dovnitř...nemám moc uklizeno."
On: "Na to snad nemusíte být připravená. Ale jestli s tím teda máte problém, tak dovnitř nepůjdu no."

A zas rudnul a byl celej lesklej od potu...i zželelo se mi ho...dědka...

Já: "No dobře,...tak pojďte dál." Ale mám vnitřní nutkání ho odmítnout, protože je děsně negativistickej a nevrlej jak starej jezevec...

Vykoukl tedy z okna, zkontroloval okolí a po důkladném ohledání místa činu nic nenašel. Pak mi tu ještě něco zahlásil a opustil můj prostor. Odešel kamsi do útrob našeho domu. Byla jsem ráda, že to mám z krku a zase ho nějaký čas neuvidím...

Noví sousedé...

K večeru jsem se pak podívala z okna, abych se mohla rozplynout nad panoramaty a s úžasem jsem zjistila, že asi 1,5 metru od mého okna opravdu bydlí čtyř členná dospělácká rodinka z "čeledi poštolek". Poprvé jsem měla možnost vidět je tak z blízka. Přiznávám, že jsem se těch čtyř zvířátek velikosti sovy celkem lekla. Oni mě ale zřejmě taky, protože se střelhbitě rozlétli do okolí. A v tom okamžiku, kdy jsem byla ohromená, co za skvělé sousedy to mám, mi v hlavě vyvstala oznamovací věta nebo vlastně souvětí: "Tak a máš to, odříkaného chleba největší krajíc...zítra se budeš muset stavit za svým "oblíbeným" domovním důvěrníkem a nahlásit mu, že tu ty poštolky opravdu bydlí."

Neee, vzpouzelo se mé já. Já ho tady znova nechci!!! I vzpomněla jsem si na svého dědu ornitologa a rozhodla se, že to raději nahlásím jeho kolegům - přátelům ptactva. Nechám je, ať je přesunou do přírody, kde jim jistě bude lépe. Navíc v přírodě určitě nebude vadit, když tam někomu potřísní prostor před vstupem do obydlí. I když...nevím jak se na to bude tvářit takový jezevec, nevrlý a podsaditý to tvor. Snad taky nemá v lese na starosti domovní důvěrnictví :-). To už by byl vážně pech. Ale myslím, že se spolu nějak dohodnou...jsou to přeci všechno zvířátka a ti mluví stejnou řečí :-). Jen mezi námi lidmi je to bohužel někdy složitější...

A jak jsem si tak vnitřně mnula ruce, že se tedy díky svému skvělému plánu nebudu muset následujícího dne s našim důvěrníkem vidět, i přihodilo se mi něco nečekaného...prostě jsem si to přivolala...

Akce - zlomený klíč...

Hned druhý den si to tak pěkně štráduju domů, v poklidu odemykám těžký dveře hlavního vchodu...a cvak...zlomenej klíč. Sakrrraaa!!! Musím to hned nahlásit, jako poctivý "lamač klíčů". No a komu asi??? Odpověď je průzračně jasná. Přece "mému důvěrníkovi"...a to už jsem se v duchu musela ironicky smát, protože jsem to setkání zas viděla v barvách. A taky nad tím, že si mám dávat pozor na to co NE/CHCI...protože to tu můžu mít v cuku letu...tak mi to zkrátka funguje.



A jak Vám?
Také se Vám rychle plní věci, které si buďto honě NEpřejete nebo naopak hodně přejete?
Prý máme všichni tu schopnost, akorát si ji nikdo z nás moc neuvědomuje:-).


Hezké letní dny,



Spartakiádní bohyně